Jistě že ne! Co jste ode mě, pedagoga, chtěli asi tak slyšet. Chtěli jste snad najít ospravedlnění Vašich pochybných výchovných metod? Tak tady ho nenajdete.

 

Přiznám se,  že jsem před několika lety měla výchovný problém s bratránkem, kterému se o prázdninách nechtělo domů od rybníka. Řekla jsem mu, že, až se začně šeřit, vyleze vodník a lesní strašidla a že já u toho teda být nechci a jdu domů. Šel pochopitelně se mnou, ale ještě dnes se za to stydím. Beru to jako svou neschopnost vysvětlit mu to bez lží.

 

Zajímavé je, že všichni víme, jak nás děti neustále zkouší a čekají na okamžiky naší slabosti. Hledají si mantinely působnosti a ty my vytváříme tím, že jsme nebo nejsme ve střehu. Selžeme-li jednou, dá se to ještě srovnat. Selžeme-li opakovaně, pro dítě je to signál, že má cestu volnou.

 

Pokud nerozumíte, vztáhnu to ke strašení. Budeme-li dítě čtyři roky strašit, že ho na Mikuláše odnese čert do pekla, kde se usmaží, protože zlobí, může se stát, že robátko bude pátý rok k nesnesení, bude řádit jako tajfun, protože zjistilo, že za celé čtyři roky ho nikdo do pekla neodnesl. Prostě na to rezignuje. Stejně tak se stane odolné proti jiným našim lžím, protože je prostě dříve či později prokoukne. A kdo bude za hlupáka?

 

Dítě obvykle trestáme za to, že lže. My používáme lež jako výchovného prostředku. Divné. Alespoň by mělo být.

 

Mimochodem – mezi aktivní formy psychického týrání patří i zastrašování. Někomu se to možná zdá nevinné. Neříkám, že to jako týrání může působit na všechny děti, ale slabší povahy z toho mohou mít dlouho trauma.

 

Proč nepoužívat skutečné argumenty? Proč dítěti, které se nechce mýt, neřekneme, že bude smrdět a s největší pravděpodobností se mu budou ve školce smát a říkat mu špindíra, bude nemocné, protože si ty špinavé prsty plné bacilů strká do pusy. Neposlechne? Pak bude nejspíš nemocné. A kdo bude za hlupáka?

 

Byly doby, kdy zastrašování patřilo mezi literární žánry a říkalo se jim pohádky pro děti. Zpočátku to tuším byly německé mravokárné příběhy typu: Šel chlapeček do lesa na houby a měl otevřený nožík v ruce. Zakopl a nožík si vrazil do břicha. Nikdo v lese nebyl, a tak chlapec umřel, protože vykrvácel.  

To už je ale dávno! Už na začátku dvacátého století přišel pedocentrismus a dítě přestalo být chápáno jako malý dospělý a začalo se k němu přistupovat jako k dítěti se všemi jeho specifickými potřebami.

 

Zastrašování dítěte vede k narušování základů naší výchovy a pochopitelně i autority rodiče.

V dnešní době je dítě rovnoprávným členem rodiny. Rodina je místem uspokojování jeho potřeb a matka je ta, kdo poskytuje dítěti ochranu.

Udrží si status ochranitelky, když zastrašuje?
Udrží si všichni členové rovnoprávné postavení, když dítě zastrašují?
Nepřeroste jim jednou přes hlavu?
Neupevňuje si tím rodič jen své mocenské postavení v rodině?
Není to jen proto, že nemá momentálně jiných prostředků?
Dá se malá lež prominout?
Promineme ji také dítěti?

Reklama