woman

Slunný podzim života. Užívání důchodu. Aktivní stáří. BLBOST! V poslední době jsem na podobné řeči víc než alergická…

Ne že bych se na „podzim života“ nějak zvlášť těšila, ale ani jsem se ho nebála. Spousta volného času. Dlouhý, nerušený spánek. V létě pohoda v přírodě, v zimě něco dobrého na zub pěkně v teple u televize. Hlavně jsem si však donedávna stáří neodbytně klepající na moje dveře vůbec nepřipouštěla. Ale realita mě vyvedla z omylu.

Přišla pro mě nepochopitelná padesátka (vůbec se na ni necítím). Možná v tom sehrála roli i psychika, ale během pár měsíců se mi život obrátil naruby. Ze dne na den přechod se svými typickými návaly. Noční pocení střídané zimnicí a nespavost spojená s představami samoty a neradostné budoucnosti. Černé a ponuré…

A ty klouby! Vzpomínám si, jak jsem obracela oči v sloup nad věčnými nářky mojí babičky, když se belhala po kuchyni s oteklýma nohama „jako konve“ a sténala ze spaní kvůli bolestem zad a kyčlí. A dnes?

Zadýchávám se. V létě se sotva vejdu do bot i o číslo větších, jak mám oteklé kotníky a klouby prstů, a dlouho do podzimu mrznu v pohodlných sandálech, které pak rovnou vyměním za válenky, spíš než elegantní boty (které jsem nosila ještě nedávno) připomínající papuče.

A nestačí, že málo spím kvůli návalům, ale v noci se často probouzím a sahám po mentolových přípravcích, které pak hekajíc roztírám na bolavé kyčle a záda. Také nákupy po padesátce nepochopitelně ztěžkly. A že bych dobíhala autobus? Ani náhodou. To si raději počkám na další spoj, a pak se nemotorně vydrápu na schůdky…

womanDalší problém – kila! Kde se vzala, tu se vzala – nejím o nic víc než dřív, dokonce mám často pocit, že žiju jen ze vzduchu, ale během půl roku po mých padesátinách jsem se zakulatila (to není přesný výraz – spíš zhroudovatěla) do podoby malého neforemného tlouštíka, o celých 17 kilogramů těžšího.

Nejvíc mě ale trápí dvě věci. Paměť (tedy její naprostá absence) a podivná nepochopitelná nemotornost, kdy nejsem schopná odhadnout vzdálenosti a zakopávám a vrážím do věcí, které naprosto přesně vidím, ale nedokážu se jim vyhnout.

Něco podobného měla moje maminka. Vždy, když jsem ji přišla navštívit (minimálně jednou týdně), vstupovala jsem do bytu napjatá, v jakém stavu ji najdu. Boule na čele. Rozbité brýle a nos. Odřená kolena. Monokl na oku. Už jsem ji začala podezírat, že se na stará kolena dala na pití.

Vím, jak ji to trápilo a jakou měla radost, když někoho napadlo, že se jí změnily dioptrie. Vyměnila brýle, ale různé drobné úrazy stejně neustávaly. Vždyť nakonec umřela po pádu ze štaflí a na zanícený rozbitý loket a několik zanedbaných zlomenin, které lékaři neobjevili – ale to je jiná kapitola.

A teď mám stejné problémy i já. Často brečím vzteky a bezmocí, když přesadím kytku, a než ji stačím postavit na okno, kopnu do květináče a můžu začít znovu. Když drcnu do kbelíku s vodou a špínu rozliju na právě vytřenou podlahu. Když nejsem schopná překročit na ulici psí hromádku. Když shodím plný talíř těsně poté, co si řeknu, že si mám na to dát pozor…

A paměť? Naprosto přesně si vybavím historku starou pětadvacet let. Jako by to bylo včera. Ale co jsem dělala večer, nebo o čem jsem psala dnes ráno, co jsem měla k obědu – nemám většinou ani páru a ne a ne si to vybavit. Všechno si musím psát, ale je to zbytečné, protože to po sobě stejně nepřečtu. Často se taky zapomenu učesat. (Dost často!)

Má to však i jednu výhodu. Učivo, které jsem si ve škole nebyla schopná zapamatovat, mi najednou vytane na mysli a já sama jsem zaskočená tím, co všechno najednou vím. :-)

Jenže spíš bych potřebovala vědět, co je dnes za den, že mám zaplatit složenky, vzpomenout si, že vařím na plotně těstoviny pro kočky, že mám dojít na nákup, že se mám najíst… (viz článek „Můj boj s „alzheimerem“ )

Co s tím? Bude to jen horší, varují mě stejně postižení známí… Stáří je hnusná věc!