Foto: Daniel Vojtěch

Začaly se vás děti bát v okamžiku, kdy jste začala boxovat?
Jak se to vezme (smích). Já jsem byla jako dítě šikanovaná, spolužáci mě tahali za vlasy, strkali do mě a posmívali se mi. To byl jeden z impulzů, proč dělat bojové sporty. Šikana ustala, ale možná to bylo i přirozeným vývojem.

Šel vám box hned od začátku?
To bych neřekla. Nejsem moc pohybově nadaná a všechno mám vydřené. Naučit se dá ale vše.

Nejste jen skromná?
No pravda je, že jsem byla velmi rychle lepší než všichni ostatní. Ale je to také tím, že jsem měla od malička velkou sílu.

Co na váš nový koníček řekli rodiče?
Moc se jim ze začátku nelíbil, mysleli si, že je box sport spíše pro kluky než pro holky a asi se báli, že by se mi mohlo něco stát.

Byli by i teď radši, kdybyste se věnovala spíše mezinárodním vztahům, které studujete?
Řekla bych, že teď už si přejí jen to, abych dělala, co mě baví. Ale mezinárodním vztahům se věnuji. Děláme s bráchou Velvyslance dobré vůle, což je takový projekt Ministerstva zahraničních věcí. V rámci toho děláme třeba sebeobranu pro ženy, organizujeme různé akce, abychom zamezili šikaně, podporujeme české menšiny v Banátu...

Slyšela jsem, že mladí lidé obecně z Rumunska spíše utíkají…
Ano to je pravda, v jedné z vesnic už jich je třeba jen třináct. Je to kvůli tomu, že necítí možnosti, jak by se mohli realizovat, což je naprosto pochopitelné.

Rozumím, ale zpátky k vám. Je pravda, že mluvíte třemi světovými jazyky?
Je to tak. Mluvím anglicky, německy a rusky. Ale pravda je, že už se tolik neučím, jak bych měla. Dříve jsem pořád ležela ve slovnících. Byla jsem docela šprt.

O tom už jsem slyšela. Když už tedy nejste takový šprt a jste mladá, máte čas na randění?
Já teda musím říct, že si připadám hrozně stará. (smích) A pravda je, že na randění moc času nezbývá. Kdyby se však někdo objevil, udělám si čas.

Jak si představujete ideální den, když máte volno?
Moc volných dnů nemám. A když mám, tak se učím věci do školy, takže to asi není moc zajímavé. Ráda se podívám třeba i nějaké filmy.

Romantické filmy?
Ty upřímně moc nemusím a rozhodně nejsem takový ten typ, který by u filmů brečel. Neodsuzuji to, ale prostě se jen tak nedojmu. Snažím se vidět věci pozitivně, ale neznamená to, že mi nejsou některé věci líto.

Co vám tedy je líto? Třeba, když někomu ublížíte?
Občas se stane, že se při boxování někdo zraní a je mi to líto, ale to k tomu prostě patří.

Máte nějaké mindráky?
Trochu ze své váhy, protože jsem těžší, než bych měla být. Mám 74 kilo a to je skoro nejtěžší váhovka. Tím, že jsem oproti soupeřkám malá, tak je to docela nevýhoda.

Dietám tedy asi moc neholdujete, ale co třeba móda a kosmetika?
Jo to mě moc zajímá. Dokonce jsem dělala i modelku, předváděla jsem svatební šaty. Mám moc ráda, když mě někdo hezky namaluje a učeše. Je to takový příjemný kontrast, když je člověk většinu času špinavý a od krve (smích).

Foto: Jan Kvarda

Jak na vás potom reagují muži?
Tak určitě lépe než ty na tréninku. Myslím, že se jim líbím asi víc. Jsou ale i kluci/muži, kterým se můj koníček líbí, ale asi převažují ti, kteří jsou ješitní a nechtějí se se mnou moc bavit. Přítele nemám, takže se mě možná i trochu bojí.

A co byste od svého potencionálního přítele očekávala?
Nejsem vůbec náročná. Nemám nějaké nároky a speciální požadavky. Fakt mi stačí, když bude jen trochu inteligentní.

Dala jste někdy někomu pěstí mimo ring?
Pěstí ne. Ale jednou mě na zastávce otravovala taková banda opilých idiotů, kteří nejdřív pokřikovali, a potom přišli až ke mně. Do jednoho jsem strčila a oni poznali, že mám sílu. Tak toho nechali a šli pryč.

Měla jste strach?
Ano, myslím si, že mít strach je naprosto přirozená záležitost a člověk by měl mít také nějaký pud sebezáchovy, ať má, či nemá sílu.

Čtěte také:

Reklama