Člověk míní, osud mění... ačkoliv, v tomto případě má osud jméno Andýsek, k tomu čtyři čiperné tlapky, zrzavý kožich, dlouhý čenich, mlsný jazyk, plandající uši -  a především, zlatý psí život.

Ale každý příběh má svůj začátek.
V jednom okresním městě spokojeně žili manželé, říkejme jim třeba pan Karel a paní Milena.
Prožili mládí se svými radostmi i strastmi odpovídajícími své době, vychovali dceru, poznali všední i sváteční dny středního věku a smířili se s přicházejícím stářím.
Celý život pracovali, měli se rádi, žili jeden pro druhého, postarali se o své staré a v posledních letech bohužel již nemohoucí rodiče, přesto nezatrpkli a dokázali se radovat z maličkostí, které život přináší.
Jak čas plynul, přibývalo bolístek a nemocí, bylo stále těžší odolávat přibývajícím rokům, život kladl do cesty nejednu překážku a úsměv se pomalu vytrácel.

Snad to byla náhoda, snad tomu chtěl osud...
Vnučka dostala k Vánocům roku 1992 malý chlupatý dáreček – jezevčíka. Dostal jméno Andy a rostl vesele do krásy.


Až jednou...
Bylo moc práce, mladí toho musí přece tolik stihnout...
A tak Andy, tehdy několikaměsíční štěně, putoval k babičce a dědovi na několikadenní hlídání s tím, že jakmile se vyřídí potřebné, mladí si pro pejska hned přijedou, aby prarodiče příliš neobtěžoval. Tak se i stalo.
Za několik týdnů se situace opakovala...

Milý Andýsek si tentokrát získal babiččino srdce a spřátelil se s dědou natolik, že jeho odjezd domů oba oplakávali.
Neuběhlo mnoho dní a následoval telefonát, babička se ptá, jestli vnučka nepotřebuje opět hlídání? Ale, ale, že by se nám stýskalo? Inu, babička musí s pravdou ven a přiznává, že by se o pejska ráda postarala třeba i poněkud déle, že jí chybí a děda že na něj také pořád vzpomíná. A tak Andýsek, téměř roční psík, opět putoval do okresního města, a jeho milující páníčci bojovali s obavami, jak opětovnou změnu životního stylu přijme, přece jenom, těch několik dní se to dalo vydržet, ale teď...

Na přivítanou šunčička a spousta psích dobrůtek, vystlaný pohodlný pelíšek a dva páry milujících rukou. Andýsek měl, oč si štěknul, takže se štěkat už ani nenamáhal, stačil jeden pohled oddaných psích očí, a už se to nese... Každý večer pravidelná procházka, pak hned vykoupat a pečlivě osušit, aby nám Andýsek nenastydl. Jestlipak má Andýsek plnou mističku? To aby snad neměl hlad! A každý rok krásně zabalené dárečky pod vánočním stromkem, aby se měl Andýsek na co těšit!  Ale  vybalí si  je sám, on to umí!
V zimě v městském bytě, v létě na chatě, rok co rok dokud síly stačí.
Ale hlavně nezapomenout vzít Andýskovu zamilovanou deku, aby se mu příjemně cestovalo.

Aniž to kdo plánoval, Andýsek získal nový domov, a pan Karel s paní Milenou nalezli mnohem více.
Potřebného člena rodiny, za něhož jsou zodpovědni.
Když Andýsek stoná, stoná celá rodina, našlapuje se po špičkách, sedí se u jeho pelíšku a naslouchá se jeho dechu.
Oddaného přítele a kamaráda, se kterým se lehce zapomíná, že nohy už tolik neslouží a že je za námi zase další den.

Nový smysl života. Motivaci. Důvod žít.
Denní rituály, které se prostě musí odehrát. Andýsek čeká u dveří, je čas jít ven. A ven se jít prostě musí. Stále pomaleji, ale pořád pravidelně. Andýsek má hlad, musí se připravit snídaně, oběd a večeře. Andýsek se chce mazlit, všechno ostatní počká. Andýsku, nevidím tě, kde jsi? (Andýsek leží pod stolem a už asi minutu je hodný a potichu.)

Každý příběh má ovšem nejen začátek, má i svůj konec. Ale příběh pana Karla a paní  Mileny pokračuje.
Jsou si  vědomi, že jsou na světě proto, aby svému čtyřnohému svěřenci zajistili ten nejkrásnější psí život na světě.
Takže žádné umírání, žádné nemoci a trápení. To počká.
Andýsek nás potřebuje!!! Kdo by se o něj staral?


Píše se rok 2006.
Panu Karlovi je neuvěřitelných 95 let.
Paní Mileně 83 let.
Andýskovi 14 psích let.

Lidské i psí (a zvířecí vůbec) osudy mají mnoho společného.
Učí nás vidět neviditelné, vnímat a rozumět si beze slov.
Žít jeden pro druhého, obohacovat své světy navzájem.
Zázraky se nedějí, ani elixír mládí nebyl dosud objeven.
Ale - když člověk najde své zvíře a zvíře svého člověka, nastává souznění a vytváří se pouto nejsilnější.
Život má stále svůj smysl.
Rána jsou plná očekávání, dny barevnější a noci klidnější.

A přiznejme si, že i to je malý zázrak...

www.felinogrey.estranky.cz

Reklama