stydět se

Už se vám někdy stalo, že jste se styděly za svého partnera? Mně ano. Jeden na veřejnosti plácal nesmysly v domnění, že je vtipný (často a rád), druhý byl úžasný, ale ošklivý, třetí – umělec byl sice hodný, ale naprostý mimoň.

Ze začátku to jen tušíte, ale nejste si úplně jistí. A pak přijde chvíle, kdy ho máte představit svým kamarádkám, známým, nebo ho vzít na oficiální večírek své firmy. A ostuda je na světě.  Vy, hezká a vcelku normální, a vedle vás… zoufalec. To ale víte až později. V době největší zamilovanosti člověk skousne všechno a někdy mu dokonce slabůstky objektu lásky přijdou roztomilé (v ten moment je ale bohužel jediný).

Postupem času se však může stát, že roztomilůstky přerostou do neakceptovatelné roviny a na pořadu dne je rozchod. Mezi tím, samozřejmě, snaha o převýchovu, která je logicky úplně nemožná, tudíž zbytečná. To je ale jen jedna stránka problému. Stud za partnera může totiž být i zcela neopodstatněný, nebo uměle vypěstovaný pokřiveným prostředím. Mám kamarádku, která se jím trápí dobrých deset let a probrečela kvůli němu mnoho bezesných nocí. Řešení ovšem zatím nenašla. Před mnoha lety se rozvedla a našla si nového přítele. Je vzdělaný, vtipný, chytrý a vysoce postavený.

Jedinou jeho vadou je, že je o 15 let starší. Podotýkám, že kamarádka je velice pohledná a udržovaná čtyřicátnice, které každý hádá sotva pětatřicet. On, šedivý pán s bříškem, je spíše věku staršího. On ji miluje bez výhrad, ona jeho miluje také skoro celým srdcem. Skoro znamená to, že se za něj stydí. Za jeho věk, vzhled i za to, že neumí vyměnit  žárovku (místo toho se domluví čtyřmi jazyky, což je ale při běžných denních potřebách zanedbatelná dovednost). Kamarádka chodí na všechny společenské akce zásadně sama.

Je přesvědčená, že její partner by se s tak „mladými“ lidmi nudil a bojí se lidských řečí tipu „Ježiš, to je její otec nebo kdo? Přítel? To si teda mohla najít hezčího, a ne takovýho starýho dědka.“ Její fóbie zašla dokonce tak daleko, že o existenci partnera nevědí ani její vlastní rodiče. Společně se stýkají jen s jeho rodinou a jeho přáteli. „Jsem do něj všechny ty roky opravdu zamilovaná, je to velice charismatický člověk, ale naši by to nikdy nepochopili a utrápili by se k smrti. Jsou už starší a dost nemocní, nechci jim přidělávat starosti,“ argumentuje na poznámku, že za svou láskou by si měla stát. On by si ji rád vzal, ona nebýt lidí kolem taky. Ale ten trapas před oltářem!

Už jste se někdy v životě za partnera styděli? Za to, že hloupě mluví, nebo že je o mnoho ošklivější než vy? A dá se vůbec někoho opravdu milovat a zároveň se za něj stydět?

Reklama