Srí Lanka: Svatba jako řemen

Přijměte pozvání čtenářky Anai nejen na svatbu, ale i na safari či romantickou projížďku po řece. To vše (a samozřejmě i hromadu fotek) najdete v posledním díle seriálu o Srí Lance.

Cestopis čtenářky Anai o Srí Lance se nachýlil k závěru. V tomto (posledním) díle se máte skutečně na co těšit - podíváte se například na safari! Ale začněme svatbou...

Svatba po srílansku

V polovině pobytu jsme se přesunuli do hotelu na břehu moře.

Přestože měl ještě o jednu hvězdičku víc než horský, pokojíček nás dost zklamal - celé přízemí bylo poznamenáno zásahem tsunami, a tak stěny nejen v naší koupelně, ale i na chodbách či toaletách u restaurace a recepce vypadaly, jako by je vymaloval malíř pokojů s uměleckými ambicemi abstraktního směru - prostě šedočerné čmouhy. Jinak samozřejmě všechno ok: jídlo, restaurace, bar. Bazény zasahovaly až k recepci, byly dva, členěné, rozsáhlé a působily spíše jako přírodní koupaliště...

V zahradě s lehátky se volně pohybovaly nejen pruhované veverky, ale evidentně neškodní velcí varani.

Z příruček jsme věděli, že moře na Srí Lance ke koupání příliš vhodné není kvůli permanentně nebezpečně se vlnícímu oceánu, který působí hrozivěji než u břehů jiných ostrovů a vzbuzuje takový respekt, že jen málo odvážlivců se pouští do boje s vlnami. V hotelu Heritance Ahungalla jsme se stali účastníky mezikontinentální svatby. Srílančan žijící v Austrálii si bral Angličanku, s níž měl už dvě děti (asi 5 a 2). Výsledkem byl zajímavý obřad, který si přítel od začátku do konce fascinovaně natočil na kameru, přestože na nás netrpělivě čekal taxík objednaný k výletu do želví líhně, kam jsme měli namířeno. Už když jsme opouštěli v podvečer pokoj, dolehl k nám charakteristický zvuk cejlonských bubnů. Před recepcí a bazénem právě začínal divoký rej pestře oblečených tanečníků...

Po několika parádních saltech se průvod asi 50 vyšňořených svatebčanů, ve kterých jen těžko člověk postupně poznával hotelové hosty, vydal směrem k moři provázen tanečníky a samozřejmě většinou náhodných pozorovatelů, jako jsme byli i my. Na pláži už čekal stůl s bílým ubrusem a židlemi. K němu usedli kromě droboučké nevěsty a na chlapa ještě drobnějšího ženicha tři lidé...

Ostatní seděli v řadách přistavených židlí. My cizí většinou postávali v uctivé vzdálenosti, někteří přihlíželi rovnou z bazénu...

...a našli se i nevychovanci, kteří přiběhli s foťákem v plavkách až k obřadnímu stolu. Když si při západu slunce a bouři vln řekli své „ano“, rozdali ženich s nevěstou svatebčanům papíry a všichni sborově za doprovodu hudební skupiny zazpívali Elvisovu píseň „Falling in Love with you“.

Myslím, že málokteré oko zůstalo suché... moje tedy určitě ne. :) Později večer, kdy jsme si pochutnávali na tradičním koktejlu v baru, jsme pozorovali nevěstu s ženichem, jak s kočárkem naloženého oběma spícími dětmi vytrvale objíždějí bazén zas a znovu, snad třicetkrát. Napadlo nás, že to možná mají nařízeno k vykoupení z hříchu na Srí Lance zakázaného předmanželského sexu.

Želvičky

Dozvuky jednoho z nejromantičtějších zážitků v životě jsem si užívala ještě v taxíku, který nás vezl k nedaleké želví farmě. Zde jsme absolvovali informační „kolečko“, které začínalo u hromad písku posetých cedulkami...

Vajíčka nakladená mořskými želvami se prý z pláže ukládají do líhně, aby se nestaly obětí dravých ptáků. Náš průvodce vyhrabal živou želvičku, která se právě vylíhla, dal mi jí do ruky a mohla jsem si ji pustit do nádrže, kde plavaly desítky nebo snad stovky stejně starých tvorečků. Za příslušný obnos jsme si potom každý mohli z další kádě vybrat třídenního exempláře, který byl vložen do kýble s vodou, a později jsme jej měli vypustit do moře. Předtím nám ještě ukázali želvy albínky, nebo karety s nějakým poškozením krunýře, které žily přímo v líhni...

Albínky proto, že by je ostatní želvy zapudily a zahubily kvůli odlišnosti - poučné, že? Samotný akt vypouštění do moře mně přišel moc smutný. Možná proto, že veliké řecké želvy suchozemské chová naše rodina téměř 80 let na zahradě a mám pro ně slabost. Bezmocná želví miminka jsme vylovili z kýble, položili na pláž na určeno místo a čekali, až je příliv odplaví - podařilo se asi až na pátý pokus a přiznám se, že i teď, když to píšu, mám slzy na krajíčku...

Prostě jsem si tento večer tuplovaně poplakala - ale asi to tak je správně a třeba zrovna ta naše miminka nesežrala v příští minutě dravá ryba.

Safari

To výlet do místního národního parku Yale mně nerozněžnil ani v nejmenším. Vyrazili jsme už velmi brzy ráno a cestou se zastavili za východu slunce ve velmi koloniálním městečku...

Viděli jsme také typické cejlonské rybáře na tyči...

Trasa byla jako vždy nekonečná. Po nejméně 7 hodinách jsme přesedli do džípu a jeli a jeli a zase jeli... míjeli jsme zvláštní rozpadlé chýše v korunách stromů, kde prý spí obyvatelé parku, aby se v noci ochránili před slony.

Po zastávce u muzea a zakoupení vstupenek si k nám do džípu přisedl ještě průvodce (opět skóre turista - personál vyrovnáno) a my se vydali na opravdové safari. Průvodce zřejmě přesně věděl, kde je možné to které zvíře potkat, a tvrdil nám, že jen naprostým zázrakem se podařilo v tuto brzkou odpolední hodinu vidět leoparda fotogenicky usazeného v křoví...

V příštích 5 hodinách jsme potkali kromě spousty buvolů a jelenů sika také pár tropických prasat, pávů, opic, šakalů a dokonce asi 3 slony...

...a 3 krokodýly...

V jednu chvíli dokonce asi 5 druhů zvířat současně. Největším zážitkem pro mě byla ovšem davová psychóza na zpáteční cestě. Přímo u úzké silnice se objevil další leopard a džípy plné nadšeně řvoucích a přes zábradlí přepadajících turistů s kamerami...

...vždy dva až tři vedle sebe popojížděly, nebo couvaly podle pohybu šelmy, která stylem namyšlené celebrity rozvážně popošla po krajnici a pak se zase vrátila, aby se rozložila elegantně pod strom do trávy a na turisty zvysoka kašlala.

Projíďka po řece

Poslední den nám Indika nabídl, že cestou na letiště se projedeme po řece, která ústí do moře, a kde uvidíme sítě na krevety, rybáře a mnoho dalšího. Poté, co jsme vypili čaj s kapitánem...

...zjistili jsme, že turistický ruch mají na řece zmáknutý do detailu. Sotva jsme vyjeli, v mžiku se od protějšího břehu odlepila úzká kanoe se dvěma dětmi a opičím mládětem, které mi za finanční odměnu strčili do náruče.

Za dalších pár minut jsme přistáli u malého ostrůvku, kde nás vítal velmi atraktivní spoře oděný mladík, který nám ukázal, jak se těží skořice a jak se pletou střechy z palmových listů - spokojen s odměnou nám mával na rozloučenou.

Poslední zastavení bylo na ostrůvku, který byl celý pokryt areálem kláštera. Místní mniši jej zřejmě udržují pomocí návštěvníků, kteří ochotně zaplatí za to, že je mohou vyfotografovat a prohlédnout si vnitřní zařízení. Mniši byli tři: nejstarší mého věku, poté mladík a dítě - o příbuzné prý nešlo. :) Mým největším zážitkem hned po setkání s další obyvatelkou ostrůvku, velikánskou barevnou veverkou, která se nechala krmit z ruky...

...bylo požehnání od nejstaršího velmi charismatického mnicha s aktem uvázání provázku...

...pro štěstí. Přiznám se, že jsem jej sundala později než měsíc po návratu. Na Cejlon se už asi nevrátím, ale přinesl mi mnohem hlubší a kouzelnější zážitky, než jsem očekávala. Na závěr se musím svěřit, že mě od návratu z dovolené provází takový zvláštní pocit životního zlomu, který lze jen velmi těžko popsat: evidentně energie a víra, že zvládnu všechno na světě, současně ovšem spojená s jakousi pokorou a smířením se s tím, co se ovlivnit nedá... Jeďte tam a napište mi, jestli jste to měly podobně.

Anai

A tím Anainy zápisky z dovolené končí. Doufáme, že se vám, milé čtenářky, líbily a že jste si je užily stejně jako my v redakci. Anai si od nás vysloužila za svůj raport malý kosmetický dárek.

Čtěte také...

Anai na Srí Lance...

• Cesta na konec světa
• Mystická Srí Lanka
• Zážitky ze Srí Lanky: Sloní sirotčinec
• Jak se žije na Srí Lance očima čtenářky Anai

Anai na Maledivách...

• Unikát jménem Maledivy
• Maledivy, jedovatý had a hydroplán