„Mamince je čtyřiasedmdesát a tatínkovi jedenaosmdesát. Musím to zaklepat, ale zdraví jim docela slouží. Akorát táta má cukrovku a mamka problémy s klouby. Ale na svůj věk se docela drží. I když se o ně moc bojím kvůli koronaviru. Máme totiž v okolí dokonce pár padesátníků, které připravil o život,“ popisuje Helena.
Foto: Shutterstock
Ta v době první vlny pandemie odvezla své staré rodiče na chalupu na vesnici, vozila jim nákupy a starala se o ně, aby zbytečně nepřicházeli do kontaktu s větším množstvím lidí a nevystavovali se riziku nákazy. Oba s tím souhlasili, protože se sami báli. Jenže s dalšími vlnami onemocnění začali být z izolace i opatření unavení. A covid-19 přestali brát tak vážně jako dřív.
„Jako by se o sebe najednou přestali bát. Když k nim přijedu na návštěvu, nechávám si roušku, ale oni se ke mně hrnou a chtějí mě líbat a objímat. Opakuju jim, že chodím do práce a jsem riziková, ale neberou to a vždycky se akorát urazí. Už ode mě taky nechtějí nákupy. Několikrát týdně jezdí do různých supermarketů, kde s ostatními důchodci loví slevové akce. Pandemie nepandemie. Kdyby si šli jednou týdně nakoupit budiž, ale oni jsou tam minimálně třikrát týdně, a protože už neřídí, riskují nákazu i při cestě plným autobusem. Navíc mamce se v roušce těžce dýchá, takže ji má většinou pod nosem. Dezinfekční gely taky moc nepoužívají, protože táta má rozpraskané ruce a hrozně ho to pálí. Jako starší generace taky nejsou zvyklí si tak často ruce mýt,“ tvrdí Helena.
Helenin otec se také nedávno prořekl, že v prosinci měli s ostatními lidmi z vesnice, kde žije převážná většina důchodců, předvánoční setkání. Sice se odehrálo na čerstvém vzduchu na návsi, ale také se u něj popíjel svařák a ochutnávalo se napečené cukroví. Samozřejmě bez roušek.
„Když jim říkám, jestli by se nemohli chovat zase trochu zodpovědně, akorát se smějí, že už je moc života stejně nečeká a že ten zbytek nechtějí prožít zavření v chalupě. A mamka argumentuje tím, že osmdesátiletá kamarádka Marie ten covid taky přežila. To je sice fajn, ale s každým ta nemoc udělá něco jiného a já o rodiče ještě nechci přijít,“ uzavírá Helena.
Čtěte také:
- Osmiletá dcera se omlouvala babičce za to, že přinesla domů covid
- Snacha na jedničku. Rady, díky kterým si vás tchyně zamiluje
Nový komentář
Komentáře
Každý je zodpovědný sám za sebe a záleží jen na něm jak se k tomu postaví. A je jedno jestli je mu 30 nebo 80 let.Veškeré zákazy a příkazy ať si vláda strčí ...Víte kam. Hrají si na bohy a nadělají víc škody jak užitku. Šíří jen strach a paniku.
Jděte už do háje s tím vaším lovením slev. Jednak slevy jsou pro každého, i pro dvacetileté a obchod je dělá, aby přilákal lidi a vydělal. Kdejaký krystalický trouba si myslí, že důchodci snad útratou drží Lídl, Kaufland... nad vodou. A jestli si myslíte, že důchodce s průměrným důchodem a bydlením v 1+1 ve větším městě si může koupit třeba Hermelín za normální cenu 32 - 35 Kč, tak ukazujete, že nemyslíte.
Souhlasím s Rikinou
nechtěla bych ve stáří dožít toho, že mi budpu děti určovat, co mohu, kam mohu, s kým mohu atd. Pro staré lidi je horší psychicky izolace.
Podle mého názoru by staří lidé měli sedět doma na pr*eli a pokud vystrčí nos z kriminálu, tak zastřelit. Takhle nějak byl článek myšlen? No asi ano, diskuse tomu odpovídá. A navíc - na covid nikdo neumřel, ty oběti havárií, rakoviny a dalších neštěstí možná? zemřely s covidem.
Já jim rozumím. V tom věku už se počítá každý hezky prožitý den. Všechno, co jsem v životě chtěla, jsem si splnila a nebylo toho málo. Teď už žiju pro radost a jsem šťastná. Až tu radost nebudu mít, tak prostě umřu, no.
Včera jsem byla v supermarketu svědkem takové situace: chtěla jsem koupit nějaké pečivo, bohužel tam měli jen nebalené, ale tak či tak si při jeho nákupu vždycky vezmu rukavici nebo sáček, které jsou tam k dispozici a teprve pak sahám na pečivo, které dávám rovnou do sáčku. Chvíli jsem čekala, protože před mnou tam byli dva staří pánové, rozestup mezi sebou žádný a oba pečivo ohmatávali a přehazovali holýma rukama, přitom jeden měl navíc roušku pod nosem a předtím jsem si ho v krámu všimla, jak si utírá ten nezakrytý nos dlaní... Tak jsem raději nakonec odešla bez pečiva, protože nevím, kolik takových staříků před nimi si tam počínalo stejně. A pak že je nezodpovědná mladá generace... :-(
Mým rodičům taky otrnulo, na jaře seděli doma, mamka pekla chleba, všechno se jim vozilo málem před dveře a nanejvýš pracovali na zahrádce, kterou mají za domem a nikdo cizí se tam nedostane. Teď už mamka jezdí do obchodu tak 2x týdně, chodí k doktorovi a do lékárny, když potřebuje, měli jsme společné Vánoce. Máti prohlásila, že izolace od děcek jí vadí víc než strach z korony. Na kávu s kamarádkami teď nechodí, ale beztak si pokecá u obchodu. Nenaděláme s tím nic, je dospělá a samostatná.
Ono to je těžké, nikde není vidět světlo na konci tunelu.
Průměrný věk dožití je v ČR pro muže 76 let, pro ženy 82 let. Podle dat ČSÚ, snadno k dohledání. Mé matce je 84 let, jinými slovy se kdykoli může ráno neprobudit, bez ohledu na covid, prostě uplyne její čas. Hanba by mě musela fackovat, kdybych jí měla znepříjemňovat život nějakými omezeními, výčitkami, kdybych se s ní nechtěla vídat a odmítala její objetí. Nevím, kolik času jí ještě zbývá, a rozhodně si nepřeju, aby ten čas trávila jako ve vězení. Udělám pro ni cokoli, co si ona bude sama přát, podtrhuji to slovo sama. Ani já o ni nechci přijít, byla bych velmi šťastná, kdyby se dožila stovky, ale současně si uvědomuji, že to je věc, kterou nemohu nijak ovlivnit, a že nemám právo ji nutit k něčemu, co bych sama přijímala jen s velkým sebezapřením nebo vysloveně pod nátlakem. Každý den může být, vzhledem k jejímu věku, tím posledním, a každý den by tedy měl být pro ni co nejpříjemnější. Takže svou matku nepeskuju jako nezvedené batole, ale naopak se jí ptám, co můžu udělat, aby se cítila co nejlépe, aby měla vše, co potřebuje, nezakazuju jí nic, navštěvuju ji co možná nejčastěji, a neodmítám projevy její přízně, jako by snad byla prašivá a já se štítila ji obejmout.
Tohle si ale musí každý rozhodnout sám za sebe.
Ono je těžké chtít po osmdesátnících, aby byli další rok v izolaci. Čas se jim krátí a člověk prostě společnost, i třeba při nákupech, potřebuje. Jen by měli brát vážně respirátor nebo roušku a chránit si ruce jednorázovými rukavicemi. To nikoho nezabije, je to jen otázky zvyku. Mytí rukou je u mě samozřejmé odedávna, přijdu zvenku a první věc je, že vstrčím ruce pod vodovod a pořádně si je odrhnu.
Mám rodiče na vesnici (89 a 84) jezdím za nimi 2-3x týdně uklidit, vyprat, vyžehlit. Vždycky dopředu volám, co potřebují. Kromě léků, protože nezvládají eRecepty, nikdy nic nechtějí a navzdory mým výtkám si radši jedou sami nakoupit. Tatínek navíc každou sobotu do masny pro maso. To je tam nejvíc zákazníků. Už jim to ani nevyčítám. Jenom mě mrzí jejich nepochopení pro mně. Dcera měla začátkem roku Covid a já zůstala doma v karanténě. Tu absenci návštěv mi ještě vyčítají.
Také to pozoruji kolem sebe, že v obchodě je velká převaha seniorů. Roušky ze starých trenek a kapesníků nevalné kvality, pod nosem to je už standard. Naše babičky dostaly kvalitní roušky,ale šetří si je a též tahají jednu do roztrhání. Jedna babička, kvůli které jsme se drželi dost zpátky,aby byla v bezpečí se teď taky urvala a vymetá mejdánky a setkaníčka napříč zemí. Následně brečí do telefonu, když je někdo z tlupy pozitivní a co bude dělat kdyby to taky chytla. Za 14dní ji otrne a jde na další oslavu... škoda slov.
Starej neznamená nesvéprávnej
Rodiče jsou rozumní lidi.
Otázka je, jestli by jim nebylo lépe doma, v jejich vlastní domácnosti, než "ve vyhnanství" na nějaké chalupě. 