Lze říci, kolik kroužků je tak akorát?
To je hodně individuální. Záleží na konkrétním dítěti i jeho věku. Něco jiného je to u teenagera, a něco jiného u prvňáčka, který si na školní režim teprve zvyká. Obzvláště toho totiž nesmíme kroužky zahltit. I jeden kroužek na něho může být někdy hodně. Záleží ovšem také na rodině, aby ji množství kroužků nezatěžovalo, aby vše zvládala časově i finančně. Rodiče by měli dobře zvážit své časové a finanční možnosti a s dítětem se dohodnout na takovém počtu a druhu zájmových aktivit, aby podporovali dítě v samostatnosti (aby je například nemuseli na všechny osobně doprovázet). Je důležité ponechat si prostor i na jinak strávený společný čas. Kroužky se totiž mohou stát pro dítě i pro rodiče další povinností a přispívají tak k dlouhodobě napjaté atmosféře v rodině.

Celkově bych řekla, že by se dítě mělo věnovat organizovaným zálibám tak dva až tři dny v týdnu. A v ideálním případě by jedna z nich měla být pohybová.



Foto: Shutterstock

Jak se projeví, že je kroužků na dítě příliš?
Určitě by se to začalo projevovat nedostatkem času na přípravu do školy, nezvládáním učiva, případně problémy v kamarádských vztazích. Tak daleko by to ale nemělo dojít. Jako i jinde, je vhodnější případným problémům předcházet. V rodině je třeba předem se domluvit na tom, co lze zvládnout (sjednotit pohled rodičů a dítěte).

Jak už jsem řekla, rodině by vždy měl zůstat dostatek času na společné zájmové aktivity, při nichž se z významné části uskutečňuje výchovné působení rodičů na děti.

Máme nechat výběr kroužku čistě na dítěti, nebo by měl zvítězit rozum rodičů?
Kroužky by měli vybírat rodiče společně s dětmi. Ty by měly mít hodně prostoru a právo do volby mluvit. Na druhé straně konečné slovo má mít rodič. Musí posoudit, co je v možnostech nejen dítěte, ale celé rodiny (čas, finance). Zároveň není na škodu podívat se na to i dětskýma očima. Rodiče by měli zavzpomínat, jaký oni sami měli vztah k organizovanému trávení volného času.

Jak se zachovat v případě, že dítě touží chodit do kroužku, který rodičům připadá zbytečný, nevhodný?
Měli by si o tom hodně povídat. Vzájemně vyslechnout důvody pro a proti. Je vhodné dítěti svůj postoj přiblížit. Říct mu, proč pro ně daný kroužek není tak dobrý, jak si myslí, a také si vyslechnout názory dítěte. Myslím si ale, že pokud daná zájmová aktivita není vyloženě nebezpečná či závadná, případně příliš finančně náročná, měl by se rodič snažit dítěti vyhovět. Nebo aspoň najít přijatelnou alternativu takové činnosti.

Co když dítě záhy přijde s tím, že mu vybraný kroužek nevyhovuje, a chce jinam?
Že se dítěti nějaká zprvu atraktivní činnost nakonec nelíbí, to se může stát. V tom bych neviděla problém. Je třeba si uvědomit, že zájmová sféra je tu od toho, aby děti zjistily, co je baví, co jim jde. A také aby okusily úspěch, což je důležité hlavně pro děti, které nejsou příliš úspěšné ve škole. Například ve sportu tak mohou mnozí najít zdroj zdravého sebevědomí. Nebo se naopak naučí přijmout, že je tu někdo lepší, a mají tak motivaci ke zlepšení výsledků.

Na druhou stranu, jednou zvolená zájmová aktivita je pro dítě určitým závazkem. Je proto vhodné, aby rodič trval na jeho plnění, například do pololetí školního roku. I proto musíme kroužky vybírat po zralé úvaze a společně s dětmi.

Vhodné jsou také tzv. ochutnávky kroužků ještě před tím, než je rodiče zaplatí. Osvědčilo se jít zpočátku cestou ne příliš nákladného vybavení a nižších investic do aktivity, aby případná finanční ztráta nebyla tak vysoká. Až když rodiče vidí, že dítě pokračovat chce, pak teprve investovat více.

Někdy to ale může hraničit až s přelétavostí, dítě u žádné aktivity dlouho nevydrží. Máme to tolerovat, nebo ho spíš vést k trpělivosti?
To je dnes poměrně častý jev. Máme hodně hyperaktivních dětí, často i s diagnózou ADHD. Jenže co to je, naučit dítě trpělivosti? S tím by rodiče měli u svých dětí začít už odmalička. Po malých krůčcích je učit dělat věci, které je úplně nebaví, nebo jim momentálně nejsou příjemné. Pokud za ně ale posléze okusí nějaký příjemný pocit, třeba jsou pochváleny, nebo vidí, že někomu udělaly radost, tak se postupně učí u věcí vydržet. Když tahle přípravná fáze v rodině proběhne dobře, už se nemusíme tolik obávat, že budou přelétavé, jak vy říkáte. Trpělivosti však děti nenaučíme až nucením k setrvání u daného kroužku.

Dochází i k tomu, že je dítě v něčem dobré, ale už se mu v tom nechce pokračovat.
To se stává častěji v případě, že kroužek vyberou rodiče. Bývají to často sportovní či umělecké aktivity zaměřené na výkon. Dítě to sice příliš nebaví, ale neodporuje, věnuje činnosti někdy i poměrně dost času. Svou pílí se v dané dovednosti přece jen vypracuje, jenže pak přijde puberta, a ono řekne dost. Vzepře se a chodit do kroužku přestane. Tady už je vidět, že aktivita možná nebyla vybrána tak úplně v souladu s jeho přáním. Nedělá ji rádo. Jindy se zase stane, že se stoupající náročností školy je dítě zájmovou aktivitou časově přetíženo. K ani jednomu by nemělo vůbec dojít.
I tady hraje hlavní roli komunikace. Rodiče by si měli s dítětem popovídat a nastavit vše tak, aby záliby byly vhodným doplňkem povinností, a pro obě strany byly jejich nároky přijatelné.

Je vhodné dítě k pokračování v aktivitě, ve které by mohlo dosáhnout velkých úspěchů, nutit?
Nemám moc dobré zkušenosti s nucením dětí do nějaké zájmové aktivity. Stává se třeba, že začnou doma lhát. Řeknou, že jdou na trénink, ale nedorazí tam. Jenže někde v té době být musí, a tak se nezřídka dostanou do společnosti, kterou by rodiče asi neschválili. Přináší to pak jen samé problémy.

Opět je třeba situaci řešit společně. Pokud je například trenér příliš přísný a náročný, promluvit si s ním. Vyjasnit si, a pokud možno dát do souladu nároky a očekávání všech zúčastněných (dítě, rodič, trenér). Kroužek má dělat dítěti radost. Pomáhá mu budovat základnu pro záliby a koníčky do budoucna. Nemá cenu jít přes sílu. Něco trošku jiného to je v případě, že dítě má vlohy stát se například vrcholovým sportovcem. I zde by ale rodiče měli být spíše podporou a tréninky by měly být hlavně záležitostí spolupráce trenéra s dítětem. Klíčovou úlohu ovšem vždy hraje zájem dítěte.

Rodiče si také často stěžují, že jejich děti nemají o žádnou aktivitu zájem, řeší třeba jen sociální sítě.
Toto pozorujeme v jak kterých rodinách. Rodič, který má smysluplné záliby a věnuje se jim s radostí, jde zároveň příkladem svému dítěti. Tomu pak připadá samozřejmé, aby se také něčemu věnovalo. Pokud ale rodič přijde z práce a lehne si na gauč před televizi, nemůže čekat, že dítě neskončí u chytrého telefonu na sociálních sítích. Měli bychom se tedy zamyslet, jak se chováme, a co dětem předáváme. Nejen úmyslně, ale i bezděčně. A být jim příkladem. Ve všech oblastech.

Čtěte také:

Reklama