Šestatřicet let držíte rekord v běhu na 800 metrů. Jaký je to pocit?
Teď už jsem si na to zvykla, ale bylo to hodně nečekané. Moje hlavní disciplína byla 400 metrů a těch 800 jsem měla spíš jako doplněk. Myslela jsem si, že mě brzo někdo předběhne, ale zatím se to nestalo. Hodně blízko k mému rekordu je jedna jihoafrická závodnice, ale má vysokou hladinu mužských hormonů, takže jí krátké trasy zakázali. Může závodit jen od 1500 metrů výš. Pečlivě sleduju závodníky, kteří se k mému času blíží, a když se běží 800 metrů, sedím vynervovaná u televize, aby to vydrželo. Kdyby mě někdo překonal, asi by mě to chvíli mrzelo, ale na druhou stranu by se vlastně vůbec nic nestalo.

Myslíte, že byste mohla být překonaná v příštím roce na olympiádě?
Možné je všechno, ale řekla bych, že spíš ne. Musí vyrůst nějaký talent, který se tomu času bude blížit a potom přijde jeden závod a dá to.

Jak se atletika změnila od doby, kdy jste aktivně závodila?
Hodně. Je tolik možností, které jsme neměli a ani o nich nevěděli, jako je třeba možnost trénovat na Kanárských ostrovech nebo v Jihoafrické republice. Jsou nejrůznější vymoženosti v regeneraci, v doplňcích stravy, ve vybavení apod. Ani jsme neměli takové možnosti závodit, jaké jsou dnes. Nebyly diamantové ligy apod. V roce, kdy jsem zaběhla rekord, jsem na 800 metrů závodila jen čtyřikrát. Jednou na olympiádě a třikrát na mistrovství světa. Možnosti zaběhnout skvělé výkony jsou ohromné, ale člověk musí být ochotný strašně pracovat, a to se mladým často nechce. Taky je důležité zdraví. Dnešní mládež moc zdravá není. Nelítají venku, nelezou na stromy, nemají tolik přirozeného pohybu. Kvůli technickým vymoženostem, které je od pohybu odklánějí.

Řekla byste, že je větší konkurence?
Konkurence je podle mě pořád stejná. Kdo se chce dostat do světové nebo evropské špičky, musí hodně pracovat. Ale je pravda, že když jsem závodila já, ještě nebyli tak dobří lidé z Keni nebo Etiopie. Využívají toho, že odmalička žijí ve vysokých nadmořských výškách a mají skromný život. Když dostanou žízeň, musejí si doběhnout ke studni nebo dvacet kilometrů na poštu. Nejlepší závodníci mají dětství plné pohybu.

A co finanční stránka? Říká se, že komunisté investovali do sportu hodně peněz.
Na vlastní kůži jsem to tedy moc nezažila. Odměny byly nesmyslně malé. Za světový rekord jsem dostala tři tisíce korun, teď sportovci dostávají sto tisíc dolarů. Za stříbrnou medaili jsem dostala osm tisíc korun, teď je to třeba milion a půl. Ale možná o to víc jsme trénovali. Když nás jednou pustili na západ, byla to obrovská odměna, lepší než peníze. Ty pro nás motivací nebyly. Teď je sport hodně o penězích, a možná proto nejsou takové výkony. Když jsem se připravovala na olympiádu, chodila jsem normálně do práce a trénovala ve čtyři hodiny ráno a potom znovu odpoledne.

Na svou sportovní kariéru jste plynule navázala trenérstvím, měla jste vůbec od sportu někdy přestávku.
Ne, provází mě celým životem. Můj bývalý trenér mě přesvědčil k tomu, abych si udělala trenérskou školu. Věděl, že nikdy nebudu sedět v kanceláři.

Nikdy jste toho neměla dost?
Čas od času přijde krize, kdy si řeknu, že už to dělat nebudu. Třeba když jsou holky otrávené. Ale potom vidím sportovní pořad v televizi a sedím u něj hodiny a hodiny. Mám to místo divadla nebo koncertu. Chybělo by mi to, je to můj život.

Jaká jste trenérka?
Určitě úplně jiná, než byl trenér na mě. Byl voják, takže na mě uplatňoval vojenský režim, bylo to hodně drsné. Řekla jsem si, že to takhle dělat nebudu. On si myslel, že jsem moc měkká a nikoho takhle nevychovám, ale stejně jsem vychovala třeba Lídu Formanovou, dvojnásobnou mistryni světa. Na nikoho nekřičím a ani bych z kolektivu nevyhodila někoho, kdo na to nemá, když vidím, že je do toho zapálený.

Mají děti dostatek zápalu?
Teď je víc vidím na kolektivních sportech, jako je fotbal nebo hokej. Atletika je hrozně individuální. Jeden skáče, druhý běhá krátké tratě, třetí dlouhé. Spolu jsou chvíli na rozcvičení a potom na závodech jsou taky samy. Dřív to bylo určitě lepší. Když přijdou školy na tělocvik, polovina dětí je omluvená, nemá to žádný systém. Děti mají jiné priority, než je sport.

Jak staré děti trénujete?
Teď žádné nemám. Mám skupinu dvou kluků a šesti holek ve věku od 18 do 22.

Máte pod svými křídly nějakou olympijskou naději?
To nemám. Je to asi i tím, že jsem v Čáslavi, takže mám relativně malé pole působnosti. Další problém je, že když přijde maturita, odcházejí na vysoké školy. Chvíli ještě trénují, ale pak přestanou.

Nikdy jste nepřemýšlela o přesunu do Prahy?
Nabídky jsem měla, ale ne. Po dvaceti letech v prostředí vrcholového sportu už jsem byla unavená. Chtěla jsem si hrát s dětmi a najít si mladé v Čáslavi a okolí. I když je pravda, že výkony jsem viděla i tady, třeba u té Lídy Formanové. Jsem hodně fixovaná na Čáslav a na Golčův Jeníkov, a hlavně na rodinu. Jsme tři sestry a bydlíme v jedné ulici.

Jak děti ke sportu víc namotivovat?
Důležité určitě je, aby byl učitel tělocviku do toho zapálený, ale na prvním místě je rodina. Musí to vidět u rodičů, ale ti bohužel nemají tolik času. Proto jsem moc ráda, že vznikají projekty jako Sazka Olympijský víceboj. Děti závodí v deseti disciplínách a potom jsou okresní kola, krajská kola a finále. Vyzkoušejí si různé sporty a zjistí, co jim sedí. Finále je na stadionu v Brně a tam mě to vždycky nakopne. Je totiž plný zapálených dětí, vždycky si řeknu, že to není tak špatné.

Ví děti, kdo jste?
Moc ne, když jdu na besedu do škol, tak z toho mám trochu hrůzu. Na finále víceboje jezdí víc sportovců z Českého klubu olympioniků. Děti mají k dispozici kartičky s naší fotkou a popisem našich výsledků. 

Jak se udržujete v kondici?
Moc neběhám. Každý týden si říkám, že půjdu, ale nakonec z toho nic není. Občas si zacvičím v posilovně, ale venkov je jedna velká tělocvična. Baví mě práce venku, na zahradě, kolem domu. Dost se hýbu. Nemám žádné zdravotní problémy. Když ostatní viděli moje tréninky, říkali, že to jednou odskáču, ale opravdu nic nemám. Na atletiku nikdy nadávat nebudu.

Máte radost, že stále víc Čechů běhá?
Je skvělé, že se Česko rozběhává. Ročně je u nás asi 3800 běhů. Řada z nich má skvělou atmosféru, nejde o vítězství, ale o zábavu. Ale když jsem skončila, řekla jsem si, že jméno Kratochvílová už se neobjeví v žádné startovací listině. A to jsem i dodržela.

Co byste popřála čtenářkám do olympijského roku 2020?
Čtenářkám bych popřála, aby sledovaly sport, fandily, ale moc nenadávaly, když se něco nepodaří. Jsme hrozně malá země, máme deset a půl milionu lidí a chceme hrozné výkony. Vzhledem k naší velikosti je umístění do desátého místa úspěch. Taky jim přeju, ať jsou zdravé. To je nejdůležitější.

O Jarmile Kratochvílové:
Jarmila Kratochvílová je bývalá československá atletka a držitelka světového rekordu v běhu na 800 metrů. Tuto vzdálenost překonala v čase 1:53,28 v roce 1983 v Mnichově. Má bohatou sbírku převážně zlatých medailí, a to mimo jiné z Mistrovství světa v atletice, z Mistrovství Evropy v atletice a také z Mistrovství Československa mužů a žen v atletice. Celý svůj život zůstala věrná Čáslavi a blízkému Golčovu Jeníkovu, kde bydlí.

Foto: Profimedia

Čtěte také:

Reklama