
Ne snad, že bych trávila hodiny před zrcadlem a počítala vrásky, to opravdu ne. Spíš se mi zdá neskutečné, jak ten čas letí a že doba, kdy mi bylo 20 a myslela jsem si, že to tak zůstane navždy, je dávno pryč. Většinu věcí, které mne v životě potkaly, si pamatuju, jako by se odehrály včera a jenom nevěřícně kroutím hlavou, když si uvědomím, že už je to vlastně docela dávno.
Dodnes mám v paměti svůj první, uplakaný den ve školce, vybavím si vůni paní učitelky v první třídě, zjihnu při vzpomínce na Tondu z druhé třídy, se kterým jsme prožili svou první dětskou lásku… Vzpomínám si na rozechvění, se kterým jsem poprvé odjížděla do 500 km vzdáleného internátu… a později na ještě větší ve chvíli, kdy jsem se vdala a odstěhovala daleko od svých milovaných rodičů. Ublíženecky si ještě dnes uškytnu při vzpomínce na první Vánoce bez maminky a tatínka…abych se vzápětí rozzářila, když mi hlavou probleskne okamžik narození mé první dcery. Ještě teď cítím v prstech jemnost jejích vlásků a navždy mi zůstane zachován obraz jejího prvního úsměvu. Stejně, jako první úsměv její mladší sestřičky, který ale nepatřil mě, ale dědečkovi. Dlužno podotknout, že právě ta mladší mi ten svůj první „ukradený“ úsměv milionkrát vynahradila, protože se od té doby směje skoro pořád.
Když zavřu oči, vidím své šťastné dcerky sedět v pokojíku na zemi, jak napjatě sledují loutkové divadlo, které jim hrál jejich tatínek. Ještě teď, po mnoha letech musím ocenit jeho nevyčerpatelnou trpělivost a neskutečnou oddanost dětskému světu svých dcer. Musím se pousmát při vzpomínce na Vánoce, kdy se tatínek tvářil velice tajemně a nechtěl ani mě prozradit, jaký dárek pro své berušky přichystal. Pod stromečkem potom za jejich vydatné trhací pomoci rozbalil obrovskou krabici, ve které byly……elektrické vláčky. Já jsem zírala trošku nevěřícně, dcerky jukaly poměrně nadšeně a nejvíc ze všech zářil tatínek, který hned smetl všechny ostatní dárky na stranu a jal se sestavovat železnici. Několik týdnů potom vláčky vévodily naší domácnosti a já jsem si užívala poměrného klidu, neboť všichni tři seděli v pokojíku na zemi, mačkali tlačítka, zvedali plácačky, pískali na píšťalku, zkrátka hru na nádraží a Orient Expres prožívali poctivě a na plné pecky.
Po tomto krátkém období rozesmátých dětských očí a nastartovaného šťastného rodinného života mi do vzpomínek nemilosrdně vpadne černá rakev s bílým věncem a s nápisem „Milovanému tatínkovi…..“ a jména mých malých dcerušek. Slzavé období plné obrovského smutku, těžce hledaných slov, smutných dětských očiček, období plné otázek, na které jsem neznala odpověď.

Nyní již mohu trochu vydechnout a trochu víc se zabývat i sama sebou. Naše rodina se rozrostla o mého přítele a slečnu kokršpanělku a ztenčila o starší dceru, která si již začíná žít svůj vlastní život.
A já přemýšlím, co je vlastně v životě důležité. V tom shonu, ve kterém jsem žila, jsem si mnohdy neuvědomovala jedinečnost okamžiku. Spoustu věcí jsem viděla přehnaně tragicky, trápila se a užírala. Když se dívám zpátky, necítím smutek, marnost, beznaděj. Každý musíme žít takový život, jaký nám osud nadělil. Spoustu věcí můžeme ovlivnit sami, spoustu věcí ovlivnit nemůžeme.
Já jsem si, myslím, přes všechno, co mě potkalo, zachovala smysl pro humor. Ráda nahlížím na věci vesele a humornými historkami se jenom hemžím. A ráda bych se tu s vámi občas o nějaký veselý příběh ze života podělila.
Jen tak – pro radost, pro hezčí den a pro úsměv na tváři.
Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Nový komentář
Komentáře
Jé Meryl, zatíčko, často na Tebe myslím, třeba se tu ukážeš
Lhasa: Meryl: holky moje zlatýýýýý
všechny tyto střípky života jsou obrovským bohatstvím pro duši i uvědomění sama sebe a posunutím dál, obohacením..
ať jsou dobré nebo se slzou na víčku..
přeju moc a moc lásky- od té se vše odvíjí...
Meryl: ta tvoje prdelka mi vždy zvedne náladu, neboť vím že Merylka je v na obzoru
Soňa-29: nevim jak dlouho chodis na zenu-in, meryl osobně neznám, ale z toho co tu kdy sama napsala vím, že její život taky nebyl procházka růžovou zahradou, a o tom to je, o přístupu... časem to pochopíš, že sebelítost je opravdu k ničemu... přeji Ti už šťastný život, zkus se s minulostí vyrovnat a netopit se v ní, je to ztráta času...
Merylko, až se přehoupnu přes čtyřicítku, až už nebude veškerá moje energie potřebná jen pro mou holčičku, až bude zase čas myslet víc na sebe, chtěla bych být aspoň z půlky taková, jako jsi Ty... Mám Tě ráda
Merylko
Merylko, moc hezké zastavení....
Já jsem neuronila slzu štěstí, ale smutku, protože mi to přišlo hrozně líto, když umřel skvělý taťka od dvou dětí. Taky držím pěsti a tiše závidím tu sílu a dobrou náladu.
Sono - musim se pripojit ke ClarCe.
a nikdo mozna ani netusime, jak tezko ji v jistem udobi jejiho zivota muselo byt
Merylka vubec nemela zivot jako v pohadce od Trosky. Byt vdouvou s malyma detma opravdu nebyla pohadka, ale nase prdelinka umi i to tezke, co ji v zivote potkalo, podat s jistym nadhledem.
Nase prdelninka uz je holt takove
Ale nehroutila se, nemela na to cas, musela vydrzet kvuli svym detem, ktere ji ted vse vynalozene s laskou oplaceji
Soňo,
důvod proč mám Meryl a její způsob nazírání světa moc ráda je právě proto, že její život NEBYL jako nějaká pohádka. Naopak. Být vdovou (po milovaném manželovi)ještě před třicítkou, s dvěma malinkejma dětma - to bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli.
Jenomže Meryl místo naříkání jak je ubohá, zakysnutí a zanevření na celej svět, se sebrala žila dál.
Ten trik je v tom, že přestaneš fňukat a počítat křivdy. A že dokážeš odpustit. A poučit se z chyb, kterých se na tobě dopustili ostatní. Že z toho svého života uděláš to nejlepší, co můžeš, a nebudeš se ohlížet zpátky na ty ošklivé věci.
Krásné...tohle mi nedělej, já tady bulím jak malá holka
Prdelinko moje, i jsem si po
, ale i
. Preju ti do dalsiho zivota jenom same vesele prihody a taky preju nam - zenam-in, abys nas nimi jeste dlouho oblazovala
Meryl:
Meryl, jsem z toho naměkko. Jsi skvělá!
Teda ja jsem tak dojata az jsem si spletla jmeno omluvam se Merylko, nezlob se jsem z toho fakt dojata tak to voru, a priznam se ze jsme i ted moc moc unavena takze nezlob se
Hanelko jeste mi neuschly slzicky na tvarich, dojetim a krasou tveho vypraveni. Moc krasne a myslim ze by jsme se meli vsici casto zamyslet.....
moc krasne jsi to napsala moc
Při čtení tohoto příspěvku jsem se taky tak trochu ohlédla za svými více jako 40ti odžitými roky
a zjišťuji, jak rychle mi ty roky protekly mezi prsty
. Naštěstí paměť mi ještě pořád funguje výborně
, takže pro mě není problém se zasnít a prožít si kus svého dětství i dospívání i dětství i bezproblémové dospívání našich třech dětí
. Teď už jsem babičkou dvou malých rošťáků a přítelkyní o dost let mladšího "kluka"
a každý den znova zjišťuju "jak krásný je žít"
Meryl-
Mě je 26, ale čím jsemstarší tím víc pro mě má rodina znamená a tím častěji se ségrou, bráškou a rodiči probíráme fotky, vzpomínáme a smějeme se