Se sestrou jsme každoročně pěkně skučely, pištěly vzteky a prosily, abychom nikam na Štědrý den nemusely chodit. Tatínek je myslivec a v tento nadílkový den v poledne nás tahal z křesel u televize, abychom všichni společně šli podarovat také zvířata v lese. Všichni až na jednoho – na naši maminku, ta zůstávala u plotny, a také si hrála na balícího Ježíška.

Než jsem se já a sestra oblékla do věcí na ven, trvalo to věčnost. Obě jsme měli obličej nafouklý k prasknutí, že nás opět čeká něco jiného než Popelky, Šípkové Růženky, Mrazík a princové na bílých koních. Naše uražená nálada ale tradičně přešla hned, jak jsme vystoupily na cestě u lesa z auta, nasadily si batůžky s granulemi a šlapaly pěkně ke krmelci.

Les na nás odjakživa vysílal jistou kouzelnou moc. Skutečně stačilo pár kroků, kdy nám pod sněhulemi křupal sníh, pár pohledů na zasněžené stromy, zapomenuté šišky a bílo kolem a pohádkám zazvonil zvonec, protože začalo pravé dobrodružství.

My tři jsme si mlčky šlapali po cestě, poté zabočili k lávce přes potok, zhotovené z několika dřevěných klád (já z ní měla často strach, protože to klouzalo a někdy i nějaký kus chyběl), pokračovali po cestě lesem do kopce a chvilku nato zabočili vpravo, kde na nás čekal tatínkův krmelec. Občas se nám podařilo uvidět v dálce srnky, jeleny nebo divočáka.

Rozbalili jsme své dary lesní zvěři a pak se dívali pozorně na zem, protože tatínek nám hned vypravoval, komu patří tyhle a zase tamty stopy. Na zasněžené zemi se jich křížilo stovky! Byla to nádhera. Já se hned přeorientovala z pohádek o princích na lesní vílu a přemýšlela, jestli bych oblečená do závojů vůbec ve zdraví mrazivé dny a noci přežila. A pak přikývla, že ano, protože bych byla kouzelná a přičarovala si něco teplého na sebe.

Nejvíc mi vrtala v hlavě sůl u krmelce. Nešlo mi do hlavy, že ji sem chodí zvířata olizovat a přála si nějakou srnku uvidět na vlastní oči. To se mi nikdy nepoštěstilo, ale při každé zdejší návštěvě jsem sůl kontrolovala, jestli se zmenšuje, a ptala se taťky, kdy přineseme novou.

K autu jsme to brali pěkně oklikou a domů se vraceli s krásně červenými tvářemi, jiskrami v očích a trochu přimrzlým úsměvem. Na stole v kuchyni nás čekaly talíře maminčiny horké knedlíčkové polévky, a potom opět pohádky až do večeře před rozbalováním dárků.
 
Krásné dny přeje Margaretka

Z příspěvku úplně dýchá vánoční atmosféra. A proto přidělujeme pisatelce 2000 bodů do VVS!

Reklama