Milá redakce,
zaujal mne ten odstavec o prarodičích. Když mi bylo dvacet jedna, onemocněla mi/nám vážně babička a já byla jediná, kdo se o ni mohl starat, protože jsem studovala VŠ a nechodila do práce.
Bylo to složitých a náročných devět měsíců. Babičin stav se setrvale zhoršoval, ke konci už nás ani nepoznávala a rozjasňovalo se jí jen na krátké momenty. Tehdy si navíc myslela, že jsem její dcera. Rodiče měli spoustu práce, mají firmu, kterou se tehdy snažili rozběhnout, a tak i když se snažili, moc času nenacházeli.
Tehdy jsem jim to měla za zlé, ale babičku jsem měla ráda a dnes jsem vlastně vděčná, že jsem s ní mohla trávit všechen ten čas a povídat si s ní, dozvědět se, odkud vlastně pocházím a kdo jsem. Zpočátku se mi to snažila ulehčit sama, ale pak už najednou nemohla. Všichni věděli, že se blíží konec, i ona.
Když bydlíte v bytě s člověkem, který umírá, cítíte se podivně. Pár týdnů jsem měla pocit, že se zblázním (nemít tam našeho psa Ferdu, asi by se to i stalo). Nakonec jsem se ale se smrtí seznámila tak důkladně, že jsem se jí přestala bát. Smířily jsme se, jako jsem se smířila s babičkou. Dneska na to vlastně vzpomínám ráda.
Moc děkuji za příspěvek a nevím, co bych vhodného napsal, snad jen, že je to zkušenost hodná obdivu. Moje babička zemřela na rakovinu plic, byla silná kuřačka, průběh byl ale docela rychlý. I tak si vzpomínám, jaké to bylo podivné...
Máte-li nějaký veselejší příběh, pošlete mi jej na adresu redakce@zena-in.cz!
Nový komentář
Komentáře
Alenka0010: Děkuju
. Byl báječnej a moc mi chybí. Měli jsme velmi blízký vztah, stejně jako s babičkou, která tu doufam ještě dlouho bude.
Amálie: tvůj dědeček byl obdivuhodný člověk. Moje tchýně ještě neumírá, ale co si během celého roku vyslechneme za výčitky...škoda mluvit. Jsou to většinou záležitosti 20 let staré, s kterýma člověk už nemůže nic dělat, i když by rád.
Holky, obdivuju Vás všechny, co jste se dokázaly postarat o někoho na konci jeho života! Mně se tady jen naskýtá možnost poděkovat tetě Elišce, která se dokázala postarat o mou babičku a dědečka (pro ni to byla tchýně s tchánem) a dochovala je. Mí rodiče chodili do práce, já jsem v jiném městě a ona s manželem bydleli přes barák od nich a nepracovala. I přes to, že si s "tchánem" nikdy moc nerozumněla se o něj nakonec postarala... naše nošení jídla a návštěvy nepovažuji za péči. Nevím, jestli jí to dědeček někdy řekl, ale já TETO, DĚKUJI !!!
podivné?
starat se o blízkou osobu, která umírá, je všechno možné, jen ne podivné
jaku: Děkuji.Já se ani tak nebojím toho,že to potká mě.Ale mám strach o své blízké...
Jakoby to psala moje sestra. Taky se o babičku starala až do její smrti, a já jí za to budu vděčná do konce života.
vininka: patří to k životu. Koukni se na http://www.cestadomu.cz/
Třeba se nebudeš tak bát.
Amálie: žažila maminku i tatínka
aiša:
díky. Asi jsi to sama taky zažila.
Dodnes mi hlava nebere, jak mohl být takhle dokonale nad věcí, uměl se smát přes očividné trápení i bolesti a ani jedinkrát neujel ani do hrubého tónu.
Amálie:
vím o čem píšeš
Nevadilo mi starat se o dědu každý den až do jeho loňské smrti, mazat proleženiny, krmit ho, píchat mu injekce, nevadilo mi, že má 3 děti a ty se už dopředu rvou o dědictví, ale umýt dědovi zadek či vývod na moč, nakrmit ho a jenom s ním pobýt, to ne....
...ale hodně mě bralo, když se děda ve vaně, kam jsem ho pravidelně rvala, rozplakal, že je na obtíž, když se s námi loučil, že už nemá sílu žít a omlouval se, jestli nám někdy ukřivdil či ublížil (nikdy a ničím) a nejhorší bylo, že si na nic nikdy slůvkem nepostěžoval a trpělivě snášel všechny procedury, byť mu muselo být mizerně.
pampeliškaII: Před takovou dcerou smekám...
pampeliškaII:dceru obdivuji
Strašně se bojím nemocí,umírání a té strašné bezmoci...Kdyby na to všechno měl člověk pořád myslet,tak se dozajista zblázní...
Žábina:
přesně tak
nejhorší je asi ta bezmoc
Markýza: přesně tak co to šlo starala sem se o maminku i tatínka a podivné to teda nebylo ale jak píšeš smutné,kruté a bezmoc a zoufalé
Mamince jsem pomáhala s pečováním o babičku.Sice 1x až 2x do měsíce,ale maminka tuto pomoc vítala a vždy si odpočinula na zájezdu.Babička měla 96let,když zemřela a toho půl roku,se o ni starala už sama.Babička byla "ležák" a maminka ji natírala záda od proleženin a to po mně nechtěla.Moc jsem jí byla vděčná.Moje dcerka tehdy měla 2 roky a stará babička byla pro ni panenka.
starala jsem se o umírající matku, nebylo to podivné, bylo to k uzoufání kruté a smutné