Měla jsem strach z vyšetření i z porodu, přiznává Eva (31)

Vždycky mě děsily ty strašlivé historky z porodu a všech těch vyšetření před ním, které v naší rodině kolovaly. A nejen v ní. Dost barvitě to líčily i kamarádky. Jenže jak jsem otěhotněla, otočily. Najednou mě všechny svorně přesvědčovaly, že to není žádná hrůza. Pak jim to věřte! Já, která se bála i odběru krve. Jenže jak se z návštěv u lékařů a všech těch vyšetření stala rutina, strach mě pomalu opouštěl. Zvykla jsem si. Omdlévání strachy, jak jsem předpokládala, pak nepřišlo ani před samotným porodem. Asi zaúřadovaly hormony. Samozřejmě nějaká nejistota panovala, ale panika mě nezachvátila. Musím říct, že teď jsem mnohem odolnější, co se návštěv doktorů týče.  

Děsil mě nástřih hráze, říká Veronika (27)

Mně ani tak neděsil porod jako takový, ale nástřih hráze. Brrr! Děsná představa. Nejen ten samotný zákrok, ale pak i hojení. Co když tam budu mít nechutnou a bolestivou jizvu? Proto jsem v posledním měsíci těhotenství poctivě cvičila se speciálním balónkem tlačení miminka a dvakrát denně hráz masírovala speciálním olejíčkem. No a já dceru fakt vytlačila bez poranění! Měla sice jen dvě a půl kila, ale i tak si myslím, že můj trénink hodně pomohl.

62da6d81571b8tehotenstvi.jpg
Zdroj foto: Shutterstock

Obávala jsem se, že je nebudu milovat stejně, svěřuje se Jitka (39)

Nic mě neděsilo tak moc, jako že své druhé dítě nebudu milovat jako to první. A taky že budu svou prvorozenou dceru kvůli její sestřičce šidit a přestanu na ni mít tolik času. Bylo mi jí už dopředu strašně líto. Jenže když se malá narodila, ten první strach okamžitě pominul. Jak se říká - maminky mají tak široké srdce, že lásky k dětem se v něm najde vždycky dost a dost. S tím dělením času je to už horší. Martinka si postupně zvyká, že už se všechno netočí jen kolem ní. Ale snažím se, aby se necítila odstrčená. Všechno děláme společně.

Odpuzovalo mě kojení, vypráví Petra (32)

Já měla vítr z kojení. Byla to pro mě celkem nechutná představa. Dokonce jsem zvažovala i umělé mléko. Moc mi v tom nepomohla ani zkušenost z porodnice. Bylo to vážně nepříjemné a bolestivé. Mléko ještě neteklo a malá už mi rozkousala bradavky. Zařekla jsem se, že takhle ne. Ale pak mi do duše promluvila laktační poradkyně, která do nemocnice docházela. Poradila, jak na to, a vysvětlila, že je to jen otázka cviku a zvyku, že pak žádnou bolest cítit nebudu. A hlavně jak je mateřské mléko pro miminko důležité. Stálo mě to hodně sebezapření, ale já to pro tu malou dokázala. Dnes, tři měsíce po porodu, je už kojení samozřejmost, fakt si to sedlo.

Myslela jsem, že budu antimatka, směje se Dana (26)

Děti jsem v plánu neměla. Ne že bych je nechtěla vůbec, ale rozhodně se neozývalo žádné tikání biologických hodin. Jenže pak to přišlo. Přijít do jináče s týpkem, kterého skoro ani neznáte, to fakt nechcete. Už byl na pořadu dne potrat, jenže mamka mě přemluvila, ať to nedělám. Že mi s malým kdyžtak pomůže ona sama. Poslechla jsem ji a dítě si nechala. Za celých devět měsíců se jakékoli mateřské city nedostavily. A já se bála, co bude, až porodím. Jenže už na porodním sále, jak mi ho položili na břicho, najednou bum! Já se rozplakala jako malá holka. Všechna ta, dost možná potlačovaná, láska k mému dítěti vyplavala na povrch. Jsem v šestinedělí a nemůžu se ho nabažit. Příroda to má asi hodně dobře zařízené, aby mláďata přežila.

Čtěte také: