V online encyklopedii Wikipedia se dočtete o pěstounství následující: Pěstounství neboli pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné výchovy v České republice. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Tuto formu náhradní rodinné péče může soud zvolit, pokud o dítě nemůže pečovat žádný z rodičů ani poručník. Takto rozhoduje na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě. Pěstounem může být fyzická osoba nebo v určitých případech manželský pár, který je k této péči o dítě vhodný, poskytuje záruku řádné výchovy dítěte a mají bydliště na území České republiky.
Ivana je se svým manželem v roli pěstounské již několikátý rok. Po narození vlastního syna Jakuba se rozhodli pro dobrý skutek – poskytnout domov a rodinu tříleté Kristýnce.
„Když jsme si brali Kristýnku, vnímali jsme to jako správné rozhodnutí, a také že ano. Tahle malá odložená holčička si zasloužila, podobně jako mnoho jiných dětí, aby ji měl někdo rád a pečoval o ni. Jakub byl rád, že bude mít mladší sestru, a tak nám v pěstounství vlastně nic nebránilo,“ vzpomíná na svou novou roli Ivana.

Malá Kristýna se stala součástí jejich rodiny a ani na okamžik nezapochybovali, že by nebyla jejich. Ihned se pro ni Ivana s manželem stali mámou a tátou.
„Když bylo Kubovi patnáct let, Kristýnce dvanáct, rozhodli jsme se, že si do péče vezmeme ještě jedno dítě. Starší syn už chodil do školy, občas si přivydělal něco na brigádě u manžela ve firmě, a tak jsme si řekli, že po zkušenosti s Kristýnkou se nemáme čeho obávat. Jenže to jsme netušili, co nás potká...,“ říká Ivana.

Rodiče nakonec do péče dostali děti dvě. Sourozence. Pětiletou Báru a tříletého Lukáše. Když si děti odváželi domů, kde na ně čekalo překvapení a Jakub s Kristýnkou, netušili, co je s novými dětmi čeká za velké trápení a stres.

„Bára i Lukáš byli velmi tiché děti. Se starším Kubou ani Týnkou se odmítali bavit, kloudné slovo jsme z nich nedostali ani my dva. Já jsem to přičítala počáteční ostýchavosti a novému prostředí a doufala, že to přejde. A ono přešlo, jen to nakonec bylo horší a horší...“

„Lukáš si postupně začal zvykat a choval se jako normální malé dítě. Hrál si, smál se, rozmluvil se a nám spadl kámen ze srdce. Ale Bára, ta nás od začátku nenáviděla. Celé to začalo vlastně dost nevinně. Ničila všechny hračky, které jí přešly pod ruce. Pak si začala vybírat v jídle a odmítala vše, co jsme jí dali na talíř. Dokonce nechtěla ani sladkosti, což jsme jí navzdory výchovy a pravidlům zkoušeli dávat,“ vyjmenovává Ivana počáteční problémy s Bárou.

Rodiče dokonce s Bárou vyrazili k dětské lékařce a snažili jsme problém s nejedením vyřešit. Doktorka malé pacientce nabídla lízátko za statečnost, které s chutí a radostí snědla. Poté si postěžovala, že jí pěstouni jídlo nedávají.

„Tehdy se do problému s Bárou a jejím chováním zapojila nejen sociálka, ale i psychologové. Doma křičí, dostává hysterické záchvaty, leží na zemi, mlátí s sebou a ubližuje si. Ve školce, ale i u lékařů se chová jako milá a hodná holčička. Společnými silami se snažíme o změnu a nápravu situace, ale to dítě nás opravdu nesnáší. Tak moc, že se bojím, že tomu nepomůžou všichni lékaři světa.“
„Začínám být z této situace opravdu nešťastná. To, co Bára dělá, má velký dopad na celou rodinu. Jakub se straní veškerých společných aktivit, Kristýnka to samé. Manžel už neví, co dělat, protože i on, podobně jako já, si tvoříme k Báře špatný vztah. Ale co Lukáš? Ten je v tom nevinně a přilnul k nám jako k rodičům a je to zlatý chlapeček. Vzdáme-li se Báry, musíme opustit ale i jeho...“

Také si přečtěte:

Reklama