Strachy nás provázejí celým životem. Někoho víc, někoho méně. Já jsem podle mě typ spíše bojácný, takže mám strachů docela dost. Bát se můžeme různě. Dobrovolně (např. při sledování hororového filmu) nebo nedobrovolně (povodně) nebo napůl (povodně zprostředkované televizí).
Strach můžeme mít ze selhání, ze smrti, z nemoci, o blízkou osobu, z neznámého i špatného známého. Bojíme se tmy, přepadení, krádeží, terorismu, zničení Země. Můžeme se bát o peníze, o své oblíbené zaměstnání, o své bydlení, majetek, svou pověst. Někdo se bojí špíny, jiný pavouků.
Vzpomínám si, jak jsem s kamarádkou na táboře šla telefonovat do budky. Ona tam vstoupila, hovořila se svou matkou a já najednou koukám, jak se to pouliční světlo opírá do krásně vykreslené pavučiny v horním rohu budky. Snažila jsem se proto upoutat pozornost telefonující kamarádky. „Hele, ta krásná pavučina!“ Ona sebou nečekaně trhla, okamžitě sjela k zemi, kde křečovitě svírala sluchátko a křičela do něj: „Mami, to snad není možný! Ona mi ukázala pavučinu! Je tady! Ježišikriste, udělej něco! Jak se dostanu z tý budky ven?“ Když roztřesenou rukou konečně malinko uchlácholená maminkou položila sluchátko, přikrčila se co nejvíc to šlo a vyplazila se z budky ven. Klepala se ještě dlouho. Vůbec jsem netušila, co takové moje nadšení nad dokonalostí splétání provede. Strach jsem měla najednou i já o ni.
Naposled jsem se nejvíc bála o sestru, která už několik dní přenášela vypečené miminko. Teď v sobotu se jí konečně (!) narodil kluk. Pořád se řešilo, jestli projde přirozenou cestou, nebo ji budou muset říznout. Nakonec ji nechali dvanáct hodin v pokusech vytlačit hlavičku, ale pak už to začalo být dost nebezpečné pro oba, protože se nic nedělo a on byl napresovaný mezi kostmi (takže má hlavu jako hrušku). Takže ji pak skutečně řízli. Matyáš se narodil císařským řezem a oba jsou naštěstí zdraví. Uf!
Když jsem jednou přišla domů a snažila se odemknout, nešlo to tak hladce jako vždycky. Dveře nakonec přece jen povolily. Všimla jsem si, že je nějak oškrábaný lak okolo zámku. Při dalším ohledání se ukázalo, že nebyl oškrábaný jenom lak. Něčím byly vylámány kusy dřeva, na zemi leželo pár třísek. Evidentně pak zloděje někdo vyrušil a on musel zmizet. Kdyby ne, mohla jsem být o dost chudší a víc vystrašená. Jaké pocity musíte prožívat asi vy, kteří jste byli skutečně vykradeni! Já jsem hned zařídila ještě jeden zámek. Jistě by překážkou nebyl, ale mě to trošku uklidnilo.
Strach - téma úterní
Kdy jste se nejvíc bála?
Jaké strachy máte vy?
Kdo se bojí, nesmí do lesa?
Bojíte se ráda?
Někdo Vás přepadl a vy se s tím dodnes vyrovnáváte?
Co vy a noční bojovky na táboře?
Jak se Vám daří odbourávat strach?
Napište mi na redakce@zena-in.cz a já jeden příspěvek odměním. Bude-li opravdu velmi dobrý, připíšu za něj i 1000 bodů do VLS.
Budu se těšit.
Nový komentář
Komentáře
čím jsem starší, tím se bojím víc..jako malá jsem bruslila na střeše a teď se pomalu bojím i na rozhledně.
Nesnáším jakoukoliv havěť - ať už čtyřnohou, šestinohou, osminohou a vícenohou - pokud něco takovýho vůbec existuje
Jinak se bojím o osoby mně blízké - o sebe ani tak ne, jako o ně... Takže tak
ja se bojim jen stari, ze dopadnu mnohem hur nez babicka
Bojím se toho, že zůstanu sama a že budu stejná jako má mamka, ach jo!
kdo se někdy rád nebojí, ale jen tak trochu
Bojím se nejistoty, takže smrt mi hrůzu nenahání, ta je totiž jistá.
Cilka: A ani by se nepřezul, viď? To je teda přectava...
Nejvíce se bojím pavouků..!! Mám husí kůži už jenom z toho, když si přectavím, že by po mě mohl lézt... Všech těch jeho 8 nohou!
kdybych tu měla vypsat svý strachy nevím nevím.....
největší strach mám o děti, aby se jim nic zlého nestalo. To ostatní jsou už maličkosti
Nejvíc se bojím o své blízké a nesnáším potkany, krysy, myši apod.
Pavouci u mě vedou, ale už nehysterčím a neběhá mi mráz po zádech, když nějakého doma najdu a na zahradě mi už moc nevadí. Jednou jako malou holku mi máma posílala do sklepa pro něco, byl to takovej hnusnej malej sklípek pod chajdou, lezlo se tam po žebříku. Spustila jsem řev, že tam nepůjdu, protože tam jsou pavouci a ať si tam jde matka sama, když tam něco chce - ona mi nadávala, a pak z ní vylezlo, že tam nechce jít kvůli myším - ty zase nikdy nevadily mně. Nepamatuju si, jak to dopadlo, kdo a zda vůbec tam vlezl....
Svojí smrti se teda nebojím, ale bojím se o moje blízké.
smrti se nějak obzvkášt nebojím,ale doufám,že tady budu ještě dlouho
nebojím se smrti, ale umírání
ale jinak mám arachnofobii a brutální akrofobii
taky mám arachnofobii, br...
FAXÍK: já taky, příšerně. Nemůžu to vidět ani na obrázku.
Meander:
Molitan, snědé děti, žlutý hmyz, žížaly, nemocnice. Ono by se ještě něco našlo.
mám taky spoustu fobii..
Mám strach o někoho blízkého.............. a kupu fóbií :-) .