"Studium medicíny jsem vyměnila za kariéru v PENNY a nelituji," říká zástupce vedoucí prodejny Denisa Jelínková

Sháněla jsem brigádu, a protože moje maminka pracuje v PENNY v Hostivicích, bylo to vlastně jednoduché rozhodování. Třeba i proto, že jsme spolu mohli jezdit do práce. Potom jsem nastoupila na vysokou školu, ale nedávala mi to, co jsem očekávala, a najednou jsem potřebovala práci. PENNY už jsem znala a věděla jsem, do čeho jdu, takže jsem nastoupila na hlavní pracovní poměr.

Čím byste byla, kdybyste neukončila studium na vysoké škole?

Studovala jsem medicínu, takže lékařkou. Od malička jsem se na to těšila. Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu, kterou jsem ukončila s výborným prospěchem, takže na vysokou školu mě přijali bez přijímacích zkoušek. Po prvním roce jsem ovšem zjistila, že toho stresu je moc, že mám najednou velmi málo času na cokoliv jiného, a postupně jsem zjistila, že to není cesta, kterou chci jít.

Místo kariéry chirurga jste se tedy vydala na kariéru v PENNY? Byly chvíle, kdy jste to chtěla „zabalit“ i v tomto případě?

Upřímně, ne. Ano, jsou chvíle, kdy toho mám plné zuby, kdy mě něco štve. Jsme jenom lidi a jsou takové dny, kdy nás štvou kolegové, občas zákazníci, ale chvíle, kdy bych přemýšlela o tom, že skončím, tak ta nenadešla, a věřím, že nenastane. Daleko pravděpodobněji budu hledat pozici, která by mě více naplňovala a uspokojovala, protože to je jedna z věcí, kterou na téhle práci oceňuji. Vždy je tady možnost se rozvíjet nebo jít cestou, která mi bude vyhovovat.

Před 4 roky jste nastoupila na brigádu, nyní jste zástupce vedoucí. To je rychlá kariéra…

Ono to bylo ještě mnohem rychlejší. Na zástupce vedoucí jsem díky zkušenostem z brigády povýšila měsíc po nástupu na hlavní pracovní poměr. Teď na podzim nastupuji do programu Potenciál a doufám, že pak půjdu zase dál.
Řada lidí si řekne, jak mohu dělat kariéru jako pokladní v obchodě? To asi není představa, kterou bychom měli…
Není to o profesi. Je to o tom, co tomu chci dát. Vnímám, že tady ta cesta je. Kdo je ochoten své práci dávat to, co je potřeba, pak tu možnost u nás má. Od začátku se mi otevírají možnosti, jak se dál rozvíjet. Třeba nyní přišla od vedoucí nabídka na program Potenciál, a ačkoliv jsem v našem týmu nejmladší, tak se snažím dokazovat, že na to mám, a je jen na mě, zda tu příležitost využiji. Je to o člověku, jaký má přístup k práci, a jak se k tomu postaví.

Několikrát jste zmínila program Potenciál. Už víte, co Vás čeká?

Sama nevím, jak přesně bude probíhat. Beru to jako když člověk nastoupí do nové školy. Sice tuším, co mě čeká, ale nevím, jak to bude probíhat. Pro mě to bude rok učení všeho, co potřebuji, abych sama mohla vést prodejnu, a to především v praxi. Chci se naučit, jak ještě lépe jednat s lidmi, se zákazníky i kolegy, jak předcházet zbytečným střetům, problémům, jak poskytovat zpětnou vazbu budoucím podřízeným, a tak dále.

Na prodejnách spolu pracují malé kolektivy 15 až 20 lidí. Je to prakticky jako v rodině, kde to někdy funguje, někdy ne, a ne každý s každým vyjde…

U nás v oblasti je 6 prodejen a všichni se navzájem známe, ať už z porad nebo když si vzájemně vypomáháme při zástupech. Je pravda, že je to taková větší rodina. V rámci oblasti pracují i manželé, sestry, my s maminkou děláme zástupkyně v Hostivicích a v Unhošti, které jsou 7 kilometrů od sebe. Zpočátku jsme pracovaly spolu, ale pak nás logicky rozdělili a za současný kolektiv jsem ráda. Máme přátelské vztahy, každý si může říct svoje, a až se bojím chvíle, kdy bych odsud měla odejít.

Potkáváte se i mimo práci?

Naše parta na prodejně je skvělá, jsme přátelé a setkáváme se i mimo práci, a to všichni, včetně naší skvělé vedoucí. Samozřejmě s někým víc, s někým míň, ale jsme výborná parta. Pro mě je vlastně normální, že se stavím u nás na prodejně i ve svém volnu, když mám čas, podívat se, jak to jde, co se děje, abych věděla, co mě čeká, až přijdu do práce. A potkáváme se i s lidmi z ostatních prodejen v oblasti. Známe se, když jedeme okolo, zastavíme se třeba na kafe. A zrovna nedávno jsme se bavili o tom, že bychom nějaké setkání mezi prodejnami udělali, například až bude státní svátek nebo nějaká jiná vhodná příležitost.

Práce na prodejnách je práce s lidmi a, jak řekl Jan Werich, lidé jsou různí, ba někdy i hrůzní. Je tomu skutečně tak?

Je to náročná práce. Na své pozici nesedím například tolik času na pokladně, kde je to neustálý kontakt se zákazníky, ale vím, jak je to náročné. Je to zase o člověku. Někomu vyhovuje se celý den bavit s lidmi, prohodit s každým pár slov, někomu ne, a potřebuje si občas odpočinout. Na druhou stranu, i když nemám náladu nebo lidé kladou hloupé otázky, jsme tady pro ně a je to naše práce, být na ně příjemné a milé.

Máte své stálé zákazníky? Zkrátka, kdy si řeknete: „neviděli jste paní Novákovou, že tady dnes ještě nebyla…“

Přesně tak to u nás chodí. Takových lidí, na které se vlastně těšíme, a kdyby nedorazili, bylo by něco „v nepořádku“, máme víc. Například jeden pán k nám chodí i dvakrát za den, a když jsem se ho ptala, proč si nenakoupí najednou, odpověděl: Co mám doma dělat? Já se za vámi rád projdu...

Komu byste práci v PENNY doporučila?

Takový člověk musí být akční a nebát se fyzické práce. Přece jenom nenosíme jenom kartóny se sušenkami. Musí být, dnes se používá slovo, asertivní, zkrátka nesmí hned vyletět, jak čertík z krabičky, musí mít rád lidi a nesmí být vztahovačný a, jak to říct? Prostě pro citlivky tahle práce není. Na druhou stranu, kdo na to má, může si tuhle práci i díky lidem okolo sebe užít.

V PENNY na rozdíl od konkurence nejsou striktně dané pozice a lidé se v činnostech na prodejně střídají. Která práce vás nejméně a co nejvíce baví?

Může to znít paradoxně, ale právě práce se zákazníky, protože nejsem tak komunikativní typ, jak se může zdát. Obdivuji kolegyně, které se dokáží celý den od rána do večera usmívat a být milé na lidi za pokladnou. Naopak mám ráda, když jsou věci, jak mají být, když je mám pod kontrolou, takže ráda dělám pořádek, ať už na prodejně nebo v papírech.

Jak složité je udržet na prodejně pořádek?

Je to o organizaci práce. V některé časy býváme na prodejně ve třech, což je prakticky jedna na pokladní, další doplňuje zboží a zástupce nebo vedoucí, který dělá v případě potřeby, co je třeba, a ještě k tomu papíry. Často nám lidé přidělávají práci zbytečně, ale může se stát, že někomu něco upadne a je třeba to uklidit. Nejhorší je, když nám to lidé neřeknou. Vypadá to pro ostatní, že za to můžeme, že nemáme prodejnu v pořádku, a my to přitom prostě jenom v tu chvíli nevíme.

Prakticky všude si zákazníci stěžují na fronty u pokladen. Není to jen problém PENNY. Mohu jako zákazník udělat něco, abych jim předcházel?

Určitě. Drtivá většina lidí si skládá nákup do tašky hned u pokladny a řada lidí na to má ještě vždy svůj systém, jak si ho správně srovnat, což samozřejmě trvá. Chápu to, každý máme svoje, ale každá prodejna má prostor, kde si můžeme složit nákup do tašky v klidu a bez stresu z toho, že za námi stojí další lidé. Na pokladně jsme pak vlastně mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jednu stranu chceme dopřát čas nakupujícímu si nákup složit v klidu podle svého, a současně vidíme nervózní lidi, kteří už čekají za ním, a nejde vyhovět všem.

V dnešní době se na pokladnách používají čárové kódy a pokladní „odpípává“ jednotlivé položky. Soutěžíte mezi sebou, kdo jich stihne třeba za minutu víc?

Soutěžíme. Ono se to i eviduje. Každý týden dostáváme přehled, jak si kdo vede. Víme i jak si vedou na ostatních prodejnách, takže mezi sebou máme takovou zdravou soutěživost. Probíráme, proč jsme se zhoršili, jak to či ono vylepšit. A soutěžíme a hecujeme se mezi sebou i na prodejně. Nedávno jsem měla za minutu 99 a kolega dokonce 105 položek, ale je pravda, že to byly balíky vod. Běžný průměr u začátečníků je okolo 25 až 30 položek za minutu. My máme takovou laťku 42-43 položek za minutu v týdenním průměru. Když je to 36, pak už se vzájemně dobíráme, že nám to dotyčný kazí. (smích)

Vnímáte, co obecně prospěšného dělá PENNY pro společnost?

Sleduji naše sociální sítě, takže tam se o nich dozvídám nejčastěji. Teď v létě jsme měli akci na podporu včel, to nešlo přehlédnout. Pak jsou to tradiční sbírky potravin, podpora potravinové banky, bedýnky s ovocem a zeleninou, což je za mě skvělá věc, PENNY pro ZOO, Hýbeme se hezky česky…

Stala jste se tváří PENNY, když vás lidé mohou vidět na náborových plakátech. Jaká byla reakce okolí?

Když za mnou oblastní vedoucí s touto nabídkou přišla, řekla jsem si, že to bude další zajímavá zkušenost. Pak mi došlo, že mě lidé uvidí prakticky všude, a hlavně známí, kteří mne ze střední školy znají jako „šprtku“, co šla studovat medicínu, a nyní budu holka na plakátech v PENNY. Měla jsem trochu obavy, zda někoho nezklamu. Nakonec to dopadlo skvěle. S kamarády jsme se tomu zasmáli. Dokonce mi třeba kamarádka, která byla na dovolené v Českém Krumlově, volala a poslal fotku s tím, že se mě ani na dovolené „nezbaví“…

Kde se vidí Denisa Jelínková za 5 let?

Za 5 let? Bude mi takřka 30, takže možná rodina, dítě, ale do té doby bych ráda ještě povýšila, třeba na vedoucí prodejny, a pak se vrátit a pokračovat na nějaké manažerské pozici. Nemám konkrétní představu, kam až chci dojít. Beru to postupně. Nedává mi smysl měnit každý rok práci a hledat, zda to či ono nebude náhodou to pravé. Je to o člověku. Nejprve musím dělat svoji práci pořádně a důkladně. Když budu v dané práci dobrá, budou přicházet příležitosti. A to mě na PENNY baví, protože nemusím zůstat na prodejně, ale mohu se vydat dál, a nebo do jiných oblastí. Bude to o tom, jaké příležitosti se mi nabídnou.