Jistě že ne! Co jste ode mě, pedagoga, chtěli asi tak slyšet. Chtěli jste snad najít ospravedlnění Vašich pochybných výchovných metod? Tak tady ho nenajdete.
Přiznám se, že jsem před několika lety měla výchovný problém s bratránkem, kterému se o prázdninách nechtělo domů od rybníka. Řekla jsem mu, že, až se začně šeřit, vyleze vodník a lesní strašidla a že já u toho teda být nechci a jdu domů. Šel pochopitelně se mnou, ale ještě dnes se za to stydím. Beru to jako svou neschopnost vysvětlit mu to bez lží.
Zajímavé je, že všichni víme, jak nás děti neustále zkouší a čekají na okamžiky naší slabosti. Hledají si mantinely působnosti a ty my vytváříme tím, že jsme nebo nejsme ve střehu. Selžeme-li jednou, dá se to ještě srovnat. Selžeme-li opakovaně, pro dítě je to signál, že má cestu volnou.
Pokud nerozumíte, vztáhnu to ke strašení. Budeme-li dítě čtyři roky strašit, že ho na Mikuláše odnese čert do pekla, kde se usmaží, protože zlobí, může se stát, že robátko bude pátý rok k nesnesení, bude řádit jako tajfun, protože zjistilo, že za celé čtyři roky ho nikdo do pekla neodnesl. Prostě na to rezignuje. Stejně tak se stane odolné proti jiným našim lžím, protože je prostě dříve či později prokoukne. A kdo bude za hlupáka?
Dítě obvykle trestáme za to, že lže. My používáme lež jako výchovného prostředku. Divné. Alespoň by mělo být.
Mimochodem – mezi aktivní formy psychického týrání patří i zastrašování. Někomu se to možná zdá nevinné. Neříkám, že to jako týrání může působit na všechny děti, ale slabší povahy z toho mohou mít dlouho trauma.
Proč nepoužívat skutečné argumenty? Proč dítěti, které se nechce mýt, neřekneme, že bude smrdět a s největší pravděpodobností se mu budou ve školce smát a říkat mu špindíra, bude nemocné, protože si ty špinavé prsty plné bacilů strká do pusy. Neposlechne? Pak bude nejspíš nemocné. A kdo bude za hlupáka?
Byly doby, kdy zastrašování patřilo mezi literární žánry a říkalo se jim pohádky pro děti. Zpočátku to tuším byly německé mravokárné příběhy typu: Šel chlapeček do lesa na houby a měl otevřený nožík v ruce. Zakopl a nožík si vrazil do břicha. Nikdo v lese nebyl, a tak chlapec umřel, protože vykrvácel.
To už je ale dávno! Už na začátku dvacátého století přišel pedocentrismus a dítě přestalo být chápáno jako malý dospělý a začalo se k němu přistupovat jako k dítěti se všemi jeho specifickými potřebami.
Zastrašování dítěte vede k narušování základů naší výchovy a pochopitelně i autority rodiče.
V dnešní době je dítě rovnoprávným členem rodiny. Rodina je místem uspokojování jeho potřeb a matka je ta, kdo poskytuje dítěti ochranu.
Udrží si status ochranitelky, když zastrašuje?
Udrží si všichni členové rovnoprávné postavení, když dítě zastrašují?
Nepřeroste jim jednou přes hlavu?
Neupevňuje si tím rodič jen své mocenské postavení v rodině?
Není to jen proto, že nemá momentálně jiných prostředků?
Dá se malá lež prominout?
Promineme ji také dítěti?
Nový komentář
Komentáře
Kuře: Jééé, tak to to máme doma stejně. Starší dcera už sice na Ježíška nevěří, ale kvůli mladší sestře dělá, že jo. Ale i ta už ví, že malým dětem Ježíšek, větším Ježíšek + rodiče a dospěláci vzájemně.
Každý rok chodíme na Mikuláše večer ven. Potkáme tak tři čtyři skupinky. Starší už se nebojí, ale malá má lufta, ale ví, že bych jí nedala. Ale občas utrousím, že by jí pár dní na polepšení neuškodilo. Ale že bych děti nějak záměrně děsila, že si je někdo napořád odnese, to ne. Musí vědět, že je tu mámina náruč, která ochrání.
A Mikuláš s čertem? Tak na ty věří taky. Sice ví, že jsou to i převlečený lidi, ale jak poznat toho pravého?
Kuře: Ty jo! Good
nač ta dramatizace?
Začetla jsem se do otázek na konci člaánku. A pokusila se na ně odpovědět. Tady jsou mé odpovědi:
Výchozí předpoklad: máme dvě děti, jedno má 5 let a druhé 10 měsíců. Starší věří na Mikuláše a čerta, mladší o nich zatím nemá ani páru, proto píšu jednom dítěti.
- Status ochranitelky si udržuju bez potíží. Soudím tak podle toho, že mé dítko pevně věří, že když je u mámy, tak mu nikdo nemůže ublížít. A je zastrašování, když zakážu pohádku po večeři?
- Ehm, co je to rovnoprávné postavení v rodině? Pokud by rodiče nerozhodovali, tak by se asi dítko nedožilo dospělosti ve zdraví.
- A bez čerta nemůže přerůst?
- Mocenské postavení v rodině si tím teda neupevním. To by asi jednou za rok čert nezvládl.
- Čert a Mikuláš, Ježíšek, velikonoční zajíček.... Všichni se dají výchovně použít. U nás prostě Mikuláš patří k předvánočnímu času. A je hlavně pro radost a potvrzení, že je Janička hodná holka.
- Proč ne? Pokud bych považovala všechno, co patří do říše pohádek za lež, tak bych asi nemohla vykládat pohádky, páč jim malá věří.
-Pokud považuji za lež i prohlášení: "Já jsem Alík a mám blechy", tak ano, promíjím. Lež typu: "Já jsem se umyla" nepromíjím.
Á jéjej, jsem asi příšerná matka. Mé dítě totiž věří na Ježíška, Mikuláše a čerty. Čerti ovšem neodnáší zlobivé děti, lae moc zlé lidi. Nicméně čert může z dobrot od Mikuláše část sebrat a vyměnit za uhlí a brambory. Pokud někdo bere hračky bráškovi, neuklízí si věci a ječí na chodbě. Takže dnesk abude v punčošce i uhlíček. Malej, ale bude.
Jo a Ježíšek nosí dárečky malým dětem, větším je kupují rodiče a dospěláci si dávají dárky mezi sebou. Ježíšek by totiž tolik lidí nestíhal..
v anketě mi chybí možnost. já sama sem anděl, táta čert a bratránek mikuláš. fakt mě to baví.
Strašit děti Polednicema a Vodníkama je nesmysl. Nefunguje je to a děti jen co odrostou si o nás budou myslet své.
. A můj nejhorší zážitek byl v pěti letech, kdy jsem zjistila, že Jéžíšek žádné dárky nenosí a zvoní táta. Strašně mi poklesla důvěra v rodiče - "proč mi lhali? proč říkali tyhle nesmysly?" Dětem se má říkat pravda, třeba zjednodušená, ale pravda!
Čert a Mikuláš patří na besídku, ale né domů - tedy rozhodně bych si ve velkoměstě někoho cizího do bytu nepustila. Mě jako dítě přišlo děsně stupidní, že má někomu maskovavanému (často i opilému) říkat básničku
Nyotaimori:
- to bych chtěla vidět
Nyotaimori: To vypadá jako dobrej nápad
My domů čerta s Mikulášem zveme každý rok. Jsou to naši známí, čert se vůbec neprojevuje, jenom vykukuje za Mikulášem a děti z něj mají respekt. Žádné noční můry se nekonají. Pak jim, já macecha, celý rok tím čertem vyhrožuju. Kluk mi minulý měsíc řekl, že si ho stejně čert neodnese, když ani pytel s sebou nenosí
A mám to.
K nám chodil čert od malička. Jsme tři sestry a každá jsme čertovi ve dvou letech daly dudlíka a už jsme na něj ani vzpomněly! Sestřenka dudla dudu ještě ve čtyřech letech! Může to být i výchovné!
Já jsem musela neustále zastrašovat svou malou sestru, protože jsem jí vodila do školky a ona si vždycky sedla na křeslo a nechtěla nikam jít (mě bylo 8 a jí čtyři), začala kopat, řvát a brečet, tak jsem si vzala na hlavu masku čerta a ona šla do školky hned! Co jsem měla asi tak dělat?? Sama jsem se těch "pravých" čertů bála, i když jsem věděla, že jsou to jen lidi.
Simoušek: taky tak, ale při představě anděla á la Nyotaimori bych možná udělala vyjímku ...
Je fakt, že čertem dětem někdy vyhrožuji, ale to spíš jen tak z legrace. Je jim 6 a 7 let a vědí, že jsou to "převelčený lidi". Ale, když k nim přijdou na metr daleko, stejně se bojej. Domů si nikdy Mikuláše a čerta nezvu. Nabízejí se různé děti atd. Mám obavu, že neodhadnou reakci potomka a bude průšvih. Raději chodíme na besídku do školky a poté do školy...
modroocka: A to díky čertům, nebo ne?
Pekny clanek. Jako mala jsem se nekdy nechtela o prazdninach myt u bajecne venkovske pumpy (voda byla silene ledova)
, a tak mne nasi strasili, ze me odnese "pani Spina". Jeste deset let potom jsem z toho mela trauma.Takze s autorkou clanku opravdu souhlasim
.
Nyotaimori:
Pokud jednou nedejbože budu mít děcka, tak si tě pozvu!!!