Přečtěte si moc hezkou příhodu, kterou nám díky svému strýci poslala čtenářka s nickem arjev. Děkujeme

Krásný slunečný den vám všem, kdo budete číst poděkování :-) a vzpomínky. Manžel měl báječného strýce. Zemřel nedávno a poměrně mladý, alespoň pro mne. Šikovný na jakoukoli práci, srdce otevřené, báječný ve společnosti, zahrál na téměř všechny hudenbí nástroje vyjma harfy ....vždyť také založil s kamarády jednu vesnickou kapelu, která byla velice žádaná.

Pojďme ale cestičkou vzpomínky:

Když jsem asi před 5-ti lety dojížděla do Přerova, začínaly se rušit některé autobusové spoje. Bohužel nebo bohudík se změna dotkla i mne.

Jednoho pátečního pozdnějšího odpoledne jsem vystoupila z autobusu na náměstí malého městečka a vydala se pěšky na sedmi kilometrovou cestu domů, prostě autobus dál nejel. Před hospodou, kolem níž jsem musela projít stál hlouček místních štamgastů a z něho se ozvalo : " Věrko, kde se tu bereš?" Strýcův hlas byl nádherný sametový. Vysvětlila jsem mu situaci, chlapi se smáli a zvali mě do hospody na kančí guláš a že mám s nimi pobýt, než pojede další autobus.

Hostinský začal nosit na stoly guláš, chleba, pletýnky, pivo .... Při jídle se povídalo a čas utíkal jako voda a když před okny hospody projel můj jediný a poslední autobus, ztuhla jsem. Jak se dostanu domů!? Chlapy to zarazilo  též, ale s radou si strýc pospíšil - my tě večer doprovodíme :-) Za všeobecného jásotu strýc začal hrát na harmoniku, zpívali jsme a v pauzách chlapi povídali o honech, zkrátka měli posluchačku, o které si mysleli, že všechno sežere - myslivecká latina je krásná :-)

S přibývajícím časem jsme hůř artikulovali. Já jsem začínala mít starosti, že manžel bude mít obavy, že už nejsem doma a tak jsem mu volala z mobilu. Nebral ho. Hostinský se připomenul, že jsme jako u suchánků a strýc si vzpomněl, že bychom mohli hrát semafor. To je zajímavá hra : hostinský před každého štamgasta postavil tři prcky a v každém s jinou barvou, tedy zelenou to byla lepihuba, žlutou - Praděd a červenou nějaká višňovka. Pivo bylo navíc a znamenalo úklid vozovky. Bubeník udával takt pití a jak se mění světla na semaforu, tak jsme do sebe házeli barvy.

Asi pět návštěvníků už s námi nehrálo a mělo kolem židle takovou zajímavou podpěru, aby se nezkáceli do strany. K židli je hostinský taky přivázal, to aby zase nesjeli pod stůl.

Začínalo se stmívat a hostinský rozhodl, že bychom měli už jít, ale ještě máme počkat na dobrovolného hasiče, který přinese  reflexní vestičky, prý ať jsme ve tmě vidět. Pro odpadlíky si přijeli jejich synové. Ulicí jsme chtěli jít tiše, ale jak člověk utlumí mozkové buňky, tak slyší méně a též domluvit se se sousedem je obtížné. Jazyk dřevění, v krku je sucho... chodník úzký...zvolili jsme chůzi po vozovce.

Dokud jsme šli po osvětlené silnici, bylo dobře. Ale na konci městečka světla končila a my začínali mít problémy udržet se v šeru na vozovce - byla též úzká. Někdo zakopl, upadl na zem, jiný zase vzal směr doleva či doprava a přistál v příkopě. My, co jsme se drželi kolem ramen jsme šli vpřed rychlostí hlemýždě. Když jsme byli téměř ve tmě, stalo se něco příšerného. Před námi i za námi blikala modře obloha a někdo hrubě vykřikl : " Stůj!"

Můj soused začal zpívat opileckým hlasem : kupředu levá .... Stáli jsme, potáceli a blbě čuměli na blikání. Víte, jak se nám ulevilo, některým i do kalhot, když to byl majáček policie a jeden z policajtů nám říká : " Ježišmárja, vy ste ožrají jak hovada, ale kurva je vás aspoň vidět!"

Pak podával hlášení, že to co bylo hlášeno na stanici je skupina 15ti chodců v reflexních vestičkách a ne ufoni.. Protože policajti se znali s chlapy, zavolali jim domů, aby pro ně někdo přijel a mě zavezli domů. Odemkli mi i dveře, trefit se klíčem do zámku byl problém ...Manžel už tvrdě spal, ráno se přiznal že byl s kámošem v hospodě a že přebral, proto nebral mobil. Jsme dokonalá dvojka :-)

A s těmi ufony? Místní sedlák, který něco dělal do večera na poli a z kopce viděl jen zelenkavé body. Bál se jich, protože jedny se míhaly, druhé byly při zemi a jiné se objevovaly a zase mizely. To byl náš pochod po silnici, kdy to táhlo střídavě doprava či do příkopy nebo po kolenou po vozovce. Nevěděl, co to je, bál se .... a runda v hospodě byla veliká, padla na to druhá půlka divočáka.

Strýcu, bez tebe bych vlastně dnes nemohla poslat příspěvek.

arjev

To je moc hezká historka a "váš" strýc musel být bezva chlap

Chcete také dnes někomu poděkovat, milé ženy-in? Dnes máte tu nejlepší příležitost to udělat. Myslíte si, že někomu dlužíte svůj dík? Jaké nejkrásnější poděkování jste dostaly vy? Od koho? Svěříte se nám?

redakce@zena-in.cz

Reklama