Stolování s obřím psem

moc krásné stolování s miláčky

Rikina — #16 Já se vyjadřuji pouze k příspěvku č. 10.

pateta — #10 pateta — #10 pateta — #10

Tak my nebydlíme na vesnici, ale v bytě. A protože tohle chování taky nesneseme ( opravdu nepatříme mezi lidi, kteří jí se zvířaty z jednoho talíře ) , byli jsme nuceni situaci řešit tak, že tuhle naší loupežnici musíme , než se najíme, zavírat.

wich — #15 Zas na druhou stranu to, co popisuje ajsbirka, je pustá kočičí zpovykanost.  Jestli to tedy není schválně nadsazené. To bych svým kočkám rozhodně netrpěla, ty si na stůl vlézt nedovolí, a ukrást jídlo byť volně ležící na kuchyňské lince taky ne. Toužebně na něj zírají, to ano, a pokukují po mně, jestli si všímám, že je poblíž strašně hladová kočka, která okamžitě umře, když nedostane kousek ochutnat, ale aby kradly, to by si mohly zkusit.

1. na komentář reaguje wich — #18

enka1 — #12 Taky mne občas takové příspěvky lehce "šoknou". V roce 2009

1. na komentář reaguje Rikina — #16

Klára Křížová — #13 Nechápu jak to dělá, ale zatahuje břicho a celá se umí tak nějak zkostnatět Vždycky mi připomíná toho černého kačera Duffyho, jak říkal "jsem jenom kost a kůže"

wich — #11 Fakt zatahuje břicho????

Jakube, obě ty fotky jsou moc pěkné

1. na komentář reaguje wich — #14

pateta — #10 Mluvíš o své kočce? Je mi jasný,že venkovský kočky, žijou na dvorku.Babiččiny kočky přespávaly na půdě. Ale...na vsi se má kde ukrýt... To je tedy síla.

1. na komentář reaguje wich — #15

Naši pejsci se uspokojí s rolí pozorovatele. Taťkova čivava si nedovolí nic, jenom jí stačí koukat. Naše labradorka čučí a hlasitě dýchá, abychom nezapomněli, že tam je (občas se připomene packou), u toho zatahuje břicho, aby bylo vidět, jak strašně podvýživená je

pateta — #10 A pes určitě patří na dvorek k boudě a na řetěz, že

1. na komentář reaguje Klára Křížová — #13

ajsbirka — #7 Mně kočka nesmí do baráku, dostane nažrat venku a na vsi se má kde ukrýt.Takovéhle kočičí způsoby bych nesnesla.

1. na komentář reaguje wich — #11
2. na komentář reaguje enka1 — #12
3. na komentář reaguje ajsbirka — #17

Naše britka Sára občas vyskočí na volnou židli vedle mě, stačí jí dát čichnout co jíme a ona znechuceně odchází.Z lidského jídla ji zajímá jen syrové maso, občas ždibec kvalitní šunky nebo moravského uzeného.

Pes je jiné kafe, přes léto jsem chodívala v neděli snídat za ním na zahradu, dostal trochu jogurtu, půlku rohlíku, pak už vydržel neloudit. Jinak by seděl, upřeně zíral a sliny by se valily jak vodopád. Taky chodí očichávat nákupní tašky, na fuj! naštěstí poslechne.

Když jíme,tak se náš Jofre posadí na zadní,panáčkuje a pokníkává,dokud mu někdo něco nehodí.Lidské jídlo miluje a když dostane do misky to psí,tak se vždycky podívá,tak jako by jsme ho chtěli otrávit.Čuchne a jde si lehnout uraženě do pelíšku.

Tak to u nás je to neskutečný boj o jídlo. Máme tři kočky. Údajně prý domácí, ale podle nás je to čim dál tim větší divočina. Jídlo o samotě nepřipadá v úvahu. Vždycky musim já nebo manžel hlídat, neb to by se snažily loupit všechny tři. Ovšem nejhorší to je, když si sedneme ke stolu. To je jak povel pro tu nejmladší a nejmenší. První výskok na stůl bere jako čistě monitorovací co kde je, takže se jí povětšinou povede chytit. Ovšem pak už to bere s rozběhem a je jak tornádo. Bere všechno co se jí do packy zachytí. Napřed to bylo k smíchu, ovšem teď už jí musíme zavírat, když se chceme najíst. Kočka totiž v okamžiku kdy jídlo ukradne, se ho snaží co nejrychleji nasulcovat do tlamy, přidržuje si to oběma packama, jak jí chytíme tak řve, jako když jí na nože berou a ještě začne drapat. Opravdový zážitek to je pokud jíme něco např. s omáčkou, kdy je ještě od toho všeho pěkně zapatlaná... Už se naučila otevírat i šoupačky do předsíně, takže jídlo prostě musíme hned uklidit ( ani převlíknout už se nestihneme ), protože hned krade. V podstatě už je jí jedno co. Dokonce už musim schovávat i houbičku na nádobí, protože když je z ní cítit např. olej z pánve, tak je schopná sežrat i tu houbičku . A aby ani ostatní nezůstaly pozadu, tak dřív jsem byla zvyklá po upečení třeba bábovku zabalit do utěrky a nechat vychladnout. To šlo do té doby než jsem je jednou z nenadání načapala jak rozškubaly utěrku a bábovku vyžraly pěkně od prostředka. Takže když si uvědomím že za chvíli budou vánoce a pečení tak mě jímá hrůza. Protože to znamená buď je zavřít a být svědky neskutečného srdcervoucího řvaní ale mít klid a jistotu že všechno zůstane tam kde má a nebo svádět tvrdý boj kdo z koho. A asi nemusim psát, kdo většinou vyhrává.....

1. na komentář reaguje pateta — #10

janina01 — #1

Hezký fotky.

Ty Cháronovy oči a výraz si dovedu živě představit.

Naše Bacilka,když náhodou jíme společně, tak přiťapká a způsobně se usadí vedle manželovy židle a čeká. Ani moc neprosí, ví, že tam na ni vždycky něco zbyde.

Když jíme někdo o samotě, usadí se asi metr od něho a na jídlo žádostivě hledí. Když na ni kouknem, bleskem otočí hlavu - já tu přeci kvůli jídlu nejsem - což se opakuje, dokud tu zbylou  kůrku nedostane.

Proč vlastně Cháron? To je z papírů? O jménech by taky mohl být článek. Tedy pokud už nebyl.

Ta číča je parádní 

janina01 — #1  krásný miminečko

Krásná mimča. To s tou mou 9měsíční slečnou je to podobné jako s Cháronem, ale naštěstí je o něco nižší, ale drobek to teda není (40 kg). Včera mi ukradla ze stolu půlku rohlíku, naštěstí tu vrchní, namazanou mi nechala, tak jsem se jí smála, že rozumu moc nepobrala.  Když si vezmu jídlo, sedne přede mě a pod ní se tvoří kaluž ze slin, což mě nutí strašně hltat, protože jím ráda na gauči a není moc příjemné si pak do toho sednout. A z levé nebo z pravé strany sedne kocour a když mám něco pro něj lákavého, tak si pomáhá packou. A pak že má člověk jíst pomalu, aby zhubnul. U nás to nejde, leda tak někdy večer uteču do vany, ale musím se zamknout, otevřít umí oba, hajzlíci.

úžasné... , my si připíjeli na nového člena rodiny

1. na komentář reaguje Věrulinka — #3
2. na komentář reaguje enka1 — #6