Srí Lanka: Cesta na konec světa

V cestopise naší čtenářky Anai putujeme po Srí Lance. Už jsme viděli sloní sirotčinec, dotěrné opičky i buddhistické chrámy. Tentokrát se podíváme na trhy i na konec světa...

Co všechno můžete zažít v Candy

Indika ve svém programu trval na návštěvě Botanické zahrady...

Připomíná Stromovku, jen je větší. Jelikož jsme ji navštívili v den úplňku, kdy je vždy jednou za měsíc na Srí Lance státní svátek (a neprodává se alkohol), byla plná lidí, zejména zamilovaných dvojic, které působily jinak než u nás, jakoby starosvětsky.

Spousta z nich v parku piknikovala - to naopak přichází zase po létech do módy u nás, jak jsem v pražské Stromovce nedávno zjistila. Další poznatek ze života místních lidí nejen z parku, ale z ulic: kojence a batolata nevozí maminky v kočárku (jsou drahé), ale nenosí je ani v šátku, či v nějakém nosítku: nosí je prostě v náručí, přitisknuté k jednomu rameni. Nejvíce nás v parku upoutaly tisíce kaloňů zavěšených na stromech...

Vypadali jako nějaké zvláštní plody. Z parku jsme se odebrali na tržiště, což byl zážitek podstatně méně romantický, ba nepříjemný. Na Srí Lance jsem sice viděla jen jednoho žebráka, zato chování trhovců se blížilo žebráckému teroru - rozhodně nedoporučuju, protože k arabskému zábavnému smlouvacímu folkloru v Tunisu či Egyptě to má daleko. Hned u vchodu vás obklopí spousta prodavačů a všichni najednou do vás strkají, něco do vás hustí a hlavně snaží odvést ke svému stánku. Koupila jsem si sice pěkné kožené sandály, ale potřebovala jsem k tomu hodně asertivity a sebezapření.
Co naopak doporučuju, je projížďka lodičkou po jezeře v Candy s výhledem na Chrám Buddhova zubu.

Večer jsme absolvovali nejen tradiční hudební divadelní představení s proslulými místními tanci v maskách...

...které končilo naprosto nemelodickou státní hymnou...

...ale především produkcí pojídačů ohně...

...a chodců po žhavém uhlí. Pořadatelé nás vyzvali, ať si jdeme sednout na jeviště, protože další produkce bude probíhat pod ním. Mezi prvními jsem s foťákem usedla na schůdky. Vedle mě se posadila starší Angličanka s otázkou, co se bude dít. Opravdu jsem to nevěděla, tak jsem pokrčila rameny a snažila se odpovědět, že nevím, ale že myslím, že něco s ohněm. Angličanka se zeptala, zda mluvím francouzsky. Pochopila jsem, že šlo jen o konverzační obrat za účelem navázání kontaktu, a když z odpovědi poznala, že jsem jazykový analfabet, přestože jsem kontrovala s němčinou, s ostentativním opovržením mávla rukou, odfrkla si a odvrátila se k sousedce na druhé straně. V takovéto chvíli se člověk stává vlastencem a myslí si něco o samičkách skotu... i když, kdo ví, třeba to byla zrovna Skotka. Jo, holka, totáč na Tebe, říkala jsem si...

Konečně čajové plantáže a taky cesta na konec světa

Copak Candy, to bylo kousek od hotelu, ale další den nás čekala cesta vlakem. Jak jsem na nádraží zjistila, nejen ten můj se nechal inspirovat mezinárodní cestovní příručkou, která opěvovala jízdu po železnici na čajové plantáže...

Pokud oceníte sblížení s domorodci, tak právem. Jistě si všichni bílí turisté, stejně jako my, zakoupili za pár penízků první třídu, ovšem jaké muselo být jejich rozčarování, když skončili v lepším případě narváni mezi domorodci v druhé třídě, v tom horším v dobytčáku, narváni jeden na druhého, v obou případech „na stojáka“, neboť na nádraží zastavil zcela přeplněný vlak. Jelikož cesta trvala minimálně 6 hodin, byla jsem nadšená, že jsem kápla jako jedna z mála na volné místo a cestu si vlastně užila, protože, jak už jsem se zmínila, pozorováním a focením...

...života obyvatel exotických zemí jsem posedlá...

Stejně jako mi kdysi Kuba bolestně připomněla život v socialismu, tak Srí Lanka denně vždy něčím první republiku, jak jsem ji znala z filmů či vyprávění. Na maličkých nádraží a také zkrz vagony celým vlakem procházeli prodavači...

...s košíky plnými zřejmě šíleně pálivého občerstvení...

...a pokřikovali sinhálsky v úplně stejné intonaci jako kdysi na českých peronech „Hóóórké párky!!!“ Pohled na plantáže ze shora byl skutečně úchvatný...

...a určitě kvalitnější než z Indikova auta, které jelo po silnici pro nás ke konečné zastávce. Česačky čaje patří evidentně k nejchudším vrstvám obyvatel...

Nikdy jsem netrpěla kinetózou z vlaku, v dětství jen z autobusu nebo auta a navíc cestování vlakem miluju nade vše, proto mě udivilo, že se mi po výstupu zamotala hlava a zvedl žaludek. Snad změna nadmořské výšky. Každopádně příliš nepomohl ani vynikající oběd a vínko v luxusní „anglické“ restauraci...

...ani celý obsah placatice plné poslední záchrany (ferneta), kterou vždy vozím ssebou.
Ačkoliv nás Indika varoval, že musíme najmout džíp s řidičem, což je drahé, a také že nás čeká 5 hodin cesty do hotelu a hlavně, přestože mi bylo očividně zle, přítel v záchvatu cestovatelské horečky trval na svém úmyslu vidět pověstný „Konec světa“. A tak jsme v drncajícím džípu stoupali po kamenitých cestách na náhorní plošinu připomínající Šumavu.

Teplota klesala a mně bylo čím dál hůř. Když jsme asi po hodině a půl dorazili do cíle, odmítla jsem absolvovat klepajíce se zimou pětikilometrovou procházku (nemusím vidět všechno) a rozhodla se na přítele počkat v „základním táboře“. Z posledních sil jsem vyhledala občerstvovnu. Objednala jsem si konvici s vynikajícím místním velmi silným čajem, podávanou s menší konvičkou s mlékem a šálkem. Dodnes nevím, zda tento rituální národní nápoj, který pijí zásadně přeslazený, převzali cejlonští domorodci od anglických kolonialistů, nebo naopak, co však vím, že má zázračné účinky. Nejenže mě zahřál a hlava díky kofeinu přestala bolet, ale i žaludek se zklidnil. Především ovšem k mému stolku usedl charismatický starší muž (jak jsem později zjistila, obchodník s čajem z Kolomba) a dal se se mnou do řeči. Jelikož jsem si povídat chtěla (nudila jsem se) a jelikož se anglicky léta učím téměř bez následků, konverzační úsilí vytlačilo zbytek nevolnosti. Mezitím se přítel šťastně vrátil z „konce světa“ živ a zdráv, nadšen a plný zážitků...

Zpáteční cestu džípem už jsem si docela i užila: potkali jsme stádo krav...

...(fakt to není Šumava) a taky velkou opici, která lezla po kapotě stojícího auta a která se v těchto končinách prý vyskytuje velmi vzácně. V dalších dnech jsme měli potkat jejich menší stádo na safari v národním parku.

Anai

BONUS: Protože se vše do čtyřdílného cestopisu o Srí Lance nevešlo, slíbila nám Anai ještě jedno pokračování.

„Příště se v posledním díle zúčastníme srílandskoanglickoaustralské svatby, pustíme do moře želví miminka, vyjedeme na safari a necháme si požehnat mnichem z ostrova na řece.“

Kam dál?

• Mystická Srí Lanka
• Zážitky ze Srí Lanky: Sloní sirotčinec
• Jak se žije na Srí Lance očima čtenářky Anai

Anai na Maledivách...

• Unikát jménem Maledivy
• Maledivy, jedovatý had a hydroplán