Stůj a přemýšlej!

Před čtyřiceti padesáti lety jste se běžně mohli setkat s tím, že dospělí  bili děti. Dělo se to na veřejnosti a skoro nikdo ani nemrkl. Názory na tělesné tresty dětí se změnily, stejně jako se změnily názory na bití žen. Dnes je dítě s modřinou záležitost pro policii. Osmdesát procent rodičů však přiznává, že své děti občas plácnou, i když by se raději bez toho obešli.

Stále je mnoho lidí (hlavně mužů), kteří sem tam nějaký ten pohlavek schvalují, protože prý přináší rychlejší výsledky. Můžeme se rozhodnout, co se bude s našimi dětmi dít - zvláště máme-li k dispozici lepší způsoby výchovy. Věříme, že kdyby rodiče věděli o nějaké lepší výchovné metodě, už by své děti nikdy neuhodili.

Je třeba, abychom o celé věci začali mluvit otevřeněji. Děti se plácnutí bojí a ponižuje je. Riskantní je taky pro rodiče. Riskantní proto, že nelze přesně rozlišit, kdy plácnutí přechází v bití a bití je jen hněvivým uvolněním rodičovské frustrace. Jak můžeme poznat správnou míru? Opravdu víme, kdy dítě plácneme pro jeho "dobro" a kdy proto, abychom se cítili lépe? Nebo snad proto, abychom se mu pomstili? Můžeme upřímně říct, že jsme rozzlobení jen na dítě, a ne na mnoho dalších věcí, které na nás působí?

Z hlediska účinku musíme říct, že tělesné tresty nepomáhají nám ani dítěti, snad jen velmi krátkodobě. Ničí však vzájemnou lásku a důvěru - a děti jsou pak ještě svéhlavější.  Děti se naučily být vůči bití imunní. Rodiče, kteří svým dětem na ulici nebo v supermarketu klidně nařežou, nad nimi vliv nezískávají, ale naopak ho ztrácejí.

Proč rodiče děti bijí?
Jsme-li k sobě upřímní, víme, že děti bijeme kvůli svým vlastním potřebám. Bojíme se, že nad nimi ztratíme vliv. Jindy, nejčastěji u menších dětí, nám připadá, že už nemáme sílu o ně pečovat. Cítíme se vyčerpaní, nevyspalí, nemáme ani chvilku pro sebe. Pohlavkem to dítěti jen jaksi vnitřně oplácíme a ohrazujeme se: "Já mám taky potřeby." Může to být taky instinkt sebeobrany - dítě vás například štouchlo do oka, když jste ho usazovali do autosedačky, nebo vás kleplo lžicí, když jste mu upravovali slintáček.

V tomto věku děti nerozumějí našim slovům ani pocitům. Přesto chceme mít nějaký vliv, nějak na jejich chování působit. Proto se přirozeně snažíme získat si pozornost i plácnutím. Tomuto nutkání budeme čelit lépe, když zlepšíme svou schopnost navazovat s dětmi kontakt a upoutávat jejich pozornost.

Někteří ze zastánců tělesných trestů říkají, že mají s dětmi soucit a že jim jde o jejich dobro. Často argumentují takto: neusměrní-li rodič dítě lehkým plácnutím hned na začátku, začne dítě zlobit ještě víc a nakonec rodič ztratí trpělivost a opravdu mu nařeže. Vycházejí z úvahy, že malá rána uchrání dítě před větší. Z vlastní zkušenosti však vím, že rodiče, kteří bijí děti málo, je bijí také hodně - protože malé tresty brzy nepomáhají. Děti jsou pak vzdorovité, bijí své sourozence nebo se obrátí proti rodičům. Je důležité stanovit si hranici - a její místo je úplně na začátku. Jestliže se rozhodneme, že své děti bít nebudeme  jsme odhodláni hledat nějaké lepší řešení.

Kázeň bez bití
Vést děti ke kázni je nutné. A slova sama na nejmenší děti nestačí. Někdy jim musíme zabránit v určitém chování, a tak jim pomoci, aby se zklidnily a chovaly správně. Toho však můžeme dosáhnout bez násilí.

Mnoho rodičů s úspěchem používá metodu "stůj a přemýšlej", která děti učí dobrému chování průběžně. Občas se sice vyskytnou okamžiky, kdy je nepoužitelná, například v dešti na ulici - "stůj a přemýšlej" můžeme jednoduše změnit na "zvedni ho a odnes". Důležitý je smysl pro humor. Naštěstí jsou batolata malá, a dají se proto dobře nosit.

Ani v dospívání bychom ve výchově neměli používat metodu obav a zastrašování. Když dítě uteče z domova nebo násilně projevuje svůj vzdor, takřka vždycky je příčina buď v selhání komunikace v rodině, ke kterému došlo již před lety, nebo v preferenci agresivity, na kterou rodiče při výchově spoléhají víc než na spojení lásky a prosazování.

Existuje ještě další důvod, proč nemáme děti bít. Přibývá stále víc důkazů o tom, že děti, které se cítí u svých rodičů v bezpečí, se jim svěří, když se jim přihodí něco špatného - například když je někdo sexuálně napadne. Když rodiče běžně používají k vynucování kázně strach a pocity studu, děti se bojí svěřit se jim s věcmi, ve kterých padá vina na ně. Děti, které se rodičů nebojí a jimž rodiče neubližují, budou vždy ve svých rodičích vidět především ochránce. Budou připravenější říci druhému: "Ne - já to řeknu!" a nebezpečí se tak vyhnou.

Rozhodnout se
Domníváme se, že přišel čas, kdy bychom se jako rodiče měli vzdát bití jako výchovného prostředku. První krok k tomu je jednoduchý. Sami sobě slíbíte, že už své dítě nikdy neuhodíte. To vás automaticky povede k hledání jiných účinných a nenásilných metod. Takové metody existují a je možné naučit se je používat.

Všichni toužíme po tom, aby ve světě byl mír - aby konflikty bylo možné řešit nenásilnou cestou. Jestliže to nedokážeme ve vlastní rodině, nedokážeme to ani na Středním východě.

Zjistíte-li, že s tímto názorem souhlasíte, můžete tento závazek učinit také. Vaše dítě bude vědět, že ho máma ani táta nikdy, v žádném případě neuhodí. A že se doma může cítit v bezpečí. To se pak žije krásně!

Závěr
Používáte-li metodu přísné lásky, získáte dvě výhody. Můžete upustit od tělesných trestů a od manipulace pomocí pocitů viny, tedy od toho, co stejně nemáte rádi. A přesto mohou u vás v rodině vládnout dospělí a děti budou dělat to, co se jim řekne, je-li to nutné. Vaše děti budou dál normální - se dvouletými budete mít hodně práce, se čtrnáctiletými budete procházet bouřlivým obdobím. Ale protože budete vědět, jak máte na nejrůznější těžkosti reagovat, vyrovnáte se s těmito obdobími s důvěrou a lehkostí a užijete si radostných a příjemných stránek rodinného života.

Pamatujte si - vždy dělejte jen to, co se vám osvědčí nejlépe. Metoda "stůj a přemýšlej" a dohoda jsou jen dvě z mnoha tětiv, které můžete na svůj luk napnout. 

Souhlasím. Podobnost násilí v dětství a násilí v dospělosti. Nesouvisí to náhodou nějak? Vždyť se všichni snaží, aby se neválčilo a zasazují se o mír. Pak se koukneme do rodin a tam se konflikty řeší násilím. Co s tím?  Není lepší se zastavit a přemýšlet?

Přeji dobrou chuť k pátečnímu obědu a těším se, že pošlete i něco mimo mísu. 

Jen připomínám, že pro spravedlivější hodnocení článků budeme odměny zasílat až v odpoledních hodinách.

Dnešní téma jsou tělesné tresty:
Bili vás rodiče?
Trestal vás pan učitel rákoskou?
Jak vychováváte děti?
Trestají učitelé v dnešní škole?

Když mě rozčílí, ubalím mu!

Jak trestáte děti?

Je facka účinné a správné řešení?

Je účinnější chválit?
Co se má a nemá?