Foto: Shutterstock
„Robert se mi od začátku našeho randění jevil jako rodinný typ, alespoň to o sobě tvrdil. O rodinu se postarat dokáže, na tohle konto nemůžu říct nic špatného. Vydělává, co je potřeba zařídit zařídí, ale jinak mi se synem vůbec nepomáhá tak, jak sliboval,“ tvrdí Hedvika.
Přestože Hedvičin manžel pracuje z domova a ušetří tedy hodně času, který by jinak trávil dojížděním do práce a z práce, Hedvika ho stejně musí skoro nutit, aby se po konci pracovní doby synovi alespoň trochu věnoval. Až po synově narození totiž Robert zjistil, že ho malé děti moc nebaví.
„Ještě jsem to dokázala pochopit, když byl syn menší a nedokázal si pořádně hrát. Když jsem si manželovi stěžovala, že si s ním prohlížím leporela pořád jenom já, tvrdil mi, že se začne víc zapojovat, až syn povyroste. Jenže teď jsou mu tři, seznam aktivit, které zvládne je mnohem širší, ale manžel se mu stejně nevěnuje,“ stěžuje si Hedvika.
Tříletý chlapec se ještě úplně nezabaví sám a potřebuje, aby si s ním někdo hrál, v 95 % ale tento úkol leží na Hedvice. A to dokonce i o víkendech.
„Z muže vypadlo, že syna miluje, ale hrát si s ním ho nebaví. Když ho tedy dostane na starosti, většinou s ním akorát kouká na televizi, což mě rozčiluje, protože to synovi nic nedá. Já se taky nevyžívám v dětských hrách, ale beru to tak, že aspoň syna nějak rozvíjejí a že nebude malý věčně a brzy nás nebude potřebovat. Moc bych si ale přála, aby s ním aktivní čas trávil i manžel. Nejen kvůli tomu, aby si vytvořili pevnější pouto, ale třeba i proto, aby mi trochu ulevil,“ uzavírá Hedvika, která se o tom s manželem dohaduje skoro na denní bázi, ale situace zatím nedospěla k žádnému řešení. Manžel totiž opět argumentuje tím, že ho to bude určitě víc bavit, až bude syn starší. Pak si prý třeba najdou nějaký společný koníček.
O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:
V Hedvice se mísí různé pocity. Je zklamaná ze svého muže. Nerozumí tomu, proč se její muž nevěnuje synovi, když si děti tak přál. Proč si s ním nedokáže ani hrát? Možná, že má smíšené pocity i Robert.
To, jak muži vnímají narození potomka, je velmi individuální. Pravděpodobně bylo první setkání s miminkem jedním z nejšťastnějších a nejsilnějších okamžiků Robertova života. Často ale tyto emoce vystřídají obavy z nové role, ze zodpovědnosti, z finančního zajištění nebo jednoduše z toho, zda budou „dobrými otci“.
To, že někteří muži mívají k malým dětem jakousi distanci, není ojedinělé. Později se ale role otce vyvíjí a je velmi důležitá. Bylo by fajn, kdyby si oba partneři společně sedli a pokusili se zjistit, z čeho pramení Robertův nezájem. Je nejistý, nechce udělat chybu ve výchově, je unavený a nemá energii nebo dostatek trpělivosti na „nudné“ dětské hry?
Možná by Robert mohl popřemýšlet nad jinými zůsoby, jak společně se synem trávit čas a budovat tak vzájemné pouto. Co třeba koupání, uspávání, čtení, procházky v přírodě, naučit syna jezdit na kole, hrát fotbal, nebo si prostě jen trochu „zablbnout“? Důležité ale opravdu je zapojit se. Třeba se to lépe bude dařit postupně, mohou začít pomalu, i deset minut denně se počítá. Dítě nepotřebuje superhrdinu, ale přítomného a vnímavého rodiče. Navíc otec hraje pro tříletého syna zásadní roli jako vzor. V tomto věku děti velmi intenzivně napodobují chování dospělých, zejména těch, ke kterým mají silné citové pouto. Syn se učí, co to znamená být mužem – ať už jde o sílu, něhu, odvahu nebo zranitelnost. Otec mu může ukázat, že muž může být citlivý, spravedlivý, pečující i rozhodný. V neposlední řadě jeho chování ovlivňuje i jeho vztah s Hedvikou a tedy celou rodinu.
Některým mužům může pomoci si o věcech popovídat s někým, kdo je v podobné situaci. Třeba s kamarády, kteří mají také malé děti. Vznikají i různé podpůrné skupiny pro otce, podcasty, blogy a kurzy. Pokud by problém přetrvával, není od věci popřemýšlet i nad odbornou pomocí.
 Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým. Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Jsou muži,kteří si dokážou zablbnout i s malým dítětem, až se to nám maminkám zdá moc , jako že je dítě špinavé, všude binec, ale dítě je maximálně šťastné. A jsou muži, kteří dítě plácnou k TV nebo k mobilu a vůbec je zatěžuje cokoliv. Takoví ať raději nemají rodinu, obtěžuje je malé,ale i větší dítě, které už sice je do jisté míry samostatné, ale péči přece jen potřebuje.
Hedvice fakt nezbude než ještě chvíli vydržet, protože manžela tchyni na převýchovu už nevrátí a syna do babyboxu nestrčí. Když jí vadí, že si muž s malým nehraje a musí to dělat sama, ať si další nepořizuje, manžel se nezmění. Syn půjde do školky a bude si část dne hrát s jinými dětmi. My máme hravou maminku, která si dokáže hrát i s mrňaty a nevadí jí po sté stavět pyramidu z kostek, kterou prcek během pár sekund zboří a ještě vypadá, že ji to baví. Teď už s pravnoučetem. Ale já si vydržím hrát i s dítětem kolem roku, i když tříleté je mnohem lepší parťák.
Tak můj bejvalej si hrál jen s malými dětmi. Ale vždy jen do chvíle než začaly brečet,pak je strčil mě. Když byly větší, tak se jim už věnoval minimálně. Nevadilo mi, že si já "musim" hrát, ale že on se jim nevěnuje. Já si i s mrňaty hrála ráda. Teď s přítelem máme vnoučata a pravnoučata a těm se věnujeme oba. Já osobně mám nejraději ty mrňata. S těmi je legrace, jsou roztomilý, no prostě mrňata. Těm větším už moc nestačím. Přes švihadlo už neskáču
, na babu nehraji,...
Jo tak pána to nebaví! A třeba platit daně ho baví nebo se na to taky vykašlal? Nečistí si zuby, protože je to nuda? Hedviko, ty už druhý dítě řešit nemusíš, ty už ho máš.
Udělal si dítě, tak ať se snaží. Pokud nemá IQ tykve, tak musel vědět, do čeho jde. Já bych vstoupila do stávky. Taky bych se vykašlala na věci, co "mě nebaví."
Tak u nás se na televizi moc nekoukalo, protože tam nic nebylo. Za socíku dva programy a pro děti jen v neděli dopoledne, a to jsme většinou někde byli pryč. Taky nebylo video, tablety, mobily a internet. Tudíž i kdyby chtěl člověk dítě k něčemu posadit, aby se na to koukalo a on měl klid, tak nemohl. Sebekriticky se přiznám, že ani mě nebavily malé děti a prohlížet si s nima leporelo. Od těch tří let začne potomek trošku myslet a poskytovat zpětnou vazbu, dá se s ním mluvit, a něco rozumného podnikat, aniž by pořád spal nebo brečel. Jenže jsem věděla, že to nikdo jinej za mě neudělá, jsou to moje děti, tak se musím starat, a ten čas, dokud nevyrostou natolik, aby s nima byla nejen starost, ale i legrace, není zas tak dlouhej. Manžel si se synky hrával tak zhruba od té doby, co začali chodit a trochu mluvit, sice z toho taky neskákal nadšením, ale stejně jako já věděl, že to batolecí období rychle uteče. Nejlepší doba byla tak zhruba od pěti let do těch řekněme dvanácti. To se dá s dětma dělat milion aktivit. Pak už pomalu nastupuje puberta a robátka začnou ztrácet zájem a radši by něco s kamarády, než s rodiči. Mí synové se tedy občas překonali a uvolili se jet s matkou na víkend s přespáním v lese, například, nebo s otcem na víkend na ryby nebo na hory, ale to skončilo v jejich 18 letech.
Oni mají televizi? Proč? To vyhodím a je po problému.
Tak můj partner si se synem, taky začal hrát až když byl syn předškolák. To uz jsme spolu všichni hráli člověče nezlob se, a nebo syna učil hrát šachy, taky spolu stavěli různé stavebnice a později syn začal vymýšlet vlastní hry nebo vlastní pravidla člověče nezlob se
. Ale když byl syn menší, tak jsem se mu především věnovala já, chlap si neumí hrát s malými dětmi, tedy aspoň můj ne, ale když syn byl starší, tak se mu opravdu začal více věnovat protože sním už mohl dělat nejrůznější blbosti aniž by se syn zranil. Hedvika snad taky chtěla dítě ne? Tak ať nebrečí a věnuje se synovi dokud může, potom ji syn vyroste a bude pro něj přednější otec hlavně z důvodu, že budou po chlapsku vyvádět a to zase ženská neumí. To si bude potom stěžovat jak? že syn má raději otce a s matkou nechce trávit čas, protože si neumí hrát jako kluci?? Stejně až bude kluk dost velký a najde si kamarády, tak bude mít rodiče u zadnice a bude většinu času s kamarády. Hedviko nestěžuj si a užívej společně chvíle se synem, děti rostou rychle a brzo zjistíš, že jsi promarnila čas zbytečným kvikaním a to potom teprve zabrečíš. Teda jen v případě, že ti na synovi záleží. Jestli jsi jedna z těch matek co mají děti a kašlou na ně, tak upřímně jdi do háje.
Již ve starém Římě se o děti mužského pohlaví do stáří šesti let staraly matky. Pak si je přebírali otcové. Manžela nebaví hrát si s tříletým dítětem. A manželka v tom vidí obrovský problém. Z nedostatku jiných starostí a problémů si vymýšlí voloviny. Ta manželka to dítě nechtěla? Asi ji péče o dítě též moc nebaví, když je naštvaná, že má dítě celé dny jen ona. A to ta rodina je jen doma a hraje si s dítětem? To nechodí na procházky, neučí kluka jezdit na tříkolce nebo odrážedle, nechodí do parku na kolotoče a houpačky? Tak bych nechala chlapa, ať vydělává, to je snad dobře. To není jediný mužský, který to s malými dětmi neumí. Asi je to dané přírodou.