Poblíž Újezdu a skoro na Malé Straně v Praze je kavárna V sedmém nebi. Mířil jsem tam na setkání s mužem, který praktikuje střídavou péči o dceru. Kavárnu jsem neznal a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem ji našel. Zpětně mne napadlo, že moje hledání, bloudění, chození v kruzích připomíná proces, který prodělal můj respondent, když usiloval o střídavou péči. Do sedmého nebe se nedostal, ale jistý happy end zažil. Možná i proto odpovídal klidně a věcně. Zde je výtah z rozhovoru s mužem, jenž si přál zůstat v anonymitě.
Řekněte mi, prosím, nejdřív něco o sobě.
Bydlím v Praze, pracuji jako překladatel. Od roku 1996 nemám v občanském průkazu napsáno „svobodný“. Dcera se narodila v témže roce, návrh na rozvod manželství a svěření dcery do střídavé péče jsem podal v roce 2001 a od následujícího roku mám v občanském průkazu uvedeno „rozvedený“. Po roce nepříjemného rozvodového a opatrovnického konfliktu se nám podařilo dosáhnout dohody o střídavé péči a ukončit zhruba půlroční období, kdy bývalá manželka omezila kontakt mezi mnou a dcerou na pouhé dva víkendy v měsíci.
Co pro vás osobně znamená střídavá péče?
Znamená pro mne, a doufám, že pro naši dceru i pro bývalou manželku, nejlepší z možných řešení situace, kdy rodiče spolu nežijí a mají zájem se i nadále oba podílet na výchově dítěte. Znamená pro mne také snahu, úsilí, nutnost překonávání překážek, konfrontaci s nedostatkem informací a pochopení, a do jisté míry i poznání a nevyhnutelné zklamání.
Jak dlouho už jí praktikujete? A jak to konkrétně vypadá?
Střídáme se zhruba od roku 2000. Dříve jsme se střídali po týdnu, od roku 2004 po dvou týdnech. Dcera má v podstatě dva domovy, jeden u mě a přítelkyně, druhý u matky a jejího přítele.
Obecně střídání pobíhá tak, že dcera jednou za čtrnáct dní v pátek přichází do školy od jednoho rodiče a odchází po vyučování k druhému rodiči. S sebou nosí pouze školní aktovku a nějaké pro ni důležité drobnosti, v zimě stěhujeme také teplé zimní oblečení a boty. U každého z rodičů má svůj pokoj, oblečení a další věci, u otce fenu, u matky potkanku. Navštěvuje různé kroužky, některé každý týden, jiné podle toho, u kterého z rodičů pobývá. Rozhodnutím soudu je upraveno rovněž střídání o Vánocích, Velikonocích, jarních, letních i podzimních prázdninách a v den dceřiných narozenin.
Jak byste shrnul proces, který ke střídavé péči vedl? Myslím spíš ten osobní než ten soudní…
Eventualita rozchodu je něco, s čím je třeba počítat v jakémkoli vztahu, a vzhledem ke zkušenostem a informacím, se kterými jsem se seznámil, jsem v rámci takové eventuality vždy uvažoval o střídavé péči. Chápal jsem, že má jistě i své nevýhody a není aplikovatelná ve všech případech. Ale například pokud jsou rodiče různých národností a mluví různými jazyky, je střídavá péče příležitostí, aby se jim děti naučily – což je právě případ naší dcery. Každý rodič má jiné schopnosti a dispozice a je pro dítě obohacením, stejně jako styk s různými prostředími. Často je pro dítě rovněž pozitivní, že se o něj starají i noví partneři rodičů a jejich rodiče, neboť čím více lidí má dítě rádo, tím lépe. Proto jsem navrhoval střídavou péči od samého počátku. Nechtěl jsem se stát víkendovým otcem, který se vlastnímu dítěti pomalu, ale jistě odcizuje. Chtěl jsem s dcerou trávit normální všední dny a řešit její každodenní starosti, sdílet radosti, ukládat ke spaní atd... Odmítám stereotypní pohled na rozdělení úloh otců a matek při péči o děti.
Znáte i jiné otce, kteří mají dítě ve střídavé péči?
Bezprostředně ne. Střídajících otců je jako šafránu, pravděpodobně ještě méně než otců s dětmi ve výhradní péči. Znám však mnoho otců, kteří o střídavou péči usilují, často velmi dlouho a neúspěšně.
Zájem dítěte má v našem systému hájit tzv. kolizní opatrovník. Jaké jsou vaše zkušenosti s činností kolizního opatrovníka?
Nepovažuji současný systém za něco, s čím bych se mohl ztotožnit a k čemu bych cítil jakékoli spoluvlastnictví či spoluúčast. Mé zkušenosti pochází z období 2001-2002. Kolizním opatrovníkem dítěte byl soudem ustanoven orgán sociálně právní ochrany dětí, tedy úřad, respektive odbor péče o rodinu a děti úřadu MČ Praha 5.
Tehdejší územně příslušná pracovnice odboru péče o rodinu a děti byla většinou pasivní. Její úloha v celém opatrovnickém řízení se omezovala na pouhé vedení spisu a nezřídka i na více či méně aktivní podporu některých kroků ze strany bývalé manželky, které byly v rozporu se zájmem dítěte, zákonem o rodině a zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Vnímal jsem její postoj jako otevřeně zaujatý.
Navíc samotné vedení spisu a (ne)činnost této pracovnice (a dalších kompetentních osob) vykazovaly hrubé nedostatky, kvůli nimž jsem podal stížnost k veřejnému ochránci práv. Zástupkyně veřejného ochránce práv po prošetření uznala mou stížnost jako oprávněnou a následně se přístup odboru péče o rodinu a děti a nové pracovnice znatelně zlepšil. Stalo se tak nicméně až po ukončení opatrovnického řízení a po rozhodnutí o střídavé péči. Úřad jako kolizní opatrovník neměl tedy v případu naší dcery příležitost prokázat, že skutečně v souladu se svým posláním a s příslušnou právní úpravou hájí zájmy dítěte.
Pevně doufám, že se přístup kolizních opatrovníků již změnil nebo časem změní, avšak podle zpráv od dalších otců, kteří v současné době čelí podobné situaci, vím, že na mnoha místech je (ne)činnost tzv. orgánů sociálně právní ochrany dětí stejná, ne-li horší, a poškozuje i nadále děti místo toho, aby je chránila.
Než se záležitost dostane k soudu, mohou ji řešit ještě jiné instituce. Jaké? Zkoušel jste využít služeb některé z nich?
Zkoušel jsem využít služeb poradny pro mezilidské vztahy, rodinu a manželství: poradenský psycholog, ke kterému jsem docházel, vyvíjel snahu o mediaci v rámci opatrovnického a rozvodového konfliktu, což bývalé manželce tehdy nevyhovovalo. Obrátila se tedy na ředitelku zmíněné poradny, jejíž přístup byl z mého pohledu naprosto nepřijatelný: Nabádala mne, ať se smířím se situací, kdy mi bylo předběžným opatřením na návrh bývalé manželky a za podpory kolizního opatrovníka umožněno vídat dceru pouhé dva víkendy v měsíci. Navíc bývalá manželka několikrát porušila předběžné opatření, a tak se stalo, že jsem dceru neviděl déle než měsíc.
Dále jsem naléhal na kolizního opatrovníka, aby zprostředkoval jakoukoli jinou mediaci a sám jsem nabízel bývalé manželce různé možnosti mediace. Tyto možnosti odmítla.
Můžete nějakou formu před- či mimosoudního řešení péče o dítě doporučit?
Doporučuji vyzkoušet jakoukoli možnost mediace a vyhnout se vměšování státu (soudů, kolizního opatrovníka a dalších) do vztahů mezi rodiči a dětmi. Nedávat žádnou šanci advokátům a advokátkám, jejichž přínos je většinou nulový nebo negativní, nepouštět ke slovu nejrůznější příbuzné a známé našeptávače a našeptávačky - jejich zasahování do opatrovnických konfliktů a řízení je často destruktivní. Nikdo z nich se nebude o dítě potom starat, ti vypečenější vám dokonce naúčtují své „úkony“.
Ale když už se věc dostane k soudu… K čemu byste přirovnal soudní jednání o ní?
V mém případě mělo soudní jednání často zcela otevřeně diskriminační povahu. Chvílemi jsem se cítil jako v absurdním divadle, jindy jako při politickém procesu s „nepřítelem lidu“. Soudkyně (jak jsem se dozvěděl, sama rozvedená) mi opakovaně dávala různými způsoby najevo, že mne považuje za rodiče druhé kategorie. Například otázky: „Jaký je zdravotní stav dítěte?“, „Jste finančně zajištěná?“ a řadu dalších kladla pouze bývalé manželce. Výpověď bývalé manželky obsahovala místy lži a výmysly, soudkyně tyto informace automaticky považovala za pravdivé a nijak je neověřovala. Má skepse vůči státnímu výkonu „spravedlnosti“ přerostla v otevřenou nedůvěru a již zmíněné zklamání.
Máte nějaké kuriózní zážitky?
Je mnoho situací, které jsem považoval za kuriózní nebo podivuhodné v dobách, kdy k nim došlo. Dnes je již vnímám bez velkého údivu, nepřekvapují mne. Zkušenost s opatrovnickými soudy a působením kolizního opatrovníka mne přivedla k poznání, že zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí jsou příslušnými orgány v České republice vnímány jako vědecko-fantastická literatura, kterou nikdo přece nebere vážně.
A máte i zážitky povzbudivé?
Kromě již zmíněné stížnosti k veřejnému ochránci práv, která byla uznána za oprávněnou, nemám povzbudivé zážitky. Skutečnost, že se v případě naší dcery podařilo dohodnout a prosadit střídavou péči navzdory všemu a všem, doteď nepovažuji za povzbudivou vzhledem k okolnostem a úsilí, které jsem musel vynaložit. Povzbudivý je výsledek - střídavá péče o dceru, která výborně prospívá, je šťastná, zdravá a spokojená.
Co podle Vás brání tomu, aby se střídavá péče používala častěji?
Současné sociální a ekonomické uspořádání společnosti, orientace na zisk, různé stereotypy a předsudky, stát, dědictví křesťanského náboženství, nevzdělanost, pomstychtivost, zkostnatělé představy o rodině, existence manželství a jeho vnímání ve společnosti, současní soudci, soudkyně a další kompetentní osoby a jejich beztrestnost, stávající pojetí vzdělávání.
Zdroj: Tisková a informační agentura Gita; www.ta-gita.cz
Nový komentář
Komentáře
Když se lidi dokážou rozejít civilizovaně a domluvit se, tak je putna, kdo má dítě v péči, protože se prostě civilizovaně domluví, že tatínek vyzvedne Pepíčka ze školy a Pepíček bude u něho do šesti, kdy se pro něho staví máma nebo tak nějak. Jenomže lidi se nerozcházejí, protože spolu dokonale vycházejí, takže jsou častější bitky - takže si dokážu představit situaci, kdy pro dítě bude lepší, že týden s mamou, týden s tatou a jede přes to vlak, než že máma má děcko v péči a vysvětluje mu, že ho tatovi ani neukáže, protože je hajzl a mohl by ho uhranout.
Mám někdy pocit, že rozvodové soudy berou dítě jako další položku v seznamu po autu, psovi, zahradě a lopatce se smetáčkem - který pitomec pošle na děcko exekutora stylem drapnout a odvléct? (No dobře, to je extrém)Jak zmíněno níže,posílat malinké děti samotné do cizího prostředí, je pitomost. ale mám bratrance, kterému bude šest a má prostě doma u mámy a doma u táty - a to je v péči své matky.
moje děti ani neměli určené dny, mohli k otci kdykoliv.V praxi to vypadá tak, že jedou k babičce(tam on bydlí), tatínek jim zavolá ať tam na něj počkají, no a pak nedorazí.Nedovedu si pžedstavit, co by s nima udělalo, kdyby tam měli bydlet.Ex tchýně je totiž alkoholička(bez nadsázky a urážka) , no a tatínek gembler.ale u soudu se dušoval, jak je chce a jim taky
moje děti ani neměli určené dny, mohli k otci kdykoliv.V praxi to vypadá tak, že jedou k babičce(tam on bydlí), tatínek jim zavolá ať tam na něj počkají, no a pak nedorazí.Nedovedu si pžedstavit, co by s nima udělalo, kdyby tam měli bydlet.Ex tchýně je totiž alkoholička(bez nadsázky a urážka) , no a tatínek gembler.
Mně se střídavá péče nelíbí, nicméně ve výjimečných situacích to asi může fungovat.
Z_U_Z_U: každý muž ale není asociál, většina má zájem o své děti, i kddyž se s jejich matkou rozejde- myslím opravdový zájem, alespoň v mém okolí, a jsou schopní se domluvit a střídavá péče funguje
. Myslím, že výjimky potvrzují pravidlo. Ale já neznám moc rozvedených, v mém okolí znám 2rozvenené, 1 rozloučené, zbytek žije poměrně nudným párovým životem a na výchově se podílí oba. Malé město a vesnice jsou asi jiné než velkoměsto. 
Ale jinak pouze teoretizuji a doufám, že mě to nepotká, tyhle zkušenosti jsou nepřenosné a nevítané
kareta: mužský element nechybí, matka si většinou někoho najde. Souhlasím ale s meander, dítě pak nemá nikde domov, je všude na návštěvě. Já z rozhodnutí soudu musela dávat na víkendy dítě od roka a půl a teď trpí úzkostí když má někde zůstat chvilku beze mne, má strach, že ho někdo odveze pryč. Jinak je to hyperaktivní, samostatnej kluk, žádnej mamánek. Dětský psycholog ke kterému nás poslala dětská doktorka konstatoval, že takhle malé dítě nemělo jezdit na víkendy bez matky, soudce co to rozhodl je podle něj padlej na hlavu. Dítě podle něj potřebuje v první řadě pevnou jistotu v rodinném zázemí a to podle mého střídavá péče právě nenabízí, spíš naopak. ( Jinak vážně nejsem ta, která by bránila ve styku s malým, když šel exmanžel dělat do ciziny, sama s malým jezdím ke tchánovcům z Prahy do Mostu. Stojí mě to hodně času a peněz, ale nechci brát malému babičku a dědu)
a....: myslím, že takový člověk ani neusiluje o střídavou péči. to zní, jako by mu to někdo vnutil.
Meander: (11)
spolužačka mé dcery v první třídě při střídavé péči byla uzlíček nervů. Když byla u mámy, brečela, že chce tátu a naopak. Utíkala o přestávkách ze školy a učitelka jí několikrát odchytila až na křižovatce. Oba rodiče se starali, ale nějak se asi nedomlouvali: prckové šli např. bruslit, ale tahle jediná holčička neměla brusličky, anžto byly u tatínka a ona zrovna bydlela u maminky a tatínek prostě zapomněl. Tenkrát nebrečela - jen pár slziček polkla a strašně se za to styděla....Navíc se její táta musel fofrem podruhý oženit, holčička se těšila na sourozence a když přijeli ze školy v přírodě, tak jsem i já doma musela vysvětlovat slovo potrat (fakt prima nápad - říct jí to už v prvním měsíci těhotenství, že bude mít sourozence). Teď chodí do třetí třídy a zdá se, že už je to lepší, ale co to s ní udělalo do budoucna
a....: přesně
kareta: Podle mého názoru mužský element může zastoupit i někdo jiný než biologický otec
a dítěti úplně stačí, když má jednoho schopného rodiče...je to vždy lepší varianta než rodiče oba a oba trotly.
Ta střídavá péče v praxi je opravdu těžko proveditelná..lidé málokdy žijí blízko sebe i po rozvodu.A v praxi to taky často vypadá, že otec, který o tu péči nemá zájem, si najde placenou sílu, která by se o dítě starala, nebo dítě hodí na krk své matce či nové přítelkyni.Takže opravdu není v silách matky ho přimět, aby se dítěti skutečně věnoval.
kareta: Neviděla bych to tak jednostranně.
Když žije dítě s mámou, kde je psáno, že se smí s tátou vidět jen v pondělí každý lichý týden? Ale asi jsem holt potkávala samé ideální chlapy s ideálními exmanželkami, protože jsem nezažila, že by setkání otců a dětí byl problém pro kteroukoliv ze zainteresovaných stran.
Zato vím o nejedné střídavé péči, kde jsou vztahy dosti vyhrocené.
Meander: jenže vychovává chtě nechtě jen ten jeden a druhý se stane jen sponzorem a odcizí se, dospělí by se měli umět domluvit a můj názor je ten, že mužský element ve výchově je nepostradatelný. No, a jak se říká- sejde z očí, sejde z mysli. A to se stane i u rozvedených rodičů. A děti toho taky mohou zneužívat a vydírat rodiče, který je nemá ve výchově...A hlavně si neumím představit, že bych se rozvedla a děti chodily k manželovi na návštěvu 2/měsíc
. Mám ráda rovnováhu a nynější stav (děti převážně matce)mi přijde neharmonický.
kareta: Rodiče zůstanou i tehdy, když bude dítě trvale žít u jednoho z nich. Ten druhý přece nezemře.
Podle mě je to schizofrenické. Jak může to dítě mít pocit, že má někde domov, když všude je de facto na návštěvě? Nikdy bych na tohle nepřistoupila.
Olynth: Dítěti zůstávají 2 rodiče, to je důležitější než 2 domovy
, Mohla bych se rozejít s manželem jako s mužem, ale zůstane otcem mých dětí a ani dětem, ani jemu, bych to neudělala (neumožnit podílet se na výchově a omezit styk a jeho rozhodování). Opakuji se, ale v zemích, kde dle zákona připadnou děti od jistého věku otci mají velmi malou rozvodovost. Tady to vypadá, jako by ženy neměly nic pádnějšího než vlastní děti.
Olynth: super. a proc teda jeden z rodicu dite muze vidat jen napr. 2 vikendy v mesici (v tom lepsim pripade)? podle mne je nejhorsi ztrata kontaktu s druhym rodicem, protoze se i pri teto frekvenci odcizuji
nejsem zastáncem střídavé péče. argument, že dítě má pak dva domovy je blbost. nemá domov žádný.
Gabi: Právě že mám pocit, že lidé se rozvádějí většinou když nejsou schopni se respektovat a tudíž často ani dohodnout. Takže střídavou péči nepovažuju za nějakou plošnou hurá akci ale pořádný majstrštyk..
Pokud není druhá rodič asociál, tak by to mělo být běžnější. Hezký článek.
Mě se docela líbil model jedné poměrně rozvětvené rodiny (3 nebo 4 děti), kdy se děti nikam nestěhovaly, ale stěhovali se rodiče, a to asi po měsíci. Ale byli to lidé, kteří se dokázali normálně na všem dohodnout, což je po rozvodu spíš výjimka.