Člověk míní, osud mění... ačkoliv, v tomto případě má osud jméno Andýsek,
k tomu čtyři čiperné tlapky, zrzavý kožich, dlouhý čenich, mlsný jazyk,
plandající uši - a především, zlatý psí život.
Ale každý příběh má svůj začátek.
V jednom okresním městě
spokojeně žili manželé, říkejme jim třeba pan Karel a paní Milena.
Prožili
mládí se svými radostmi i strastmi odpovídajícími své době, vychovali
dceru, poznali všední i sváteční dny středního věku a smířili se s
přicházejícím stářím.
Celý život pracovali, měli se rádi, žili jeden pro
druhého, postarali se o své staré a v posledních letech bohužel již nemohoucí
rodiče, přesto nezatrpkli a dokázali se radovat z maličkostí, které život
přináší.
Jak čas plynul, přibývalo bolístek a nemocí, bylo stále těžší
odolávat přibývajícím rokům, život kladl do cesty nejednu překážku a úsměv se
pomalu vytrácel.
Snad to byla náhoda, snad tomu chtěl osud...
Vnučka
dostala k Vánocům roku 1992 malý chlupatý dáreček – jezevčíka. Dostal jméno
Andy a rostl vesele do krásy.
Až jednou...
Bylo moc práce, mladí toho musí přece
tolik stihnout...
A tak Andy, tehdy několikaměsíční štěně, putoval k babičce
a dědovi na několikadenní hlídání s tím, že jakmile se vyřídí potřebné, mladí si
pro pejska hned přijedou, aby prarodiče příliš neobtěžoval. Tak se i
stalo.
Za několik týdnů se situace opakovala...
Milý Andýsek si tentokrát získal babiččino srdce a spřátelil se s dědou
natolik, že jeho odjezd domů oba oplakávali.
Neuběhlo mnoho dní a následoval
telefonát, babička se ptá, jestli vnučka nepotřebuje opět hlídání? Ale, ale, že
by se nám stýskalo? Inu, babička musí s pravdou ven a přiznává, že by se o
pejska ráda postarala třeba i poněkud déle, že jí chybí a děda že na něj také
pořád vzpomíná. A tak Andýsek, téměř roční psík, opět putoval do okresního
města, a jeho milující páníčci bojovali s obavami, jak opětovnou změnu životního
stylu přijme, přece jenom, těch několik dní se to dalo vydržet, ale teď...
Na přivítanou šunčička a spousta psích dobrůtek, vystlaný pohodlný pelíšek a
dva páry milujících rukou. Andýsek měl, oč si štěknul, takže se štěkat už ani
nenamáhal, stačil jeden pohled oddaných psích očí, a už se to nese... Každý
večer pravidelná procházka, pak hned vykoupat a pečlivě osušit, aby nám Andýsek
nenastydl. Jestlipak má Andýsek plnou mističku? To aby snad neměl hlad! A
každý rok krásně zabalené dárečky pod vánočním stromkem, aby se měl Andýsek na
co těšit! Ale vybalí si je sám, on to umí!
V zimě v
městském bytě, v létě na chatě, rok co rok dokud síly stačí.
Ale hlavně
nezapomenout vzít Andýskovu zamilovanou deku, aby se mu příjemně cestovalo.
Aniž to kdo plánoval, Andýsek získal nový domov, a pan Karel s paní Milenou
nalezli mnohem více.
Potřebného člena rodiny, za něhož jsou zodpovědni.
Když Andýsek stoná, stoná celá rodina, našlapuje se po špičkách, sedí se u
jeho pelíšku a naslouchá se jeho dechu.
Oddaného přítele a kamaráda, se
kterým se lehce zapomíná, že nohy už tolik neslouží a že je za námi zase další
den.
Nový smysl života. Motivaci. Důvod žít.
Denní rituály,
které se prostě musí odehrát. Andýsek čeká u dveří, je čas jít ven. A ven
se jít prostě musí. Stále pomaleji, ale pořád pravidelně. Andýsek má hlad, musí
se připravit snídaně, oběd a večeře. Andýsek se chce mazlit, všechno
ostatní počká. Andýsku, nevidím tě, kde jsi? (Andýsek leží pod stolem a už asi
minutu je hodný a potichu.)
Každý příběh má ovšem nejen začátek, má i svůj konec. Ale příběh pana
Karla a paní Mileny pokračuje.
Jsou si vědomi, že jsou na světě
proto, aby svému čtyřnohému svěřenci zajistili ten nejkrásnější psí život
na světě.
Takže žádné umírání, žádné nemoci a trápení. To počká.
Andýsek
nás potřebuje!!! Kdo by se o něj staral?
Píše se rok 2006.
Panu Karlovi je neuvěřitelných 95 let.
Paní
Mileně 83 let.
Andýskovi 14 psích let.
Lidské i psí (a zvířecí vůbec) osudy mají mnoho společného.
Učí nás
vidět neviditelné, vnímat a rozumět si beze slov.
Žít jeden pro druhého,
obohacovat své světy navzájem.
Zázraky se nedějí, ani elixír mládí nebyl
dosud objeven.
Ale - když člověk najde své zvíře a zvíře svého člověka,
nastává souznění a vytváří se pouto nejsilnější.
Život má stále svůj
smysl.
Rána jsou plná očekávání, dny barevnější a noci klidnější.
A přiznejme si, že i to je malý zázrak...
Nový komentář
Komentáře
krásný
Potvrzuji i u nás to takto probíhá
Co dodat? Je to pravda a nejen s Andýskem.
Krásnej článek, mám podobného mazla doma a taky se všechno točí kolem něj.
ten je pěknej
Já tedy pejska z důvodu nedostatku času bohužel nemám, ale miluju hlodavce, takže u nás se vše přizpůsobuje zubatým miláčkům.
Morčátko obývá křeslo a panička kvůli němu sedí na zemi.
Je ale pravda, že přítel si na tohle všechno těžko zvykal.
to samé,nikdo není doma tak si odskočím i z práce aby měl všecko a jsem ráda že nejsem sama takový blázínek.
U nás je to podobné,taky si hoví v posteli a má skoro vše na co si štěkne
Snídaně, oběd, večeře, to už jezevec musí být širší než delší, ne
u nás je to to samé, stačí zavolat, musím být dýl v práci a máti žene pro pesana, dvouhodinová procházka a pak balík piškotů na posezení a drbání až do úplnýho vydrbání