f206a41e78096-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Robert se mi od začátku našeho randění jevil jako rodinný typ, alespoň to o sobě tvrdil. O rodinu se postarat dokáže, na tohle konto nemůžu říct nic špatného. Vydělává, co je potřeba zařídit zařídí, ale jinak mi se synem vůbec nepomáhá tak, jak sliboval,“ tvrdí Hedvika.

Přestože Hedvičin manžel pracuje z domova a ušetří tedy hodně času, který by jinak trávil dojížděním do práce a z práce, Hedvika ho stejně musí skoro nutit, aby se po konci pracovní doby synovi alespoň trochu věnoval. Až po synově narození totiž Robert zjistil, že ho malé děti moc nebaví.

„Ještě jsem to dokázala pochopit, když byl syn menší a nedokázal si pořádně hrát. Když jsem si manželovi stěžovala, že si s ním prohlížím leporela pořád jenom já, tvrdil mi, že se začne víc zapojovat, až syn povyroste. Jenže teď jsou mu tři, seznam aktivit, které zvládne je mnohem širší, ale manžel se mu stejně nevěnuje,“ stěžuje si Hedvika.

Tříletý chlapec se ještě úplně nezabaví sám a potřebuje, aby si s ním někdo hrál, v 95 % ale tento úkol leží na Hedvice. A to dokonce i o víkendech.

„Z muže vypadlo, že syna miluje, ale hrát si s ním ho nebaví. Když ho tedy dostane na starosti, většinou s ním akorát kouká na televizi, což mě rozčiluje, protože to synovi nic nedá. Já se taky nevyžívám v dětských hrách, ale beru to tak, že aspoň syna nějak rozvíjejí a že nebude malý věčně a brzy nás nebude potřebovat. Moc bych si ale přála, aby s ním aktivní čas trávil i manžel. Nejen kvůli tomu, aby si vytvořili pevnější pouto, ale třeba i proto, aby mi trochu ulevil,“ uzavírá Hedvika, která se o tom s manželem dohaduje skoro na denní bázi, ale situace zatím nedospěla k žádnému řešení. Manžel totiž opět argumentuje tím, že ho to bude určitě víc bavit, až bude syn starší. Pak si prý třeba najdou nějaký společný koníček.

O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:

V Hedvice se mísí různé pocity. Je zklamaná ze svého muže. Nerozumí tomu, proč se její muž nevěnuje synovi, když si děti tak přál. Proč si s ním nedokáže ani hrát?  Možná, že má smíšené pocity i Robert.  
 
To, jak muži vnímají narození potomka, je velmi individuální. Pravděpodobně bylo první setkání s miminkem jedním z nejšťastnějších a nejsilnějších okamžiků Robertova života. Často ale tyto emoce vystřídají obavy z nové role, ze zodpovědnosti, z finančního zajištění nebo jednoduše z toho, zda budou „dobrými otci“.  
 
To, že někteří muži mívají k malým dětem jakousi distanci, není ojedinělé. Později se ale role otce vyvíjí a je velmi důležitá. Bylo by fajn, kdyby si oba partneři společně sedli a pokusili se zjistit, z čeho pramení Robertův nezájem. Je nejistý, nechce udělat chybu ve výchově, je unavený a nemá energii nebo dostatek trpělivosti na „nudné“ dětské hry? 
 
Možná by Robert mohl popřemýšlet nad jinými zůsoby, jak společně se synem trávit čas a budovat tak vzájemné pouto. Co třeba koupání, uspávání, čtení, procházky v přírodě, naučit syna jezdit na kole, hrát fotbal, nebo si prostě jen trochu „zablbnout“? Důležité ale opravdu je zapojit se. Třeba se to lépe bude dařit postupně, mohou začít pomalu, i deset minut denně se počítá. Dítě nepotřebuje superhrdinu, ale přítomného a vnímavého rodiče. Navíc otec hraje pro tříletého syna zásadní roli jako vzor. V tomto věku děti velmi intenzivně napodobují chování dospělých, zejména těch, ke kterým mají silné citové pouto. Syn se učí, co to znamená být mužem – ať už jde o sílu, něhu, odvahu nebo zranitelnost. Otec mu může ukázat, že muž může být citlivý, spravedlivý, pečující i rozhodný. V neposlední řadě jeho chování ovlivňuje i jeho vztah s Hedvikou a tedy celou rodinu. 
 
Některým mužům může pomoci si o věcech popovídat s někým, kdo je v podobné situaci. Třeba s kamarády, kteří mají také malé děti. Vznikají i různé podpůrné skupiny pro otce, podcasty, blogy a kurzy. Pokud by problém přetrvával, není od věci popřemýšlet i nad odbornou pomocí. 

0aa2ee25bfff9-thumbnail-Foto-medailonek-cerno-bila.jpgPavla Köhling je psycholožka a mentalní koučka. Pracuje jako psycholožka a poradkyně ve Vzdělávacím a poradenském centru v Rakousku.

Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým. 

Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. 

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.