I když titulek zní možná poněkud hyenisticky, jedná se o problém, týkající se celé řady populace lidí středního, produktivního věku. Zejména pak těch, kteří bydlí daleko od svých rodičů. Problém stárnoucích rodičů řeší i paní Sabrina.

Ne všichni bydlí v blízkosti svých rodičů, ne všichni mají možnost se o ně postarat a také ne všichni mají to srdce je umístit do domovů pro seniory či jiných podobných zařízení, byť jsou dnes na zcela jiné úrovni, než byly před několika lety.

Paní Sabrina je původem ze severní Moravy, krátce po svatbě se však odstěhovala za svým německým manželem do Mnichova, kde společně vlastní dobře prosperující restauraci. Je jí 42 let, manželovi o dva roky více. Mají jednu dceru, která studuje. Manželovi rodiče bydlí v Mnichově, rodiče Sabriny na Severní Moravě.

rodice

Příběh paní Sabriny

Jsem jedináček, který se jako první dítě narodil rodičům poměrně pozdě, prý už ani nedoufali. Mamince bylo v době mého narození 39, tatínkovi 40 let. Odmalička mě rodiče zahrnovali láskou a péčí a já jsem se jim snažila tuto lásku oplácet. Nikdy se mnou neměli žádné starosti a problémy. Až jednou ten „problém“ přišel. Jmenoval se Otto a pocházel z Mnichova. V době našeho seznámení mi bylo 26 let. Do té doby jsem pár známostí měla, ale nic vážného, teprve s Ottou jsem pocítila něco „opravdového“. Lásku, bezpečí, životní jistotu, zkušenost, zodpovědnost... prostě měl (a má) jak se říká všech pět P.

Rodiče se s mojí známostí smiřovali těžce, protože vycítili, že on není ten, který by zůstal na našem dvorku. Ani já to neměla jednoduché, na jedné straně láska a vidina skvělé budoucnosti, na druhé samotní rodiče. Asi po roce naší známosti, kdy k nám Otto jezdil pravidelně, mi tatínek říká: „Holka, jeď, tady není práce, žádná budoucnost, v Německu se budeš mít líp.“

Svatba byla ještě na Moravě, ale svatební cesta vedla už do Mnichova. Manžel převzal po svém otci restauraci, která nám dodnes velmi dobře prosperuje, a krátce po svatbě se nám narodila dcera Evička, pro mé rodiče jediná vnučka, pro manželovy už druhá, jednu mají i od švagra. Mým rodičům bylo velmi líto, že ji nevidí tak často jako druzí prarodiče, a tak pokud to jen bylo možné, jezdili jsme za nimi na Moravu a oni, protože už byli oba v důchodu, pobývali také často u nás, v Mnichově.

Asi před dvěma lety postihla tatínka lehká mozková mrtvice a od té doby to s ním jde z kopce, stejně tak je tomu i u maminky, která je zase velmi špatná na nohy. Jak vzhledem k věku, tak i vzhledem ke zdravotnímu stavu už k nám nemohou jezdit tak často a my, jelikož vedeme s manželem restaruaci, se zase tak často nedostaneme k nim.

Oběma mým rodičům je už přes osmdesát let. I když mi to nepřiznají, vím, že na tom nejsou zdravotně vůbec dobře. Když jsem jim nabízela, že si je oba vezmu k sobě, tak to kategoricky odmítli, chápu je, jít na stará kolena do cizí země nechtěli. Když jsem jim řekla, ať barák prodají a že jim najdu nějaký slušný penzion, řekli mi, že je chci připravit o střechu nad hlavou a hodit je někam do domova. Když jsem jim chtěla sehnat pečovatelku, která by se o ně starala, tak mi vyčetli, že na co mají dceru. Jim by se ze všeho nejvíc zamlouvalo, kdybych se vrátila domů a doopatrovala je. Ano, z morálního hlediska to chápu, ale copak můžu už ve 42 letech všechno zabalit, odstěhovat se na místo, kde neseženu ani práci? Opustit manžela s dcerou, kteří se mnou rozhodně nepůjdou? Opustit dům i práci v rodinném podniku? Co mám dělat? A to už vůbec nepomýšlím na to, co by se stalo, kdyby jeden z rodičů už nedejbože nebyl.

ruka

Co byste poradili paní Sabrině?

Čtěte také: