patřil mezi chuťové favority naší čtenářky s nickem RosaGloriaDei. Ale pak začala poznávat neuvěřitelné chutě, nad kterými zůstává rozum stát. Třeba omítka, nebo syrové špagety

Pěkný den, dnes mám zase jednou chvilku času, tak přidám k tématu další, předsevzala jsem si, že krátký, příspěvek.

V doposud zveřejněných článcích, které jsem četla, všechny vzpomínáte na takové ty běžné věci, které se vlastně i dnes dají koupit. Možná ne v každém marketu, ale na poutích a podobných akcích určitě. Třeba „fialky“ nám mamka přivezla vloni z lázní (dcerka je chtěla ochutnat a hned se jimi dusila, takže jsem je „musela“    sama,  v zájmu zachování zdraví vlastního dítěte, „zlikvidovat“ – mňam - (manželovi nechutnaly).

Mezi mé, v obchodě kupované, favority v dětství patřil stoprocentně turecký med. Mám jej spojený s taťkou. Když přijeli bratranci, byla (i několikrát denně) vyhlášena tematická soutěž, jejíž vítěz právě zmiňovaný turecký med (za cca dvacet   haléřů ?)   získal. Mohli jsme se přetrhnout. Když jsem o čtyři a osm let starší kluky přestřílela (vzduchovkou do terče) a odnesla si vytouženou odměnu, bylo to, jako bych dostala zlatou na mezinárodním závodě. Bratránky z mamčiny strany jsem zase „dostávala“ při sbírání pavích per v parku, než se kluci otočili, já měla „hotovo“ (přiznávám, v tomto případě byli „soupeři“ mladší než já, byli z naprosto odlišného prostředí, takže to „u nás“ neznali,  a ženské zbraně samozřejmě také nezůstávaly v záloze....).

Ale proč vlastně píši. Nezapomenu na zvláštní „pochoutky“, které mě ovládaly na druhém stupni základní školy. Nejdříve mi  zachutnaly  syrové špagety, to by snad ještě nebylo tak divné, ale když jsem doma začala likvidovat omítku, bylo to na pováženou. Vůbec si nepamatuji na prvotní impulz, vůbec nevím, kde se ta chuť vzala, zrovna tak nevím, kdy jsem s tímto „mlsáním“ skončila, vím jen, že z toho doma bylo velké pozdvižení  (čím více se to rozebíralo, tím více jsem se za to styděla), ale zrovna tak nenápadně, jak tato potřeba  začala, tak skončila J

Vlastně už dnes přemýšlím, jak se k případné podobné zvláštnosti postavím u své dcery. Mně to tenkrát chutnalo a přála jsem si, aby to nikdo neřešil… Snad na to ani za pár let nezapomenu a řešit podobné věci u dcery nebudu. Pravda, omítka je maximum, co budu schopná a ochotná tolerovat

RosaGloriaDei

Milá RosaGloriaDei, asi vám chyběl vápník. A vůbec, dřív byla omítka mnohem chutnější než dnes

Text nebyl redakčně upraven

Reklama