Vždycky mě dojímal film Pošli to dál. Říkala jsem si, jak by bylo fajn, kdyby si lidé opravdu tolik pomáhali. Avšak procitla jsem brzy. Ono totiž udělat dobrý skutek je někdy těžké.
Po tom, co jsme si přinesli domů novou herní konzoli, jsme přemýšleli, jak se originálně rozloučíme s tou starou, která se za tu dobu stala miláčkem rodiny. Nedivte se, pařani mívají ve zvyku své elektronické nádobíčko personifikovat. „Přece ji, chudinku, nedáme jen tak k ekologické likvidaci,“ obracím zrak na přítele. Načež jsem popadla adresář s telefonními čísly, maily, čísly ICQ a jméno po jménu vyhledávala někoho, kdo by se k té ukřivděné konzoli choval s úctou a láskou, jako by byla jeho vlastní.
„Ne… Ne… Ne, díky, my už máme novější,“ zněly odpovědi. Vždyť ona nemůže za to, že ji vyrobili na počátku našeho tisíciletí. Vrhla jsem na ni jeden lítostivý pohled. Ale ne, já budu bojovat a do dalšího levelu tě prostě dostanu. Cloud Strife se taky nikdy nevzdal.
Snažím se vybojovat uplatnění ve školní družině. Takový dárek by děti přece neurazil. Bohužel tento názor nesdílí ředitelka místní školy. Zahrnula mě argumenty, výsledky vědeckého bádání i „dlouholetou zkušeností“, podle níž jsou podobné vymoženosti jen zlo, zlo a zlo. Vzbuzují v dětech agresi a jsou jim špatným výchovným vzorem. Ani jsem se nestačila nedechnout, abych si dovolila odporovat, a už se ze sluchátka ozývá přerušovaný tón. „Tak tebe bych za matku nechtěla,“ říkám už jen do éteru.
Jak by mohla tahle věc plná drátů a šroubků někomu škodit?
Zkouším se angažovat alespoň v dětském domově.
„Takže vy nám chcete darovat playstation? Jaký je to typ?“
„Dvojka.“
„Ale ony jsou už novější verze, že? My nechceme brát nějaké staré zboží.“
„Ale já vám ji nabízím zadarmo, klidně ji k vám i přinesu.“
„No jo, slečno, nezlobte se, ale kdybychom potřebovali další herní konzole, řekneme spíš naším sponzorům, oni nám seženou úplně nové.“
Teď to ve mně teprve vře.
Sedíme za stolem jak porota nejvyššího soudu, před námi konzole a všichni se tváří, jako kdyby měli vyřknout rozsudek smrti. Přes veškeré snažení, které svou velikostí přesáhlo i pořad Chcete mě?, jsme nenašli nikoho, kdo by ji chtěl, a nikdo z nás se pro změnu neponíží tolik, aby ji nesl do nechvalně známého bazaru ve městě.
„Ale ona ta likvidace nebude zas tak zlá. Třeba si to zboží, který tam lidi odevzdaj, rozeberou prodejci a k likvidaci se dostane jen ta nefunkční menšina.“ Ekologická likvidace je skutečně jediné východisko. Vydáváme se tedy s naší playstationkou na poslední cestu. Na jejím konci stojí elektro, které se teď v mých očích mění na smuteční síň.
Zvoní telefon. Hlas kamaráda na druhém konci mi oznamuje, že shání vhodný dárek pro mladší sestru, a jestli bych mu nemohla poradit… Pán elektronického nebe se snad smiloval.
Měla jste také nějakou věc, se kterou jste se těžko loučila? Myslíte, že playstation skutečně kazí děti?
Nový komentář
Komentáře
ano, ne
Kuře: Docela potřební jsou v azylákách. Jednou byl nějaký nově otevřený v TV a mně napadlo, že děcka tam nemají nic na zabavení, když vlastně na rychlo zdrhají před ožralou. Poslala jsem tam směsku knih a přišel mi moc hezký dopis od provozovatele.
OlgaMarie: Já vím, že za to nemůžou ty děti. To je holt systémem hromadného odchovu. My jsme se v práci složili jedné holce - budoucí kadeřnici - na její "vercajk" do práce. A letos už víme, že jiné holce budeme kupovat "výbavu" - ručníky, povlečení atp., aby mohla do světa. Ale fakt nehodlám kupovat věci, které bych nekoupila ani tomu vlasnímu. A právě ti ředitelé, kteří dětem pořídí jenom to nej, by měli myslet na následky.
Rikina: Ale všude se píše jací jsou to chuďátka!! To jsou jenom kecy pro sponzory.
Pročpak nemůžou tyhle děti nosit oblečení z tžnice zatímco spousta děcek z rodin ho běžně nosí? Klidně bych jim dala to co se zabaví ťamanům. Smradi jsou rozmazlení a nic jim není dost dobrý. Jim rodiny nechybí, oni dobře vědí že kdyby se vrátili tam odkud přišli tak by bylo po výhodách.
kominice: souhlas. Pacholátka z domovů jezdí každoročně na prázdniny k moři, mobil a digitální fotoaparát pokládají za samozřejmost a počítače rovněž. Pořád se jim vymýšlejí nějaké atrakce, aby chuďátka netrpěla. Jen se zapomíná, že z té rezervace jednou odejdou a budou se muset snažit samy. Což nebudou umět. Nenaučí se nejen skromnosti, ale ani práci, protože celé dětství byly zvyklé jenom svá přání napsat, a on už jim to nějaký sponzor zaplatí.
kominice: Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně ani ne. Nesnáším, když haranti vřískají.
Proto taky trpím jako zvíře při reklamě na vodotěsný Olympus. 
Kuře: Za to ale nemohou ty děti. Prohlížela jsem si přání v nějakém obchoďáku a všimla jsem si, že starší děti už mají praktická přání. Jedna osmnáctka si přála sadu nádobí, tak jsem ho koupila. Hodně chtěly digitální foťáky a nevím, nevím,kolik dětí z rodim mělo nebo má kvalitní digitál ve 12ti letech. Oni opravdu neznají hodnotu věcí, asi je to tím, že uvažují : jsem v děcáku, urvu, co se dá. Nevím. Ale věcmi se tam zaplacává ten scházející jediný pevný bod ve vesmíru. Rodina. A v mnohých rodinách se věcmi zaplacavá zas nedostatek času. Dokud jsem si nevydělávala, nejčastěji jsem doma slýchala větu : nemáme peníze. A moje děti to také slyšely často. A to jsem se opravdu hodně snažila, abych to nemusela říkat.
Meander: Bys byla ve svém živlu
OlgaMarie: Musím ti odporovat. Děti z dětského domova mají hodně často podstatně náročnější přání, než normální děti. Párvě díky tomu, že jsou jim ty přání téměř vždy splněná. Je normální a logické, že chtějí pořád víc. Kdo by nechtěl? Chybí jim jiné věci a rozhodně jim jejich život nezávidím. A do budoucna jim pak vzniká šíleně zkreslený pohled na svět.
kominice: Jestli by šlo o vštěpování rákoskou, hlásím se jako dobrovolný vykonavatel.
OlgaMarie: Dětičky z dětského domova mají přehnané nároky a neznají skromnost. Vesele kšeftují se značkovým oblečením a na dotaz jak to zdůvodní drze odpoví že nahlásí ztrátu. Asi by se sponzoři divili kdyby zjistili že dítka prodávají značkové mikiny za 50-100kč. Já mám taky zkušenost že v DD ohrnuli nos nad věcma k vánocům, protože žádné dítě si na strom přání nepsalo o knížku nebo bloky. Oni ty dětičky měli tak skromná přání jako MP3, notebook, mobily určitých značek a typů atd.
Vštípit jim skromnost by neškodilo!!!!
Nikdy bych nepřispěla ani korunu na žádnou nadaci domovy, postižené apod. Ted mám i argument. Díky
kdyz jsem byla pred par lety u more, tak vedle na dece byl rozlozen detsky domov. trileti capartici skotacili v mori. i jsem si posteskla, ze mne nasi nedali do decaku, protoze ja jsem poprve k mori zavitala az ve dvaadvaceti
mi-ki: Kuře: Obecně: Děti v dětských domovech si přejí upřímně stejné věci, po jakých touží každé jiné dítě. Proti dětem z rodin mají větší šanci je mít, neboť někteří sponzoři jsou schopni i ochotni jim je koupit. Tam je problém, že neznají oněch věcí reálnou hodnotu. Na druhou stranu, přes všechny výhody těchto her (třeba cvičení postřehu), si myslím, že dítě, které si hraje rádo a samo na počítači, je opuštěné doma i v dětském domově. Člověk je zde pro člověka.
gentiana: Jasně. Ale to přece a priori neznamená, že konzole je špatná. Děti by podle mě měly mít náplň volného času spíš různorodou, aby si toho co nejvíc osahaly, zjistily, co je baví, co jim jde a získaly trochu rozhled. Omezovat jejich zábavu naopak jen na pohybové aktivity mi přijde podobně škodlivé jako celodenní vysedávání u počítače nebo televize. Navíc ne všechny děti jsou pohybově nadané.
Já pořád nedokážu vyhodit staré bernuláče a skener se "skazinou".
1)ano
2)ne
souhlasím s Kassy
Solei: Jenže jí nejde o to jestli tam bude bojiště, to bude stejně, ale o konzoli novou od sponzorů, kterých mají jak vidno jako hnoje
Kassy: Jenomže koordinaci a reakční čas zlepší i fotbálek, u kterého dítě nadto posílí svaly, zrůžoví tváře a prokrví plíce.
ToraToraTora: jedna konzole pro bůhví kolik dětí? co je překvapujcí na tom, že ředitelka nechce mít v baráku bojiště?