Odcházela z práce a cestou se stavila v obchodě pro kytici a svíčky. Měla v plánu návštěvu hrobu svého otce, který před půl rokem zemřel. Chodila tam pravidelně, týden co týden. „Bylo pro mě těžké smířit se s jeho odchodem. Sedávala jsem vždy za náhrobním kamenem, kde na mě nebylo vidět, a tam v klidu plakala a vzpomínala na něho. I v tomhle rozjímání bylo ale nutné hlídat čas. Nejen že mi krátce před půl devátou večer jel poslední autobus, ale hřbitov se pravidelně v devět večer zamykal, jelikož se tu dříve hodně kradlo,“ vysvětluje Dana, proč i tentokrát bedlivě sledovala hodinky. Ještě že je stále ještě nosila, mobilní telefon se jí vybil už před odchodem ze zaměstnání. A tak se ve čtvrt na devět zvedla a zamířila k bráně. Jenže když k ní došla, a vzala za obrovskou kliku, bylo jasné, že je v pasti. Bylo zamčeno!

Nikdo volání o pomoc neslyšel

„Myslela jsem, že si ze mě někdo dělá legraci. Přece bylo ještě málo hodin! Jenže nikde ani noha. Všude klid a mír, jak stálo nad bránou. Na moje volání o pomoc nikdo nereagoval. Hřbitov stál dobré dva kilometry od nejbližší vesnice. Bylo slyšet jen, jak kolem projíždí občas nějaké auto. A nakonec i můj autobus, kterým jsem chtěla odjet. Na zastávce ale nezastavil. Proč taky, nikdo tam nestál a je na znamení,“ vzpomíná Dana, která v té chvíli začala pociťovat ještě větší úzkost: „Nejsem fyzicky zdatná, takže na možnost přelézt vysokou hřbitovní zeď nebo stejně vysokou železnou bránu nemohlo být ani pomyšlení.“ Smířit se s nocí na hřbitově však stále ještě nechtěla. Volala dál o pomoc, ale stále marně. Ani doma neměla nikoho, kdo by ji večer postrádal.

Když se řekne „zima jako v márnici“

Setmělo se, ale to ještě nebylo to nejhorší. Nebe se zatáhlo a začalo krápat. Daně nezbylo nic jiného, než vzít zavděk jediným přístřeším – márnicí. Mrtvoly tu do ní dávno nedávali, sloužila už jen jako sklad konví a motyček, ale i tak otvírala dveře s malou dušičkou. Ještěže s sebou měla zapalovač. Vzala deštěm uhašené svíčky z hrobu, aby uvnitř nezůstala úplně potmě. „Ale ani tak to tam nebylo zrovna útulné. Už chápu, proč se říká, že je někde zima jako v márnici. Naštěstí bylo teprve září a já byla na tu bídu celkem dobře oblečená. A taky mi společnost dělala láhev rumu. Byl ve slevě, takže jsem se nechala zlákat a šoupla ho k nákupu. Do zásoby, na pečení. Jak alkoholu příliš neholduju, v tomhle případě jsem za něj byla skutečně vděčná,“ pokyvuje hlavou Dana, která tak zaháněla nejen zimu, ale hlavně strach.

Děsivou atmosféru navíc umocňovaly kapky deště bubnující do střechy, a taky větve stromu otírající se pod náporem větru o fasádu. „Nikomu bych to nepřála. Seděla jsem v koutku márnice, kousek od dveří. Podlaha sice studila, ale pořád lepší, než si sednout na ten stůl, kam se kdysi pokládaly mrtvoly,“ oklepe se ještě teď Dana s tím, že do rána oka nezamhouřila.

Dostal co proto

Když ráno přišel pověřený člověk bránu hřbitova opět odemknout, jeho vězeňkyně na něho už netrpělivě čekala. „Plačky jsem se na něho vrhla, bušila do něj pěstmi a nadávala mu. Byl vykulený a nechápal, co tam dělám. Hrozně se mi pak omlouval, prý potřeboval tentokrát zamknout hřbitov dřív. Dušoval se, že ho celý prošel, ale nikoho neviděl. Bodejť jo, když jsem seděla za hrobem! Dnes už to nedělám. A taky vždy, když tam jdu, mám nabitý mobil,“ dodává Dana.

Čtěte také:

Reklama