Výměna řidičského průkazu se možná týkala nejedné z vás. Kdo to nestihl v loňském roce, čekají ho nepříjemnosti. Buď nemůže řídit, nebo riskuje, že zaplatí tučnou pokutu. Naše redaktorka Dana Svobodová to odložila doslova na poslední chvíli, ale měla štěstí.

cest

Když se začalo hovořit o výměnách řidičských průkazů, nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost. To se mě určitě netýká, vždyť ho nemám ještě tak dlouho. Když výzvy k výměnám začaly sílit a přidaly se hrozby nekonečných front a vysokých pokud, nedalo mi to a pro jistotu jsem se podívala na datum vydání. A sakra, můj řidičák je starý už jedenáct let. Kdo by to byl řekl.

Copak mám čas někde hodiny postávat ve frontách? Ale dobře mi tak. Když jsem flink a řídím se  heslem „Co můžeš odložit na zítra, nedělej dnes,“ musím si svůj kalich hořkosti vypít do dna a přetrpět několikahodinové stání ve frontě.

Vyplnila jsem formulář, vyštrachala fotku, připravila doklady, vyzbrojila se několika časopisy a vyrazila na magistrát. Hala byla nabitá k prasknutí, nikde ani místečko k sezení, nervozita by se dala krájet. Mrkla jsem na světelnou tabuli pořadových čísel. 3 826. Přistoupila jsem znechuceně k terminálu, abych si „vylosovala“ svoje pořadí. Bzzz. 5 920. „No to se picnu...“ řekla jsem si pro sebe, ale určitě mě bylo slyšet.

„Nechcete lístek?“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se na muže. Zprvu mě napadlo, že žertuje, nebo že chce s pořadovým číslem kupčit, ale on to myslel vážně a nabízel mi číslo 2 956.
„Vystál jsem tady frontu za manželku, ale ona to stejně dneska nestihne. Máte před sebou čtyři nebo pět lidí.“
„Ježíši, tak to moc děkuju, jste strašně hodný, jak se vám můžu revanšovat?“
„To nechte bejt,“
mávl rukou a zmizel tak rychle, jak se objevil.

Lidé, co nás náhodně sledovali, museli být vzteky bez sebe. Sevřela jsem pevně lístek a počkala, až zabliká „moje“ nové číslo. Úřednice u okénka byla v dobrém rozmaru, protože jí končila směna. Celá procedura trvala asi pět minut a já mohla s úlevou opustit magistrát, takže anabáze s výměnou řidičského průkazu mi místo nekonečně vlekoucích se hodin zabrala necelých dvacet minut.

Prostě jsem ten den měla štěstí a vám, neznámý pane, ještě jednou moc děkuji!