Milá redakce,
zaujal mne ten odstavec o prarodičích. Když mi bylo dvacet jedna, onemocněla mi/nám vážně babička a já byla jediná, kdo se o ni mohl starat, protože jsem studovala VŠ a nechodila do práce.

Bylo to složitých a náročných devět měsíců. Babičin stav se setrvale zhoršoval, ke konci už nás ani nepoznávala a rozjasňovalo se jí jen na krátké momenty. Tehdy si navíc myslela, že jsem její dcera. Rodiče měli spoustu práce, mají firmu, kterou se tehdy snažili rozběhnout, a tak i když se snažili, moc času nenacházeli.

Tehdy jsem jim to měla za zlé, ale babičku jsem měla ráda a dnes jsem vlastně vděčná, že jsem s ní mohla trávit všechen ten čas a povídat si s ní, dozvědět se, odkud vlastně pocházím a kdo jsem. Zpočátku se mi to snažila ulehčit sama, ale pak už najednou nemohla. Všichni věděli, že se blíží konec, i ona.

Když bydlíte v bytě s člověkem, který umírá, cítíte se podivně. Pár týdnů jsem měla pocit, že se zblázním (nemít tam našeho psa Ferdu, asi by se to i stalo). Nakonec jsem se ale se smrtí seznámila tak důkladně, že jsem se jí přestala bát. Smířily jsme se, jako jsem se smířila s babičkou. Dneska na to vlastně vzpomínám ráda.

Moc děkuji za příspěvek a nevím, co bych vhodného napsal, snad jen, že je to zkušenost hodná obdivu. Moje babička zemřela na rakovinu plic, byla silná kuřačka, průběh byl ale docela rychlý. I tak si vzpomínám, jaké to bylo podivné...

Máte-li nějaký veselejší příběh, pošlete mi jej na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama