Foto: Shutterstock
Když dojde na rozhodování o budoucnosti našich rodičů, lidí, kteří nás vodili do školky, vařili nám polévky a seděli s námi u přijímaček, často nás čeká velmi těžké rozhodnutí. Můžou zůstat doma? Zvládnou to sami? A když ne, co pak? Domovy pro seniory, i ty kvalitní, v sobě nesou cosi chladného. V mnoha případech jsou symbolem samoty, konce, přechodu z aktivního života do jakéhosi čekání. Čekání na návštěvu, na večeři, na zítřek. A přiznejme si, kdo z nás si to takhle představuje?
Seniorský cohousing
Tady přichází koncept, který si zaslouží naši pozornost: seniorský cohousing. Ne, není to ezokomuna, ani hipsterský výmysl. Je to promyšlený, funkční model života ve stáří, který vychází z přirozené lidské potřeby, nebýt sám. Přišli s tím samozřejmě v Dánsku, ale úspěšně se praktikuje v mnoha zemích. V cohousingu má každý svůj byt nebo domek. Žádné sdílené pokoje s cizí tetou odvedle. Každý má své soukromí, klid, prostor. Ale vedle toho i přístup ke společným prostorám, zahradě, jídelně, knihovně, místu, kde se může sejít sousedská parta, zahrát karty, udělat si promítací večer nebo si jen popovídat u kafe. A když chce být člověk sám, stačí zavřít dveře.
Samota je tichý zabiják. To ví každý, kdo někdy strávil dlouhé dny bez kontaktu s druhými. A právě ve stáří, kdy odejdou partneři, kolegové, děti se odstěhují a zdraví už neslouží jako dřív, je samota nejtěžším břemenem. Seniorský cohousing přináší možnost žít, ne jen přežívat. Být součástí. Mít komu říct „dobré ráno“ a „hezký večer“. Mít kolem sebe lidi, kteří nejsou jen sousedé, ale přátelé.
My jsme další na řadě
Možná teď řešíme, co s mámou, která už nechce být sama. Možná táta potřebuje víc podpory, než jsme schopni doma dát. A možná jsme sami zralí na to si přiznat, že přijdeme na řadu taky. A že není ostuda přemýšlet dopředu. Seniorský cohousing není jen praktické řešení. Je to filozofie stárnutí, která říká: „Nepatřím do ústraní. Patřím do života.“ A že v tom nejsme sami.
Stárnoucí populace, nedostatek personálu v péči, omezené možnosti klasických institucí. To všechno jsou reálné problémy, které nás v příštích desetiletích doženou, pokud si nezvolíme cestu, jakou se chceme vydat. Cohousing je možná právě tím, čím by se mohlo stát stáří důstojným, radostným a plnohodnotným obdobím života.
Zdroje: Awesome stuff 365, The Guardian, Blue zones
Nový komentář
Komentáře
No nevím. Moje matka si nepřeje nic jiného než právě být sama doma, ve svém bytě, a aby ji nikdo neotravoval a neunavoval tím, že ji bude tlačit do nějakých aktivit typu sousedská parta či promítací večer. Nutnost žít v nějaké komunitě by ji možná zabila dřív než když se jí tohle přání dožít doma splní.
Osobně to vidím dost podobně, měla bych to za trest, družit se s bandou důchodců, které si navíc ani nemůžu vybrat, jestli se s nimi chci bavit nebo ne, prostě by tam byli na každém kroku, a ne, zavřít dveře nepomůže. V jednom kuse by se někdo dožadoval jejich otevření a přemlouval, že děláme akci, pojďte taky, přece tady nebudete sama a fůra dalších řečí. Nic pro nás introverty. 
To je možná nový nápad. Ale když si představím, že budu zbytek života trávit se stejně starými nebo staršími lidmi, no není to příšerná představa? Ano, člověk se musí stýkat s lidmi, ale ne v nějakém teritoriu stejně starých lidí. Víte, o čem tito lidé spolu mluví? Prvních pár dnů nebo týdnů si vyprávějí o svém životě, pak už si jen stěžují na svoje nemoci. Tichý zabiják - to je cukrovka, obezita, onemocnění slinivky břišní, onemocnění jater, no tak proti tomu samota, to není tak zlé. Nakonec, všichni musíme na něco umřít. A když zemřu zdravá, mentálně mladá a fit, no, nenaštvalo by mě pak, že jsem stejně natáhla brka?