Foto: Shutterstock
Místní ji znají odjakživa. Pro většinu není jen baristkou. Je jako starý dub uprostřed náměstí, pevná, věčně přítomná a klidná, a přitom živá, lidská a nepostradatelná. Před jejími kávovary vyrostly celé generace, někteří tu poprvé drželi šálek kávy, jiní tu poprvé políčili úsměv na svou budoucí lásku. A Anna byla u toho. Vždy.
„Oficiálně jsem šla do důchodu v roce 1984. Ale proč bych přestala?“ usmívá se a dodává pro The Guardian: „Ten bar je moje krev. Moje rodina. Moje životní láska.“
Její dny jsou jednoduché, ale jakoby pevně vyryté do kamene. Vstává před šestou, rozdělá oheň ve starých kamnech, dřevo si nařeže sama. V baru je první, světla rozsvěcí s prvními paprsky. V zimě zavírá v sedm večer, v létě až o dvě hodiny později. Den co den. Tři sta šedesát pětkrát za rok. Když jí v listopadu bylo sto, přibylo nad vchodem nové znamení: La barista più longeva d’Italia – Nejstarší baristka v Itálii. Sama se tomu pousmála. Anna není z těch, co by si stěžovali. I když některé večery zavře pokladnu s pouhými čtyřiceti eury, nikdy si nestěžuje. Penzí má a prý jí to stačí. „Nejde o peníze. Důležité je být mezi lidmi. To mě drží při životě.“ A možná právě to ji dělá nesmrtelnou.
Anna se narodila ve Vezzu, jen pár kilometrů od Nebbiuna. Mladá dívka, která po válce utekla za prací do restaurace u Ženevského jezera. Tam potkala Reného, Švýcara. Společně se vrátili do Itálie a koupili bar v centru vesnice. Láska, práce, rodina. Jenže René zemřel před padesáti lety. Anna zůstala. Neopustila místo, kde spolu začali. Držela se toho, co znala, a co milovala.
Dnes jí někdy pomáhá dcera Cristina, která pracuje na obecním úřadě naproti. Bydlí přímo nad barem. Syn žije v Miláně, vnoučata už dávno opustila hnízdo. Ale Nonna Anna je pořád tam. Sama. A přesto nikdy osamělá. „Lidé se dřív scházeli, hráli karty, povídali si,“ říká s jistou nostalgií. „Teď jen koukají do telefonů.“ Když není co dělat, vytáhne pletení. Její ruce, i ve sto letech, jsou jisté a klidné.
Doktor? Toho neviděla více než dva roky. Nebo pět, jak tvrdí dcera. Brýle nepotřebuje, jen naslouchátko, které prý stejně moc nefunguje. Léky? Jen půl prášku na tlak. „Nemusíte věřit všemu, co vám doktor řekne,“ říká šibalsky. A co bude dál? „Když odejdu já, odejde i můj bar,“ říká smířeně. Cristina ho převzít nechce. A Anna to chápe. Svět se mění. Ale ona zůstává, alespoň zatím.
Možná už do Paříže nikdy nepojede. Možná už nikdy nezažije dovolenou jako tu poslední v 50. letech. Ale na tom nesejde. „Francouzi stejně neumí dělat kávu,“ směje se. Co na tom, že kavárny po celé Itálii pomalu mizí, že mladí nemají o tuhle dřinu zájem. Dokud bude Nonna Anna každé ráno odemykat svůj bar, svět bude v pořádku.
Zdroje: The Guardian, SCMP, Food,
Nový komentář
Komentáře
No... mně je té paní tak nějak líto. Vlastně z toho života nikdy nic neměla. Nevytáhla paty z kavárny těch posledních 50 let? Každý den stejná rutina, stejní lidé, ani ve stáří si nemůže odpočinout, za každou cenu se snaží tu kavárnu nebo bar nebo co to je držet nad vodou, protože nic jiného nezná a ani nechce. Jak říká, je to její život. Jestli je takhle spokojená... možná že jen uvízla v pavučině a nikdy se už nedostala ven.
Tak si v tom našla to nejlepší, co se dalo.
Je skvělé, že je paní v takové formě, ale nějakou pomoc má. Minimálně musí ten prostor uklidit, převzít a uložit zboží, je to přece jen podnikání, copak v Itálii neplatí daně nebo to mají od 100 let zadarmo? Píše se, že dcera, té už taky bude spíš kolem 70. Ale příběh prodává, ať se jí daří.
Tak když jí to baví a až na ty deštný pralesy tim nikomu až tak moc neškodí, tak si dělá, co chce. Každopádně ti lidé, co se snaží žít extrémně dlouho, budou asi naštvaní, pokud existuje převtělování a místo 50 let života ve scvrklé švestce mohli být už dávno v lepším modelu...já teda stará být nechci a už vůbec v týhle společnosti, kde bude starých příliš moc a všem budou jen na obtíž...ostatně už jsou, jen se to nesmí říkat na plnou hubu, protože někteří přeci možná kdysi někde pracovali nebo za co jim to musíme být povinně a navěky vděční.
Jen se mi teda nelíbí ten cukrovitý sentiment v každé druhé větě...že se tam někdo zamiloval u kafíčka...no možná jo, jinýho tam zas třeba rozbolely zuby.