Dobrý den,

minulý týden jste nás, čtenářky vyzvali, abychom napsaly svá trápení, či radosti. Jako správná Váha jsem hledala pro a proti, zda mám své trápení do redakce poslat. No, sice s křížkem po funuse, ale třeba mi někdo poradí.

Moje dcera Alice žije v jiném městě než já, takže se ani s ní, ani s vnoučaty moc nevídám - tak jednou do měsíce.

Když se dcera vdala a odstěhovala se za manželem do nedalekého okresního města, přála jsem jí to - vzala si šikovného a milého kluka, sehnala místo ve spořitelně a postupně stoupá po pomyslném žebříčku kariéry, který nebyl přerušen ani dvěma mateřskými (a to je v dnešním světě co říct).

Považuji se za normální ženskou a fungování naší původní rodiny také za takové to běžné, neutrácelo se bezhlavě, ale také se nešetřilo za každou cenu, nebyli jsme ani páni, ani kmání - tak nevím, kde se způsoby a chování Alice vzaly, kde mají původ.

Zpočátku jsem chování dcery brala jako péči o domácnost, starostlivost o "zachování a nepoškození" nábytku, vedení dětí k pořádku. Tak to také aspoň prezentovala.

Jenže za těch několik let se tahle "pozitiva" změnila v cosi, co má blíž spíš k potrefenosti.

Důležitý je dojem - dcera je schopná dekoratérka, má cit kombinovat materiály a barvy, a tak se interiér jejich bytu mění každým rokem k nepoznání, to by nebyl takový problém, ale bohužel to má dopad na mnoho dalších věcí - děti ji v podstatě obtěžují, jakmile zachytí o řasení záclony - je oheň na střeše, že si ničeho neváží - ať si jdou hrát do pokojíčku. Hrát?! S čím, hraček mají minimálně, protože je prý stejně rozbijí, hrát si mohou akorát tak v koutečku, aby náhodou něco nerozházely a nebyl nepořádek. Děti ale přeci mají být slyšet i vidět - tak tomu bylo i u nás - společně jsme si s manželem s dětmi hráli, stavěli papírové lodě, malovali obrázky, hráli si na schovávanou - kdepak, jen by pocuchaly třásně na koberci a udělaly šmouhy na parketách.

Několikrát jsem se o tom snažila s dcerou bavit, ale marně - ať si šílí, ale vadí mi, že její potrefenost má dopad na děti. A její manžel - jde to mimo něj, práce má nad hlavu - ale copak mu to přijde normální?

Poslední kapkou ovšem byla moje poslední návštěva - dceři skončilo stavební spoření a peníze použila na nákup vysněné kožené sedačky - bílé. Proč ne, sny jsou hnacím motorem. Ale když jsem se chtěla posadit, dcera se zarazila, bylo vidět, že jsem udělala něco "zakázaného". Jenom z ní vypadlo: "Mo.. moment, mami, počkeeej!" A přiběhla s ručníkem, který dala na sedačku, a řekla: "Tak a teď se můžeš posadit. Víš, MY na ni nesedáme."

Nadzvedlo mne to, sebrala jsem vnoučata a šla ven. Tohle si moje dítě ke mně dovolovat nebude.

Nevíte, jak jí mám napravit hlavu?