Bylo mi dvanáct. Vzbudila jsem se do zasněženého rána a máma mi tehdy řekla, že nemusím do školy, protože autobusy a vlastně ani nic jiného nejezdí. Kalamita.

Kouzelné slovo, které mě šimralo po zádech každý zimní večer. Já z toho nemohla usnout, jak jsem si přála, aby ta „kalamita“ zase přišla. Přišla ještě několikrát a já byla štěstím bez sebe. A dnes se mi nezdá o ničem jiném.

Je neděle večer. Zimní čas, tři týdny do Štědrého večera. Poslední volné minuty víkendu trávím doma se svým drahým. Pereme, žehlíme, uklízíme, ukládáme nákupy na celý týden, porovnáváme cestovní plány a rozdělujeme úkoly. Kdo zalije kytky, kdo dá do pračky a kdo to pak pověsí. Kde kdo kdy spí a koho obšťastníme návštěvou o víkendu, protože „bychom měli“. Zůstávat sami doma je nespolečenské, podezřelé, nevhodné a já nevím co ještě. „Jsem do soboty na služebce takže z návštěvy bude asi velké h... No to nemůžeš! jsme to slíbili, má přece narozeniny...“ Pár vteřin ticha a němých výčitek do prostoru.

V tom zhasne světlo. Pračka se přestane točit. Hudba v pozadí přestane hrát. Zhasne i všechno venku. Děti sousedů nad námi piští a běhají po temném bytě. Vítr proklouzává ulicemi a přináší první sněhové vločky. Sněží. Tupě civíme do prostoru a uvažujeme, kde jsou velká košťata. Dostat se do auta bude zítra umění. Zapalujeme svíčky, vytahujeme mokré prádlo z pračky, ždímeme. Dobalujeme kufry a jdeme spát.

Ráno elektřina normálně funguje. Sprcha, kafe, zprávy. Všechna letiště jsou zavřená. Dálnice taky. Telefony běží neběží. Lidé se nemůžou dostat do práce. Předpověď říká – bude hůř. Ještě více sněhu. Ještě více zpoždění. Konec všem řádům a systémům. První hovory – „promiňte, budu muset zrušit, nemůžu..“ „to fakt nevyjde, jsme úplně zasekaní“ „kašlete na to, nedá se to projet“. Jiskra naděje září tak, že je to snad i vidět. Kalamita. Prostě konec. Ne, že nechci. Nemůžu. Prostě to nejde. Jsem nedostupná.

Udělám si čaj. Posadím se na pohovku a hodím ironicky zoufalý obličej na mého muže. Ten přinese deku a polštář a slastně dospíme všechny ty hodiny, které nám ten rok ukradl. Nic si nepřeju víc než tu nejdražší věc na světě. Trochu toho spánku a svatého klidu.

SStream

Text nebyl redakcí upraven.

A najednou dostává slovo kalamita úplně jiný, hezčí význam. Díky!

 

Reklama