Dobrý den,

dovolila bych si napsat k Vašemu dnešnímu tématu něco málo o své „tchyni“. V uvozovkách je to oslovení proto, že maminka mého muže pro mne není tchyní, ale mamkou.

Když jsem se před 22 lety vdávala, hodně lidí mi řeklo, že budu mít peklo, protože budu bydlet v domě své tchyně, která je ještě ke všemu učitelkou, takže bude chtít stále radit a vychovávat. Abych byla upřímná, měly jsme mezi sebou také nedorozumění, ale vždy byla snaha domluvit se, vyříkat si vše navzájem bez zbytečné hysterie a respektovat se navzájem, protože ať chci nebo nechci, i já budu jednou tchyní a žádná žena v životě mých dvou, nyní již dospělých synů pro mne nebude dost dobrá.

Ale vrátím-li se k mamce (mé tchyni), musím přiznat, že jsem s ní mohla probírat nejrůznější problémy daleko lépe než-li se svými rodiči a v současnosti, kdy moji rodiče zemřeli, je nahradila plně.

Když byli kluci malí, pomáhala mi je hlídat a musím uznat, že její zásluhou již před 2. rokem uměli dokonale recitovat básničky, vyslovovat i zapeklité „r“ a „ř“, a když jsme se později z jejího domu odstěhovali do Prahy, pomáhala nám alespoň hlídat kluky o prázdninách. Pro kluky byla vždy tou nejlepší babi, která si na ně udělala čas, když potřebovali vyřešit něco bez rodičů, blbla s nimi a měli samozřejmě i svá tajemství.

Nikdy nezapomněla na něčí narozeniny, svátky nebo důležité události, nedělala rozdíly mezi mnou a mým mužem. Nesnažila se vměšovat do našich záležitostí, zbytečně radit nebo poučovat, pokud o to nebyla požádána

No a nyní, kdy můj manžel prochází krizí středního věku a mluví o rozvodu, stojí ona na mé straně, a ona byla tou první, které jsem se svěřila s trápením, které mám s jejím synem. Jsou z nás kamarádky a navzájem si pomáháme, byť i jenom tím, že si navzájem postěžujeme a vyslechneme se.

Nechci ji tady popisovat jako svatou, má své nedostatky jako každý člověk, ale chtěla bych být jednou pro budoucí ženy mých synů alespoň takovou tchyní, jako je ona pro mne.

Reklama