Foto: Shutterstock
„Radši se upíšu k smrti. E-maily, zprávy, klidně půjdu i na poštu s dopisem, ale jakmile mám někomu zavolat, začnu panikařit. Zní to asi hloupě, protože telefonování je běžná věc, ale pro mě je to peklo a obrovské vystoupení z komfortní zóny,“ přiznává Šárka.
Poprvé si svůj problém naplno uvědomila při škole, když měla kvůli brigádě volat zákazníkům. „Všichni v kanceláři telefonovali s úsměvem, ale já se celá orosila, třásly se mi ruce a bušilo mi srdce. Nakonec jsem se rozbrečela na záchodě,“ popisuje s tím, že brigády nakonec nechala a šla dělat něco jiného, kde telefon nebyl potřeba.
Teď když má někomu zavolat, několikrát si v hlavě zkouší, co řekne, ale často se jí stává, že jen vytočí číslo a potom v panice zavěsí. Třeba když se objednává k doktorům apod.
„Dospěla jsem do fáze, kdy radši zajdu za lékařem osobně, počkám v čekárně a objednám se, což je samozřejmě strašná ztráta času. S rodinnými příslušníky mi volání problém nedělá, ale jinak je to vážně peklo a já se za sebe stydím. I v současné práci bych potřebovala občas zavolat, ale radši vypisuju e-maily a šéfovi potom tvrdím, že jsem jim musela napsat, protože mi to nikdo nezvedal. A dokonce jsem jednou hovor i předstírala a modlila se u toho, aby telefon právě v tu chvíli nezazvonil,“ uzavírá Šárka.
Ta nemá absolutně ponětí, z čeho může tento její problém pramenit, protože s komunikací tváří tvář problém nemá. Z telefonování má ale strach, a když už někdy telefonovat opravdu musí, cítí se trapně, koktá a neumí se pořádně vyjádřit.
O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:
Strach z telefonování je docela běžný. Někdy se tomu říká také „telefonní úzkost“. Šárka v tom rozhodně není sama. Tato úzkost obvykle souvisí s obavami, že člověk nebude vědět, co říct, že udělá chybu, nebo že budehodnocen druhou stranou. Telefonát je méně předvídatelný než třeba psaní zpráv, chybí čas připravit odpovědi. Také člověk nevidí s kým mluví, chybí mu vizuální signály (gesta, mimika), takže se hůř odhaduje reakce druhého.Mozek to všechno může vnímat jako jakousi „rizikovou“ situaci, i když racionálně víme, že nejde o nic nebezpečného.
Šárce a ostatním,kteří mají podobné problémy by mohlo pomoci pár tipů. Dobře se osvědčuje trénink a nácvik. Zkoušet si krátké hovory s někým blízkým, kde je to bezpečné prostředí. Před telefonátem si sepsat pár bodů nebovět, co chceme říct, aby vás druhá strana nezaskočila. Osvědčené je také postupovat po malých krocích. Začít krátkými jednoduchými hovory, třeba si objednat pizzu, a postupně přejít k delším. Také zklidnění a nastavení se na telefonování může být klíčem. Před vytočením telefonního čísla se zhluboka nadechnout, vydechnout, dát si chvilku klidu.
Pokud však tato úzkost výrazně ovlivňuje běžný život a dochází k takovým věcem jako u Šárky, že radši jde do ordinace lékaře, aby si sjednala termín, než by zavolala a během pár minut měla vyřízeno. Nebo když je ohroženapracovní sféra, je třeba řešit věc terapeuticky.
Nejčastěji se strach z telefonování řeší pomocí kognitivněbehaviorální terapie, která patří mezi nejúčinnější přístupy u sociálních fóbií. Terapeut pracuje s myšlenkami, emocemi i chováním, pomáhá postupně odbourávat úzkosta natrénovat jistotu při hovorech. Řešení tedy existuje. Proto by Šárka neměla déle čekat a pomoc vyhledat.
 Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým. Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Dobrovolně se hlásím, že jsem podobný případ. Sice nemám paniku a úzkosti, ale strašně nerada telefonuju. Pokud vysloveně nemusím, tak to nedělám a když musím, tak jsem z toho otrávená a znechucená a štve mě to. Ovšem nemůžu říct, že by mi to "ničilo život". Asi 99% všeho zvládám vykomunikovat jinak. Klienti mi píšou maily, případně SMS, pro úřady mám datové schránky, téměř cokoli se dá objednat přes internet. Dovolat se k lékaři je beztak malý zázrak, protože telefony v ordinacích prostě neberou, takže to mi vadí nejméně. Počet lidí, u kterých zvednu telefon bez pocitu "ježiš, co zas kdo chce!" by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Zbytek světa si může trhnout, já jim taky nevolám.
V mém případě si myslím, že je to možná i proto, že jsem vyrostla bez telefonu. Mí rodiče žádný neměli, příbuzní a kamarádi taky ne, mobily neexistovaly a pevných linek bylo jak za krejcar uranu. První telefon jsem měla na stole až ve svém prvním zaměstnání po maturitě, a to jsem si dávala pozor, abych byla od něj co nejdál, když zvonil. Pevnou linku mi doma zavedli až po revoluci v 90.letech, a mobil jsem si pořídila v době, kdy mi bylo skoro 40 let (z donucení, kvůli práci, jinak bych bez něj mohla žít i dál). Řešit to nechci, mně je takhle fajn. Nesahejte mi na můj "problém", a hlavně mi nikdo nevolejte, děkuju pěkně. 
V místě, kde ta žena bydlí, nemají lékaře specialistu, tedy psychiatra? Tak tam zajde osobně, objedná se a bude docházet na terapie. Jde o duševní poruchu, tady se žádné odborné rady nedočká.
Mám problém, ovlivňuje to můj život, ale raději budu kňučet do novin, než abych otevřela Google, zadala kognitivně behaviorální terapeut v okolí 100 km a řešila to. Ale to ne, protože to bych potom měla řešení a ne problém a to nee, nesahejte mi na můj problém.
Když to tak čtu, tak mám asi podobný problém
jako ne, že bych se bála telefonovat, ale taky raději všechno řeším osobně nebo písemně. A jak Šárka píše, tak taky s rodinnými příslušníky telefonuju bez problémů, ale když volám s někým cizím, tak se většinou jakoby zadrhnu nebo koktam a nebo zapomenu co jsem vůbec chtěla říct. Nevím čím to může být, ale tak pokud Šárce nevadí psat nebo řešit osobně, tak bych se toho držela a telefonovala jen v nutných případech a kdyby byla možnost, tak si před hovorem někde napsat co chce vlastně říct.