Před přibližně deseti lety odrostla má starší dcera nevinnému dětskému věku. Věku, kdy maminka byla středobodem vesmíru a největším problémem byla prohra ve hře Pexeso nebo Člověče, nezlob se.

Když ze sebe setřásla poslední zbytky sladkého poupátka, razantně nastoupila do další životní etapy. Pro mě, jako pro matku, to byl šok. Přiznávám, že jsem ještě nebyla připravená na příšeru jménem Puberta a s jejím nástupem jsem se musela učit vyrovnávat.

Šlo to těžce.

S panickým údivem jsem pozorovala, jak se z mé hodné holčičky téměř přes noc stalo jakési protivné stvoření, které na mě hledí s neskrývaným odporem. Od chvíle, kdy jsem ji ráno něžně budila do školy, na mě vystrkovala drzé čelo, špulila pusinku do šklebící se grimasy, vztekala se nad oblečením, které jí náhle nebylo dost dobré a svůj vztek dělila spravedlivě mezi mě a svou mladší sestru. Bylo jí něco přes 11 let a já jsem se utěšovala, že když to vypuklo tak brzy, aspoň to o to dřív skončí.

Vyzbrojila jsem se odbornými příručkami na téma „Adolescenti a my“, po večerech studovala zákonitosti tohoto životního období a marně jsem se snažila vycucnout z nich alespoň náznak nějaké rady a porady pro bezmocné a trpící rodiče.

I rozhodla jsem se, že promluvím se svou starší sestřenicí, kterou jsem považovala za zkušenou matku, neboť měla dvě již dospělé děti. Usoudila jsem, že právě ona mi dokáže odborně poradit nějaký fígl, abych se nezbláznila, zůstala naživu a nestala se ze mě třesoucí se troska někde v psychiatrické léčebně.

Na můj srdceryvný výlev, plný hořkosti, bezradnosti a zoufalství, mi sestřenka vlila do žil optimismus tímto výrokem:

„Kolik že jí je? 12? Jé, tak co šílíš? Nejhorší to je v sedmnácti.“

Tak to je konec, pomyslela jsem si tehdy. Horší už to přeci být nemůže!

Tento svůj myšlenkový pochod považuji za jeden z největších omylů svého života. V následujících letech jsem se měla na vlastní kůži přesvědčit, že hrůzy puberty sahají daleko za naivní představivost mnoha rodičů.

Jak ubíhaly roky, měnil se náš domov v něco jako bitevní pole. Hádky, štěkání, obviňování, citové vydírání, trucování, prosazovaní si svého za jakoukoli cenu, sebelitování a hlavně urážení se staly hlavní náplní našeho života. Musím podotknout, že zrovna tak, jako dcerunka nevěděla, co se s ní vlastně děje, ani já jsem nebyla zrovna ukázkový exemplář matky, s přehledem zvládající její výstřelky.

Často jsem se nechala vyprovokovat, hřímala jsem a křičela jako bojovná Amazonka, dávala jsem příkazy a udělovala zákazy, které mi z dnešního pohledu připadají zbytečně přemrštěné. Myslím, že jedna velká nevýhoda rodičovství je, že se všechno učíme jaksi za pochodu.

A tak jsem tiše anebo hlasitě – záleželo na momentálním rozpoložení – trpěla při sledování své holčičky, jak se tupě válí před televizí, anebo němě leží a zírá do stropu. Vysvětlovala, že na tu diskotéku opravdu jít nemůže, zoufala si nad hromadou vyžehleného prádla, které se každé ráno válelo rozházené po pokoji, než byl objeven ten správný "šik kousek", ve kterém oslní spolužactvo, a pravidelně každý měsíc se u mě dostavovaly žaludeční křeče v okamžiku, kdy jsem ze schránky lovila telefonní účet. Jeho výše se šplhala do astronomických částek a já jsem pokorně platila ze svých v potu tváře vydělaných peněz prokafrané hodiny mého zlatíčka se svými kamarádkami.

Když už mi docházely síly a myslela jsem si, že můj život je u konce, přesvědčila jsem se, že člověk vydrží opravdu hodně.

Rozhodující a přímý úder nastal ve chvíli, kdy dcera opustila základní a nastoupila na střední školu. V tu chvíli se již považovala za zcela a úplně dospělou. Razantně a bez skurpulí jsem byla označena za přízemního tvora, který ani za mák netuší, jak se dneska vlastně žije. Doba mého mládí byla zařazena někam mezi starověk a středověk a já za trapku a uzurpátorku, která brání své těžce zkoušené dceři v životním rozletu.

Správný životní rozlet mé šestnáctileté dcery měl podobu tancování u tyče a v nejhorším práci barmanky. Chápu to, chtěla vydělávat milióny a ne se roky nudit ve škole se stupidními profesory a poté se zahrabat v nějakém přízemním povolání za pár šupů měsíčně.  Přesto jsem ji trpělivým anebo netrpělivým přesvědčováním nutila dostudovat.

A pak nastalo období sladkých sedmnácti let. Mnohokrát jsem si vzpomněla na svou sestřenku a mnohokrát jsem jí dala za pravdu.

Byla to opravdu bouřlivá doba plná alkoholu, vzdoru, školních reparátů, třídních důtek, útěků z domova a dvojek z chování. Doba, kdy jsem zpytovala svědomí a přemýšlela, co jsem udělala špatně. Doba, kdy jsem dospěla k názoru, že to, co jsem se snažila do té mojí holčičky vložit, ona nenávratně spláchla do záchodu.

Uchylovala jsem se k vroucím modlitbám a prosila všemohoucího, aby to mládě ochránil a nedopustil nějaké zásadní pochybení, které by jí navždy obrátilo život vzhůru nohama.

Mládě mezitím jančilo jako o život a já jsem prožívala bezesné noci. Téměř každý den jsem si vyslechla výhružku, že až jí bude osmnáct, sbalí si věci a z toho nesnesitelného domova odejde. Postupem času jsem se přistihla, že se na to začínám těšit. Lákala mě představa klidného bytu, tiché hudby linoucí se z rádia, viděla jsem se, jak ve slastném rozpoložení sedím v křesle a čtu si a nepřijde nikdo, kdo hned ode dveří spustí svou agresi na plné pecky.

Z těchto mých představ jsem pochopitelně měla výčitky svědomí, neboť si myslím, že správná máma by na něco takového neměla nikdy ani pomyslet, nicméně jsem se jim nemohla ubránit.

Ale po dovršení osmnáctého roku se žádné demonstrativní stěhování nekonalo. Nebylo sice všechno v pořádku, stále jsem čelila obviňování, štěkání a argumentaci o její vyzrálosti, ale vypadalo to, že sbalení svých pěti švestek ještě o nějakou dobu odložila. Trpně jsem přežívala a byla jsem přesvědčená, že mě nic pěkného v životě již nečeká.

Vztah s vlastní dcerou byl v troskách a vládlo mezi námi totální neporozumnění. Byla jsem z toho velmi nešťastná, ale zároveň jsem byla jaksi vysílená.

A pak to přišlo. Tři měsíce po svých plnoletinách přišla ze školy k nám domů nová dívka. Usměvavá, příjemná, vtipná. Usadila se v obýváku a zapojila se do rozhovoru. Se zájmem naslouchala, co říkáme, diskutovala, ptala se… Po večeři sama od sebe umyla nádobí a vyvenčila psa.

Proměna to byla zásadní, dokonalá a neuvěřitelně rychlá. Jakoby se z toho všeho vyspala. Jako by uplynulých 6 let byl jenom zlý sen. Ještě nějakou dobu jsem zůstala ve střehu, přece jen mi to připadalo příliš neskutečné.

Po několika dalších týdnech jsem ale zjistila, že má dcera opravdu dospěla. Měla jsem již skutečnou jistotu. A stačila k tomu jedna jediná věta:

„Mami, já vím, že jsem dělala strašně průšvihů a chovala jsem se nemožně, promiň.“

A od té chvíle mám kamarádku. Vyspělou, rozumnou, chytrou a chápavou. Dostudovala, našla si práci a žije si už svůj vlastní život.

A já již dnes vím, že se vyplatí vkládat do dětí hodnoty, které považujeme za správné, učit je chovat se slušně, nemlaskat u jídla, a  hlavně - mohutně jim dávat najevo, jak moc je milujeme.

Protože – i když nastane v jejich a vašem životě období, kdy budete o všem, co jste doposud udělali, pochybovat – věřte, že přijde doba, kdy bude vaše snažení zúročeno.

Vaše malé dítě se sice posune kousek hlouběji do vzpomínek na voňavé vlásky a první botičky, ale vedle vás najednou bude stát dospělý člověk – jeden z nejbližších, které ve svém životě máme.  

            
Reklama