Slunný podzim života. Užívání důchodu. Aktivní stáří. BLBOST! V poslední době jsem na podobné řeči víc než alergická…
Ne že bych se na „podzim života“ nějak zvlášť těšila, ale ani jsem se ho nebála. Spousta volného času. Dlouhý, nerušený spánek. V létě pohoda v přírodě, v zimě něco dobrého na zub pěkně v teple u televize. Hlavně jsem si však donedávna stáří neodbytně klepající na moje dveře vůbec nepřipouštěla. Ale realita mě vyvedla z omylu.
Přišla pro mě nepochopitelná padesátka (vůbec se na ni necítím). Možná v tom sehrála roli i psychika, ale během pár měsíců se mi život obrátil naruby. Ze dne na den přechod se svými typickými návaly. Noční pocení střídané zimnicí a nespavost spojená s představami samoty a neradostné budoucnosti. Černé a ponuré…
A ty klouby! Vzpomínám si, jak jsem obracela oči v sloup nad věčnými nářky mojí babičky, když se belhala po kuchyni s oteklýma nohama „jako konve“ a sténala ze spaní kvůli bolestem zad a kyčlí. A dnes?
Zadýchávám se. V létě se sotva vejdu do bot i o číslo větších, jak mám oteklé kotníky a klouby prstů, a dlouho do podzimu mrznu v pohodlných sandálech, které pak rovnou vyměním za válenky, spíš než elegantní boty (které jsem nosila ještě nedávno) připomínající papuče.
A nestačí, že málo spím kvůli návalům, ale v noci se často probouzím a sahám po mentolových přípravcích, které pak hekajíc roztírám na bolavé kyčle a záda. Také nákupy po padesátce nepochopitelně ztěžkly. A že bych dobíhala autobus? Ani náhodou. To si raději počkám na další spoj, a pak se nemotorně vydrápu na schůdky…
Nejvíc mě ale trápí dvě věci. Paměť (tedy její naprostá absence) a podivná nepochopitelná nemotornost, kdy nejsem schopná odhadnout vzdálenosti a zakopávám a vrážím do věcí, které naprosto přesně vidím, ale nedokážu se jim vyhnout.
Něco podobného měla moje maminka. Vždy, když jsem ji přišla navštívit (minimálně jednou týdně), vstupovala jsem do bytu napjatá, v jakém stavu ji najdu. Boule na čele. Rozbité brýle a nos. Odřená kolena. Monokl na oku. Už jsem ji začala podezírat, že se na stará kolena dala na pití.
Vím, jak ji to trápilo a jakou měla radost, když někoho napadlo, že se jí změnily dioptrie. Vyměnila brýle, ale různé drobné úrazy stejně neustávaly. Vždyť nakonec umřela po pádu ze štaflí a na zanícený rozbitý loket a několik zanedbaných zlomenin, které lékaři neobjevili – ale to je jiná kapitola.
A teď mám stejné problémy i já. Často brečím vzteky a bezmocí, když přesadím kytku, a než ji stačím postavit na okno, kopnu do květináče a můžu začít znovu. Když drcnu do kbelíku s vodou a špínu rozliju na právě vytřenou podlahu. Když nejsem schopná překročit na ulici psí hromádku. Když shodím plný talíř těsně poté, co si řeknu, že si mám na to dát pozor…
A paměť? Naprosto přesně si vybavím historku starou pětadvacet let. Jako by to bylo včera. Ale co jsem dělala večer, nebo o čem jsem psala dnes ráno, co jsem měla k obědu – nemám většinou ani páru a ne a ne si to vybavit. Všechno si musím psát, ale je to zbytečné, protože to po sobě stejně nepřečtu. Často se taky zapomenu učesat. (Dost často!)
Má to však i jednu výhodu. Učivo, které jsem si ve škole nebyla schopná zapamatovat, mi najednou vytane na mysli a já sama jsem zaskočená tím, co všechno najednou vím. :-)
Jenže spíš bych potřebovala vědět, co je dnes za den, že mám zaplatit složenky, vzpomenout si, že vařím na plotně těstoviny pro kočky, že mám dojít na nákup, že se mám najíst… (viz článek „Můj boj s „alzheimerem“ )
Co s tím? Bude to jen horší, varují mě stejně postižení známí… Stáří je hnusná věc!
Nový komentář
Komentáře
když je člověk zdravý a soběstačný, tak může být stáří krásné
Marie Šrámková — #27 Marusko, vyhazej kocky, uklid v byte a v sobe a dej se na neco smysluplneho. Denne nekam, na novy veci, poznej novy lidi a zij! Ten zivutek je kurna kratkej. Nebo to tam vsechno prodej a odstehuj se, kam te srdce tahne.
mmarianne — #25 Žádná krávovina, děvče. Jen realita! (moje)
Anai — #23 Já už žádného chlapa nechci!
Do padesátky mi nějaký ten pátek ještě chybí, ale celkem to chápu. Člověk by neměl bejt starej. Ale já vidím stáří mých rodičů, kterým minula 75ka, a teda nic moc, oč by člověk stál. A o tom, že by si mohli důchod užívat, si mohli leda tak nechat zdát. Jsou rádi, že nějak přežívaj, a z mého úhlu pohledu než toto, tak se snad radši zavčasu oběsit. Nevím, co čeká na mě, nicméně předpokládám spíš, že lepší už to nebude.
Pěkná krávovina, návaly neznám. Lítám jako pošuk, na kraviny nemám čas. Denně ve fitku, v noci spím jako zabitá. Po 26 letech jsem změnila zaměstnání za něco diametrálně odlišnýho, takže se denně učím. Práce mě baví až nenormálně, jsem asi cvok, ale do práce se těším. . V životě mě nebylo líp, nic mě nebolí, nemám na starosti aktivy dětí, svačiny, obědy, nákupy a pod. Jdu si kam chci, s kým chci a nic mě neomezuje. Źádná menstruace, žádná antikoncepce, neřeším vánoční úklidy a pod., prostě je mi fajn, užívám si život jako nikdy dřív. Prostě pohyb, správná životospráva, nehekat a nenudit se.
evelyn — #22 Tou pneumatikou. I když nevím, co návaly jsou, nezávidím
Marie Šrámková — #12 To bude proto, že jsi na ty zdr. problémy nebyla zvyklá, já jo, hlavně se tomu nepodávej, rozmazluj se, užívej si, zlepšuj si náladu vším, co máš ráda, atd., atd., však víš... nebo si pořiď mladšího milence, to je lék léků!
evelyn — #18 Tys mě dostala
ale tohle co beru je jen z jetele
Je mi už 62 let a takové to není.Jsem už také po operaci kyčle,ale už jezdí na kole a běhám jako srnka.Člověk si musí užívat každý den.Mánžel už je také důchodce a tak děláme spolu na zahrádce,pracujem na opravě domku.Jezdíme na kole a večer si při hezkém počasí posedíme u grilu se synovou rodinou.Je nám opravdu dobře a nějaké ty bolesti ani pořádně nevnímáme.Tak radím těšte se na důchod a hlavně si ho užívejte.Stáří se dnes odsouvá na pozdější věk,jak říkáme s manželem až----na 90 let.
no potěš koště
to je snad nějaká kravina, ne?! 
je mi 4 roky přes 50 a mám plno kolegyň a kamarádek třeba i ještě o kus starších, ale tak děsný problémy nás ještě nepotkaly 
Prechod - no co ja vim, kdy zacal a jestli je a jestli skoncil? Neresim. Delohu mi vzali uz hodne davno a navaly pres den jsem nikdy nemela. Bylo mi 42 let, kdy jsem si uvedomila, ze takhle teda zit fakt nechci. Rano do stejny prace a stejny lidi okolo a pak aerobik a spat a porad dokola. Trast se o svou teplou zidli a co jako dal? Tak jsem zacala znovu, v Americe a veru na nejaky starnuti nemam cas. Jasne, ze mam zdrav. problemy, ale kdysi jsem mela daleko zavaznejsi, zavislost. To byl pruser. Nejaka cukrovka? Nalez na jatrech? No jo, no.
Asi zalezi na srovnavacim subjektu, jak rikavala moje mila kamaradka Jeremi. Protoze mne je TED lip.
Cože v 50-ti stáří ? Co to je ? Jsem v pubertě víc než ve dvaceti. Tu si odskočím na rockový koncert tu za kamarádem. Nejlepší je se moc nepozorovat a hlavně... neskuhrat.
Dimsy — #9
Mám vyjednaný 29tiny.
Dobrý
Já bych o přechodu skoro nevěděla. Když už jsme se s gynekologen shodli, že antikoncepci už dopravdy nemusím brát, tak nejednou jako když na mě někdo hodí 100 let, nemohla jsem vstát z křesla, jak stará baba. Asi to je běžné, když jsem se po dlouhém přemýšlení, jak to povědět, aby doktor neřekl co chci v mém věku, odhodlala, ani jsem nemusela domluvit, věděl, o čem je řeč. Beru Estrovone a zase se cítím jako mladice
Marie Šrámková — #12 Přechodem už jsem si asi prošla. Teda nevím to přesně, ale asi měsíc jsem měla návaly. Deprese nepočítám, v těch se průběžně zmítám od doby, co jsem se vdala. Zdravotní problémy díkybohu nemám. Poslední byl, když jsem si narazila dvakrát stejný loket při jízdě na kolečkových bruslích. Protože nepotřebuju nikomu stačit, jedu si podle svého, mávám na vláčky, pozoruju lodě, čumím kde co letí a tak jsem přehlídla rozvodněnou Vltavu a plácla jsem sebou. Naštěstí ne do vody. Podruhé jsem si zase za jízdy fotila jeřáby jak staví most a zapomněla jsem, že tam je na cestě překážka a žuchla jsem sebou podruhé na ten samý loket. Pobolívá mě ještě teď. A taky jsem kapku přibrala, ale to se mi jen vyplnily vrásky.
Dimsy — #9 Eva_Fl — #3 Já se taky na 50 vůbec necítím, a právě proto mě zaskočily ty nečekané příznaky a zdravotní problémy. Taky blbnu, taky mám mladé kamarády, ale najednou jim nestačím - zrazuje mě fyzička :-( . A stalo se to během pár měsíců...
Dimsy — #9
tak takhle by měl vypadat přístup ke stárnutí! 
Z článku mám dojem, že je záměrně provokativní k diskusi
, normální by bylo, kdyby v první větě 3. odstavce bylo: Přišla pro mě nepochopitelná sedmdesátka, protože ani "šedesátka" viz reakce čtenářek, není ještě žádný věk! Já budu příští léto slavit 55, pravda, dřív jsem nejvíc peněz dávala do kosmetiky, dnes do lékařů a lékáren, potrav. doplňky, zuby, čočky, atd. Ovšem je to pouze tím, že si dnes chci dopřát to "nej", protože zdrav. problémy jsem řešila vždy a zuby mi vypadly už po dětech! Nejdůležitější je nepřipouštět si nějaké stáří, nešetřit na sobě a hlavně na sobě pracovat: užívat třeba potr. doplňky na zmínění potíží (ginko na paměť, třezalka na dobrou náladu, červený jetel na spánek), co nejvíc se hejbat (já mám rezervy, ale jen proto, že mám 1,5 zaměstnání, ale i tak se snažím)! Kila mi taky naskočila, ale i ta se dají zvládnout, ovšem člověk nesmí vařit a jíst jako dřív, striktně se dát na "zdravou výživu" a 50-70% denního příjmu by měla být zelenina a ovoce, podle toho, kolik kcal díky genetice zrovna člověk potřebuje.
Stáří? V padesáti? Mám dojem, že jsem ještě nevyšla z puberty a vy už strašíte se stářím. Pravda, děti mně kapánek zestárly, ale to je jejich věc. Že občas něco zapomenu mě z míry nevyvádí, zapomínala jsem vždycky. Koupila jsem si na to ginko, manžel sice tvrdí, že to jsou vyhozené peníze, ale já tomu věřím. Pořád chodím na vysokých podpatcích, jen jsem vyřadila krátké sukně. No a na narozeniny mi už mnoho let přejí všichni každý rok vše nejlepší k šestatřicetinám.