I když titulek zní možná poněkud hyenisticky, jedná se o problém, týkající se celé řady populace lidí středního, produktivního věku. Zejména pak těch, kteří bydlí daleko od svých rodičů. Problém stárnoucích rodičů řeší i paní Sabrina.
Ne všichni bydlí v blízkosti svých rodičů, ne všichni mají možnost se o ně postarat a také ne všichni mají to srdce je umístit do domovů pro seniory či jiných podobných zařízení, byť jsou dnes na zcela jiné úrovni, než byly před několika lety.
Paní Sabrina je původem ze severní Moravy, krátce po svatbě se však odstěhovala za svým německým manželem do Mnichova, kde společně vlastní dobře prosperující restauraci. Je jí 42 let, manželovi o dva roky více. Mají jednu dceru, která studuje. Manželovi rodiče bydlí v Mnichově, rodiče Sabriny na Severní Moravě.
Příběh paní Sabriny
Jsem jedináček, který se jako první dítě narodil rodičům poměrně pozdě, prý už ani nedoufali. Mamince bylo v době mého narození 39, tatínkovi 40 let. Odmalička mě rodiče zahrnovali láskou a péčí a já jsem se jim snažila tuto lásku oplácet. Nikdy se mnou neměli žádné starosti a problémy. Až jednou ten „problém“ přišel. Jmenoval se Otto a pocházel z Mnichova. V době našeho seznámení mi bylo 26 let. Do té doby jsem pár známostí měla, ale nic vážného, teprve s Ottou jsem pocítila něco „opravdového“. Lásku, bezpečí, životní jistotu, zkušenost, zodpovědnost... prostě měl (a má) jak se říká všech pět P.
Rodiče se s mojí známostí smiřovali těžce, protože vycítili, že on není ten, který by zůstal na našem dvorku. Ani já to neměla jednoduché, na jedné straně láska a vidina skvělé budoucnosti, na druhé samotní rodiče. Asi po roce naší známosti, kdy k nám Otto jezdil pravidelně, mi tatínek říká: „Holka, jeď, tady není práce, žádná budoucnost, v Německu se budeš mít líp.“
Svatba byla ještě na Moravě, ale svatební cesta vedla už do Mnichova. Manžel převzal po svém otci restauraci, která nám dodnes velmi dobře prosperuje, a krátce po svatbě se nám narodila dcera Evička, pro mé rodiče jediná vnučka, pro manželovy už druhá, jednu mají i od švagra. Mým rodičům bylo velmi líto, že ji nevidí tak často jako druzí prarodiče, a tak pokud to jen bylo možné, jezdili jsme za nimi na Moravu a oni, protože už byli oba v důchodu, pobývali také často u nás, v Mnichově.
Asi před dvěma lety postihla tatínka lehká mozková mrtvice a od té doby to s ním jde z kopce, stejně tak je tomu i u maminky, která je zase velmi špatná na nohy. Jak vzhledem k věku, tak i vzhledem ke zdravotnímu stavu už k nám nemohou jezdit tak často a my, jelikož vedeme s manželem restaruaci, se zase tak často nedostaneme k nim.
Oběma mým rodičům je už přes osmdesát let. I když mi to nepřiznají, vím, že na tom nejsou zdravotně vůbec dobře. Když jsem jim nabízela, že si je oba vezmu k sobě, tak to kategoricky odmítli, chápu je, jít na stará kolena do cizí země nechtěli. Když jsem jim řekla, ať barák prodají a že jim najdu nějaký slušný penzion, řekli mi, že je chci připravit o střechu nad hlavou a hodit je někam do domova. Když jsem jim chtěla sehnat pečovatelku, která by se o ně starala, tak mi vyčetli, že na co mají dceru. Jim by se ze všeho nejvíc zamlouvalo, kdybych se vrátila domů a doopatrovala je. Ano, z morálního hlediska to chápu, ale copak můžu už ve 42 letech všechno zabalit, odstěhovat se na místo, kde neseženu ani práci? Opustit manžela s dcerou, kteří se mnou rozhodně nepůjdou? Opustit dům i práci v rodinném podniku? Co mám dělat? A to už vůbec nepomýšlím na to, co by se stalo, kdyby jeden z rodičů už nedejbože nebyl.
Co byste poradili paní Sabrině?
Nový komentář
Komentáře
Bednarova.Hanca — #19
Nemějte,žádné výčitky,nabídla jste svým rodičům pomoc a oni ji sobecky nepřijali.Myslím pokud by měli pečovatelku,mohou zůstat doma a snažit se žít.A ne říct a teď se starej,ale žádnou jinou pomoc než Tebe nechcem.Co by jiní rodiče za to,že na ně dcera myslí a snaží se jim život ulehčit dali.Nehledě na to,že otec s odstěhováním do ciziny souhlasil a tudíž musel i s něčím takovým počítat.
Podívej se po pensionech a vezmi s sebou rodiče, aby se podívali, jak se tam žije.
Moje babička skončila v docela velkém DD a byla tam šťastná. Měla okolo sebe stařenky a stařečky, které znala za mlada, společně znali ty, kteří už umřeli, v DD krom pravidelné lékařské péče je i kulturní program, chodí sem kadeřníci a další lidé z potřebných služeb.
Moje babička po více jak 20 letech opět začala psát. A dostávala jsem od ní pravidelně dopisy, ve kterých popisovala své zážitky. A věř, že jsem se nasmála.
Neprodávejte ihned dům rodičů, ale nechť se tam přestěhují na nějaký čas, aby si mohli vyzkoušet, jak se jim tam bude líbit. A neboj se, oni to časem pochopí.
Nepotřebujete radit-říkáte všechno úplně správně. Vy máte rodinu,zázemí,práci a vlastně vše v Německu a pokud se Vaši rodiče nechtějí přestěhovat... Už to u Vás zkusili nebo jen opakují stále omýlané žvásty o rodné hroudě? Život je hledání! Hodně štěstí, buďte pevná, vždyť vlastně mají radši starý barák než Vás.
átéčko — #9 ach jo... naši se svými rodiči (1924, 1929, 1924 - toho dědu teda ještě posledního máme a 1928) taky zažili svoje, ale na tvoje zkušenosti nemám slov. Drž se...
sludka — #14 Udělala jsi, co bylo ve tvých silách! neměj výčitky.
O rodiče jsem se snažila pečovat co nejlépe. Z práce jsem šla nejdříve k nim, poklidit, popovídat a zařídit co potřebují. V té době byl naštěstí tatínek ještě soběstační ale maminka byla na vozíku. Prádlo jsem jim prala doma a v neděli jsem jim nosila obět. Ve všední dny chodil tatínek pro obědy do závodní jídelny.
Po smrti maminky se vcelku nic nezměnilo, jenom jsem chtěla, aby tatínek, který byl schopen chodit docházel na obět v sobotu a v neděli k nám, aby se potěšil s pravnoučaty a vnoučaty, kteří v tém době u nám bydleli.
Bohužel v té době onemocnil i náš syn, tak jsme nevěděli kam dřív. Přestože mám ještě dva sourozence, ale tatínek se upnul na mě.
Nehrošší doba nastala, když se vydal tatínek na poštu, upadl a zlomil si krček. Po operaci už ztrácel chuť žít.
Naštěstí otevřeli no "Senior dům" a tatínek se tam přetěhoval Byl na dvoulůžkovém pokoji a protože to bylo jen 20 km od nás, tak jsme se snažili co nejvíce za ním jezdit. Byl tam 3 roky a zemřel na vek
likonoce, když pře pěti dny oslavil 93 let.
Přestože tam měl vše co potřeboval, péči výbornou doposud mám výčitky, že to tak dopadlo.
Sice máme 3+1 byt, ale v té době u nás bydlela dcera s manžele a vnukem.
Co jsme mu nemohli splnit bylo, že chtěl neustále domů, ale ne tam kde bydlel a do svého rodiště na Moravu, což jsme mu splnit rovněž nemohli.
Teď sem tu napsala dlouhý příspěvek a když odklikla,tak že musím být přihlášená!! Achjo. Mě to tu te´d pořád odhlašuje!! nevim proč! Co s tím!?
v.h. — #10 Já jsem nikdy nebyla princeznou svých rodičů a i to mě brzdí, abych pomáhala více, než musím. jenže je jim přes 80, roč. 1923 a 1927.
Líbí se mi plíhalova básnička o starých rodičích:
neživí mě nešatí
šidiví a plešatí
Podobně si to zažívají všechny rodiny, alespoň takové, kde jsou dobré vztahy. Řeším opačný problém - je nám přes 60 a dcera nás chce přestěhovat k sobě do VB. Ale my máme krásný dům, stále ještě pracujeme, těší nás práce na zahrádce. Nevím, kdy bude ten správný čas, ale zatím ještě určitě ne, i když chápeme starost naší princezny. Těžká rada...
LBU — #8 Není to tak jednoduché. Pokud jsou rodiče proti, nepustí ji třeba ani domů. Na dálku nevybereš dobrou ošetřovatelku.
Možná se domluvit s jejich praktickou lékařkou, pokud není taková KRÁVA, jako praktická lékařka mých rodičů.(vím, co píšu. Když měla máti mrtvičku, rodiče nevědělli, co dělat, sousedka běžela k praktické lékařce, popsala situaci. Ta nezavolala RZS. Řekla, že se se tam staví, až jí skončí služba, jenže zapomněla...
A když byl otec po infarktu a operaci, nedala mu sanitku, když měl jít na kontrolu, měl totiž v plicích krev. Jelvlakem, pak kus pěšky...Prá by jí to VZP neproplatila!!!!
Nejspíš bych to řešila tak, že bych tam na čas jela a domluvila se s pečovatelkou, aby tam chodila, aby si na ní rodiče zvykli. Třeba by to pomohlo.
Pálivka — #6 Ono je prblém, vzít si rodiče k sobě. Já vím, že to možná zní sobecky, ale starší lidé jsou na leccos zvyklí a je těžké je přesadit, byť jen na čas jinam.
Moje tchýně byla po infarktech u nás, aby trošku vzpamatovala, což se stalo, ale to, že mě nikdy ráda neměla bylo znát z její strany denně. nechtěla jíst, co jsem uvařila, ta si pro sebe začala vařit sama. Aby prý z mého jídla nepošla na "skrčení". Ale nebyl to problém, protože se zvpamatovala a jela zase domů, kde se dokázala až do své smrti o sebe starat.
Já jsem jen nechápala, že nechce držet dietu, když má disbetes, ale teď vidím u své matky, že ani ona dietu nedodržuje...nemá smysl je nutit.
Je to opravdu těžká rada. Já sama jsem se starala o svého tatínka, byl těžce nemocný, denně jsem tam jezdila, zemřel v 65 letech. Po jeho smrti maminka bydlela v domku sama a tak nejdříve chtěla, aby tam šel bydlet můj syn. Byla jsem ráda, že to takto chce, přeci jenom s ní někdo v domku bude. Když si syn vyřídil půjčku, že domek předělají tak, aby tam mohl bydlet se svoji rodinou, tak couvla, protože moje sestra ji od toho odradila, že by tam musela chvilku žít v nepořádku, přesto mohla být u nás. Bydlíme v paneláku ve 2+1, ale tu chvilku by u nás maminka mohla bydlet. Tak to nedopadlo. A tak já jsem skoro denně za ní jezdila (měla jsem štěstí, bydlela asi 4km od našeho města) a tak já jsem třeba ráno v 5 hod jela k ní, v 9 hodin jsem sama musela na rehabilitaci a v 15.30 už jsem jela na noční (prcovala jsem 60 km od domova). Sestra bydlí daleko, ta se na maminku přijela podívat 1 x za rok. Byl to pro mě docela zápřah, když jsem vynechala jeden den návštěvu, šli jsme s manželem za vnučkou, už mi to vyčítala. To jsem měla štěstí, že maminka byla celkem pohyblivá, prádlo jsem jí brala na vyprání domů, úklid jsem ji také prováděla a obědy ji dováželi, tak nemusela v týdnu vařit. Tito osamělí lidé spíše potřebují společnost. Maminka měla pejska, to pro ni byla zábava, ale chtěla si se mnou povídat. Měla nemocné srdíčko, lékaři dopručovali operaci, ale ona na ni nechtěla. A tak zemřela v 75 letech. Už je to 6 let, co není mezi námi a moc mi chybí, jak ráda bych se o ni dále starala.
Manželova maminka žila se svým manželem také v domečku. Když její manžel byl na tom velmi zdravotně špatně, její dcera chtěla převést domek na sebe, což ještě třesoucí rukou tchán dokázal podepsat. Po úmrtí manželova maminka byla v domku jako věcné břemeno.
Syn její dcery potřeboval ale půjčku na byt a tak babička se břemena vzdala. Prý bude vše postaru. Ale opak byl pravdou. Nakonec se manželova maminka dostala do domova důchodců. Víte, pokud jste ležícví, opravdu to rodina nemůže zvládnout sama, když její členové všichni chodí do práce.Ale manželova maminka je soběstačná, přesto, že jí letos bylo 81 let. V domově se jí nelíbí, protože jsou na pokoji dvě a už má každý nějaké ty "mouchy". Pokud by byla sama na pokoji, bylo by to určitě lepší, ale samostatné pokoje nejsou. Obyvatelé domova se mezi sebou hádají a proto se jí tam vůbec nelíbí.Už tam je třetí rok.
Tady je opravdu rada těžká, snad přemluvit rodiče, aby šli k dceři a tam jim najmout pečovatelku. Ale pokud jsou ještě oba dva, tak je pro ně život snažší, ale až jeden z nich zemře, tak to bude horší. Spíš se jim po dceři stýská, ono s přibývajícím věkem opravdu tito lidé
vyžadují přítomnost svých dětí. O to u pisatelky je to horší, že je jejich jedinou dceru a je od nich tak daleko.
Oni rodiče psychicky strádají. A není to pro ně vůbec lehké, být tak daleko od dcery.Obzvlášť ,když jim je už tolik roků.MOžná to teď spolu ještě vydrží a jde jen o vydírání dcery, chtějí ji mít u sebe. Pokud pak jeden z nich odejde, pak určitě bude dobré, když půjde bydlet k vám. Přeji, aby vše dobře dopadlo ke spokojenosti jak pisatelky, tak rodičů.
Jsem mladá a bydlím na druhém konci republiky od rodičů - asi 600 km. Když jsem se s rodinou chtěla přestěhovat zpět k nim a argumentovala jsem i tím, že jednou - třeba za 20 let, už nebudou stačit na všechno a ráda bych jim pomohla, tak se mi dostalo od matky úsečné odpovědi, ať se o ně nestarám, že oni si pomůžou. Tak se nevnucuji, ale ta pachuť odpovědi mě tak mrzela, že si to nikdo neumí představit. Sama asi neví, co říká a život se třeba někdy s lidmi nemazlí a já pak budu v situaci jako Sabrina a bude "pozdě bycha honiti..."
Mám rodiče 33 km od sebe a podobný problém. Když jsem jim řekla o penzionu, "NEEXISTUJE!", pečovatelku si trucovitě platí a to ještě takovou, že nezvládá péči o ležící matku.
Po mrtvici matky jsem za ní denně jezdila do nemocnice, aby začala chodit, protože v nemocnici rehabilitační sestra práci flákala. Chodila jsem s ní a koupala ji. ( Ne tu sestru, ale mámu)
Máti nechtěla jet domů sanitkou, že pro ni přijedu. Tohle jsem ještě zvládla, jenže přišly další nemoci. Zlomený krček. To už chodit přestala, i když ihned dostala celý nový kloub. Opět nechtěla sanitku,a le nešli jí vysvětlit, že já ji do auta neunesu.
Nedoporučuvala bych Sabrině, aby se vrátila k rodičům a pečovala o ně sama, protože to nezvládne. Mohla by jen maximálně organizovat péči o ně.
Máti měla takový dojem, že dcera se o ně MUSÍ postarat!
Jenže dcera se stará o postiženého syna, kterého oni mají sice rádi, ale když byl malý, oni jí s ním nepomohli ani minimálně. Dcera nemá tolik síly, aby zvedala matku, která bezvládně leží, má stařeckou demenci, dělá naschvály...
Sabrině bych poradila jen to, aby péči o rodiče zorganizovala a řídila z Německa. Její pomoc, kterou je jim schopná dát, odmítli. Vím že to bude znít sobecky, ale já to chápu.
Rodiče odmítají všechny nabídky své dcery, co tedy máme poradit? (Když jim zaplatí pečovatelku, otevřou ji dveře...?) Nejlepší by bylo, aby paní na několik dnů pobyla u rodičů a přesvědčila se, jak to vše zvládají. Třeba se o sebe dokážou ještě postarat sami. V rodině máme také podobný případ a staří manželé (80let, také zdravotní problémy) jsou velice soběstační.
...........vnucka od svagra, spatna na nohy, no to jsou vyrazy!
Rozhodně pečovatelku, když nechtějí do penzionu. Staří lidé bývají paličatí a trucovití, ale to neznamená, že kvůli nim musí jejich potomstvo zcela změnit vlastní život. To jsou tak sobečtí, že chtějí, aby jejich dcera opustila manžela a svoji dceru?