Vyrůstala jsem jako každá jiná holka. Měla jsem dost kamarádek i kamarádů. Naši se mi taky vždy postarali o zábavu. O víkendech jsme jezdívali ke známým na chatu, kteří měli taky děti, a jak už to bývá, rodinní známí mých rodičů se stali mou tetou a mým strýcem.

Teta, ta mě věčně ponižovala, urážela a zhazovala. Jako dítě jsem si připadala nemožně a hodně věcí jsem si brala k srdci. Strejda, ten byl skvělý. Má dvě dcery, je na ně právem hrdý, ale druhé děti uměl a umí na rozdíl od tety také ocenit.

Řekla bych naopak snad i upředňostnit před svými vlastními, aniž by jeho vlastní děti pocítili nezájem, nebo lítost. Takový supr táta. Můj táta je taky supr, ale je úplně jiný. Nikdy se nám tolik nevěnoval, nezajímal se o nás, tak že by si s námi povídal. Na jednu stranu mi to vyhovovalo, na druhou nemám žádné vzpominky na tátu z dětství.

V pubertě jsem neměla žádný problém. Snad se ani na mě žádná puberta neprojevila. Možná jsem špatně prožívala období, kdy se holky mezi sebou stávají sokyněmi. V té době už jsem moc kamárádek neměla. Byla jsem hubená, kudrnatá s pěknou pletí i zubama. Kamarádky jsem vyměnila za kamarády! A řeknu Vám, že takové kamarádství je úplně něco jiného.

Žádná závist, předstírání. Byla jsem sama sebou a co si mysleli ostatní, mi bylo jedno. První vážný vztah nastartoval můj život a dal se jiným směrem. V té době nebyli už jen kamarádi. Začala jsem nad klukama smýšlet jinak. A myslím, že oni nade mnou taky. Jenže u mě to bylo opravdu jen smýšlení. První láska skončila a kamarádství se měnila ve vztahy, vášeň, nenávist, sympatie, okouzlení, podlehnutí, naschvály a spory.

Můj strýc se stal pomyslně, alespoň pro mne, mým otcem. Zajímala ho má trápení, strasti a starosti. A mně bylo dobře, že mě vyslechne člověk opačného pohlaví a s životními zkušennostmi.''Z Tebe ale vyrostla krásná slečna'". Určitě jste tohle taky několikrát slyšely.
Já to slýchávala poměrně dost často. Jenže jsem nijak na to nikdy nereagovala. Vyrůstala jsem ve světě kritiky a když to řeknu narovinu -buzerace.

Proto jsem uměla přijmout pouze kritiku a šlo mi to moc dobře. Chvála pro mne bylo neznámé slovo a ne že jsem ji neuměla přijmout, ale taky jsem jí nikdy nevěřila. Čemu jsem ale uvěřila a na co jsem zareagovala, bylo už jednou zmíněná věta s vyměněným slovem: ''Z Tebe ale vyrostla ženská!''

Pro mne to ale už nebyla věta, ale výstraha! A rozčarování ještě větší, když mi ji řekl takovým zvláštním způsobem, ani ne perverzním, ale chtivým můj strýc! Ledová sprcha byla proti tomu horká lázeň. Ostych, který jsem do té doby perfektně skrývala, díky tomu, že jsem vyrůstala s klukama, mě překvapil v nejnevhodnější chvíli, kdy mě zaslepil na tolik, že dal prostor mému tzv. ovíněnému strýci, který využil situace a začal mě líbat.
Fuj!

Nevím, jak bych Vám popsala pocity, kterými jsem přehodnotila žebříček hodnot citu, lásky, porozumění, podpory a víry. To, čemu jsem věřila, bylo pryč! Ve skrytu duše jsem byla malá holka. Asi už ne pro něj. Ale já se tak vedle něj cítila. Byl to strýc, kterému jsem věřila a utíkala k němu s problémy, který mě ocenil a podpořil.

Když jsem se radovala, moje radost byla větší - dvojnásobná! Pro přirovnání to bylo, jako by Vás začal líbat otec.
Věřte mi, že city, se kterými jsem vyrůstala, se za tu dobu, co jsme si povídali a já rostla, nezměnily. Přišlo mi to zvrácené, nechutné a neskutečné! Opravdu se to stalo? Tahle vzpomínka zůstala v mé hlavě.

Tím, že jsem ji dala na papír, jsem opět vyvolala vzpomínky a vzpomněla si na detaily, které mi tehdy nedaly výstrahu STOP!

Mámina výchova, názory a její zkušenosti jsem přehlížela jako vzduch. Myslela jsem si svoje. Přece jsem dospělá a rozumná. A řekla bych, že instinkt mám v pořádku vyvinutý.

Jak je to teď?
Pořád se s mým strýcem stýkám. Jsem jeho osobní kadeřnicí. Snažím se na mou vzpomínku zapomenout. Dělám jakože nic. Ale napětí v jeho přítomnosti se zbavit nemůžu. Musím přiznat, že už těžko hledám výmluvy jak pro strýce, tak pro mou matku, která je jeho dobrou přítelkyní.

Měla sklony k žárlivosti, nevím, jak to jinak napsat. Nějak to nedokázala pochopit, to naše povídání a jeho podporování. A já jsem si uvědomila, že měla k tomu důvod.
Asi instinkt.

Byla jsem silná a sebevědomá. Bohužel, nebo bohudík krásná. Jak se to vezme. Co bude dál, nedokážu říct. Tehdy jsem z toho vybruslila. Čím víc se snažím být, nebo spíš nebýt v jeho přítomnosti, tím víc je ke mně ostřejší, naléhavější. Chce mě vidět, popovídat si. Chybím mu. Dělá mi problém to poslouchat, a když mi volá, raději to neberu.

Oddaluju setkání. Cítím, že je to špatně. Už jen proto, že je to tajemství, které nechci. Nemůžu dál, ani zpět!

Reklama