Srážka s lakomcem

Já vzpomínám na Jardu. Znali jsme se sice jen chvíli, ale byl to zážitek na celý život. Ještě dnes ho občas zmiňuji k pobavení kamarádů.

Víno, nebo čaj?

Jarda byl chorobný lakomec, který svůj handicap uměl skvěle maskovat intelektuálními řečmi o lidských hodnotách. Byl totiž umělec. Na první rande mě pozval na romantickou procházku Prahou. Chodili jsme po Karlově mostě, minuli Kampu a vzali to podél Vltavy zpátky až k Rudolfinu. Bylo léto, prázdniny, všude restaurační zahrádky plné lidí, ale my se procházeli na sucho.

Dřív než jsem stačila vznést požadavek, že bychom si někde mohli dát dvě deci vína nebo aspoň kafe, Jarda se začal rozčilovat před jednou z nabídkových tabulí, kde inzerovali cappuccino za 45 korun. „Takových peněz za jedno kafe! Já tuhle hospodskou zlodějinu rozhodně nehodlám podporovat ze svojí kapsy,“  vykřikoval. Požadavek jsem tedy nevznesla.  

Po třech hodinách pachtění po rozpálených chodnících mě Jarda pozval k sobě na čaj. Z kohoutku nalil vodu do dvoulitrové konvice, horkou ji přelil přes lžičku čajové směsi a bylo to. Cena maximálně 5 korun pro oba, a to už by musel být hodně drahocenný čaj. „Tak co, čajový rituál taky nebyl špatný,“ říkala jsem si ten večer při odchodu domů. Druhý den mně Jarda zavolal, rozplýval se nad včerejším krásným večerem a pozval mě na večeři.  „Vyzvednu tě v sedm večer u tebe doma,“ slíbil a slovo dodržel. Na to, že se před pár hodinami dušoval, že nebude podporovat hospodskou zlodějinu, jsem si ani nevzpomněla a pozvání s radostí přijala.

Dárek jako pro králíka

Přesně v sedm zvonil zvonek. Jarda vešel a hned ve dveřích hlásal, že má pro mě dárek. Po dramatické pauze sáhl do kapsy a vyndal z něj scvrklé jablko. Slupku mělo vrásčitou jako tvář stoleté stařeny, ale jeho cena byla někde jinde. „Přivezl jsem ho před dvěma měsíci ze zájezdového představení ve Francii,“ hlásil a zářil pýchou nad svou rozhazovačností. No, dobře. 

Jablko jsem položila výmluvně na botník vedle starého kartáče na šaty a oznámila, že jsem nachystaná a můžeme vyrazit. „Teď ještě nemám hlad, chvíli posedíme a pak půjdeme,“ odvětil a vtěsnal se do sedačky v obýváku. Vedli jsme rádoby intelektuální řeči, probírali divadelní hry a literární autory a Jarda vyprávěl příběh o svém altruismu a dobrotě, protože dal právě známým 30 tisíc korun. Chudáci se nečekaně ocitli ve finanční nouzi - a on ty peníze samozřejmě nechce vrátit, vždyť to jsou kamarádi. Takový je zkrátka on a určitě by to tak udělal každý. Žasla jsem nad jeho povahou, já bych to asi neudělala, nebo jen v případě, že by se mi na kontě válely miliony. Ale raději jsem neříkala nic, aby si o mně nemyslel, že jsem bezcitný asociál.

Špagety jsou lepší

Zhruba po hodině mi Jarda oznámil, že už se mu nikam nechce, a jestli bych něco neuvařila. To mě sice už trochu zarazilo, ale hned jsem si vzpomněla na těch 30 tisíc a s úsměvem šla hodit do hrnce špagety. Jedli jsme, pak jsme otevřeli moje víno, krájeli si k němu sýr a zobali olivy.

Ty on měl, jako odborník na přímořské kraje, moc rád. A pak Jarda řekl, že mě miluje a že jsem nejlepší ženská, jakou v životě potkal. A taky řekl, že mě zve na celý víkend na výlet. Prý vezme auto, vyrazíme někam do přírody a na hrad, přespíme v hezkém penzionku, vykoupeme se v jezeře a vůbec to bude strašně hezké.

Na Okoř je cesta

Těšila jsem se. V sobotu ráno v přesnou hodinu stojí Jarda u dveří. „Kde máš to auto?“ vyhrkla jsem při pohledu z okna na ulici a on suverénně oznámil, že ho nechal doma, protože u něj doma, v historickém centru Prahy, když jednou vyjedeš z parkovacího místa, další už taky týden nemusíš najít. Prý o tom přemýšlel a pojedeme raději mým autem.

„Dobře, a kam?“ ptám se já a on, že je to jedno, že to nechá na mně. V téhle chvíli už jsem věděla, že je něco špatně. Nejsem ale radikální typ, dávám lidem před definitivním rozhodnutím hodně šancí, takže jsem vytáhla svého starého fiata a jeli jsme na Okoř. Kdo ji zná, ví, že pod hradem stával (nebo možná ještě stojí) ošklivý zaplivaný stánek s bídným občerstvením, kde nalévali turka do sklenic od hořčice a prodávají hnusnou kopečkovou zmrzlinu bez chuti. Nejdřív jsme si ale bez řečí prohlédli ruiny hradu a pak mě Jarda pozval na kafe. Sedla jsem si ke stolku a on to kafe skutečně přinesl. Hnusné, studené a hořké, ale KOUPENÉ za peníze!

A aby dokázal, že mě fakt miluje, přidal k tomu jeden kopeček zmrzliny do kornoutu. Když mi ho podával, měla jsem pocit, že mi předává královskou korunu posázenou diamanty spolu s vládou nad celým světem. Dodnes mi nikdo nedal žádnou věc s takovou obřadností a úctou.  A aby svůj dar zdůraznil, stále o kafi a zmrzlině mluvil. Jak je to pěkné, všechno klape, je pohoda a my si dáváme kafe a zmrzlinu. Prostě báječný výlet s báječnou ženskou. Tentokrát jsem se ale zblbnout nedala a byla pěkně naštvaná. Benzín a vstupenky na hrad mě vyšly určitě na několikanásobek ceny kafe a kopečku zmrzliny, honilo se mi hlavou, ale nahlas jsem zatím nic neřekla, protože mě pozval na večeři.

Konečná

Vrátili jsme se do Prahy a šli do pizzerie. Při placení se můj milý prošacoval, vytřeštil oči a se zoufalou grimasou oznámil, že asi někde ztratil peníze, že ho to strašně mrzí, a jestli bych tu večeři nemohla zatáhnout já. Zatáhla jsem a hned potom mu oznámila, že mě to taky strašně mrzí, ale právě jsem si vzpomněla, že musím ještě do práce, a tak ať se nezlobí a jde domů.

Litoval tak krásného večera s tak úžasnou ženou a šel. Když druhý den volal a chtěl si domluvit další setkání, řekla jsem mu všechno hezky na rovinu. Nevěřil chudák svým uším. On a lakomec? Mazaný kalkulátor? Takový přece on nikdy nebyl! 

Taky jste už měly někdy lakomce? Nechal se od vás už někdo živit nebo zneužíval vaši dobrotu?