Foto: Shutterstock
Leželi spolu po bujarém večírku na gauči a cítili se příšerně. Nešlo však o kocovinu, nýbrž o zkažený žaludek nespočtem laskomin. V televizi šel zrovna pořad o hubnutí a ji napadlo, že by to mohli vyzkoušet taky. Slovo dalo slovo a o pár minut později vznikl plán – on se do konce letošního roku dostane s váhou pod 100 kilogramů, ona pod 80 kilogramů. Dali si na to ruku a hned začali hledat, kde a jak v okolí mohou cvičit. On zvolil spinning, plavání a posilovnu, ona plavání, posilovnu a pilates. Byli nadšení a natěšení, jak se navzájem budou ve svém úsilí podporovat. Hned si koupili permanentky, aby je k pravidelným návštěvám přiměla kromě touhy po zhubnutí také utracená částka.
„Začalo to skvěle. V posilovně jsem Ivě zaplatil na prvních pět návštěv trenéra, protože ona tam nikdy nebyla. Tak aby cvičila správně. A společné plavání bylo taky fajn. Jenže ani jedno jí moc dlouho nevydrželo. Už po čtrnácti dnech našeho hubnutí začala brblat, že ten den zrovna nemůže, protože potřebuje prát, uklízet, vařit… Každou chvíli to bylo něco, proč se mnou jít nemůže. Nejdřív jsem jí to spolknul, ale postupně mi začínalo docházet, že je to spíš její leností. Prostě se jí cvičit nechce,“ popisuje slibné začátky i postupný úpadek manželčiny chuti do cvičení Pavel. Nejdřív se jí snažil podpořit. Motivoval ji, domlouval a zkoušel i drsnější hecování. Nic z toho ale nezabralo. Koncem ledna už ho doprovázela jen jednou týdně na plavání, ale ani u toho nezůstala.
„Zjistil jsem, že dokonce prodala obě své permanentky. Bylo to už nad slunce jasné. S naším plánem pořádně se hýbat končí. A když jsem viděl ty její večeře, tak zcela určitě i s veškerým hubnutím. Zatímco já shodil šest kilo, ona byla pořád na tom svém. A protivnější, než kdykoli jindy,“ stěžuje si Pavel, který ji tedy nechal na pokoji. Už neprovokoval, nemotivoval ani nenutil. Zkrátka bude chodit sám. Jenže ani to se nesetkalo s úspěchem.
„Iva mi začala vyčítat, že jsem pořád pryč. Namísto abych trávil čas s ní, když nejsem v práci, chodím si po posilovnách a bazénech. Prý bych se na to měl taky vykašlat, protože zase až tak moc tlustí nejsme. To bych tedy neřekl! Oba máme slušnou nadváhu. Nemůžu se na ty své špeky dívat. A upřímně, ani na ty její není hezký pohled. Nikdy jsem jí nic neřekl, ale ve skutečnosti jsem kvitoval, že se sebou chce něco dělat. O to víc mě teď mrzí, že na to kašle. Ale něco mě štve ještě víc!“ zlobí se Pavel, kterému leze na nervy manželčino odrazování a vyčítání, že jemu přesvědčení vydrželo.
„Kolikrát je až zlá. Rýpe do mě, vyčítá, dělá naschvály. Všemožně se snaží, abych taky vyměknul. Strašně mě to mrzí a štve. Ona by přece měla chtít, abych na tom byl lépe, podporovat mě v úsilí. Vždyť jde i o zdraví. Jenže ona ne. Dobře teď vidím, jak je sobecká a líná. Začíná mě štvát, přestávám domů chodit rád. Jestli to takhle půjde dál, opravdu si v posilovně najdu jinou, jak mi každou chvíli předhazuje,“ dodává naštvaný Pavel.
O vyjádření jsme požádali terapeutku Kristínu Pelikánovou:
Pavel zmiňuje naštvání na manželku a příběh, který k tomu vedl. Jak se teď cítí on, sám za sebe? A jak se cítí ve vztahu? Chápu, že jde o popis situace, ale zmiňuje hlavně my (já a Iva), proto by mé otázky vedly k tomu co on. Nechala bych Pavla mluvit o prvotním zápalu pro společnou aktivitu a zajímala bych se, jestli měli v minulosti i nějakou jinou, podobnou… jaký ten vztah vlastně byl, než se začalo mluvit o hubnutí. Co by momentálně od manželky potřeboval teď? A co mu reálně může ona dát s tím, co má například za práci, povinnosti, nebo povahu? Jaká atmosféra teď u nich doma vládne? Je pochopitelné, že Pavel cítí naštvání a jiné emoce - měl nějaké očekávání a to se nevyplnilo tak jak by si přál. Cílem je se dobře zorientovat ve svých emocích i očekávání a vymyslet, co s nimi.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Třeba já vyrostla v domácnosti, kde otec sportoval dnes a denně, aktivně závodil, jezdil po republice na ty závody, a vozil z nich řadu cen, pohárů, medailí a podobně. Naopak matka byla typ absolutně nesportovní, a bavilo ji číst, případně ruční práce jako pletení, vyšívání a tak. Ovšem tyhle rozdílné přístupy měli už před svatbou, s tím si jeden druhého brali a věděli, že to tak bude i v budoucnu, takže se vzájemně neprudili. Máti nechala otce sportovat, a někdy s ním šla na tu procházku, aby měl radost, a on ji nechal u knížek, a někdy s ní šel do divadla nebo jinam za kulturou, aby zase ona měla radost. Nepamatuju se, že by do sebe navzájem rejpali a uráželi styl toho druhého, ono není přece nutné dělat všechno společně a shodně, každý může mít svůj prostor pro svoje koníčky či sport, a je zbytečné si kvůli tomu dělat dusno.
Všechny knihy a filmy o drogách dost naznačují, že v odvykaní se člověk nemůže spoléhat na jiného feťaka, ba naopak, je lepší se jim začít vyhýbat, aby ho nevtáhli zpět. S partnerkou, co se cpe, ten pán stejně nejspíš nikdy trvale nezhubne, takže ať se připraví na jojo efekt už dopředu.
Fitko prostě není pro každého a posilovny z novoročních nákupů ročního členství v rámci nedomyšlených předsevzetí slušně profitují. Dostat se jako čtyřicetiletá, stokilová žena do společnosti dvacetiletých slečen ladících pouze tvar zadečku při pohledu do všudypřítomných zrcadel, tak to asi vzdá většina ;-)
Párové hubnutí podle mne špatně, aby to čloběk dokázal, musí být sám velmi přesvědčený a vnitřně motivovaný, a to nikdy u dvou osob nenastane ve stejný čas. Skončí to jen hádkami o to, kdo to vzdal a kdo koho demotivuje. Spíš funguje, že se jeden "kousne" a jeho příklad pak motivuje i toho druhého.
Jinou kapitolou je, jak to doma funguje, pokud má pán jen práci a fitko, tak má toho prostoru o dost víc než žena, která k tomu má navíc péči o domácnost a třeba i o děti a seniorní rodiče.
Docela klasika. Otec bumbal a matka kouřila. Dohodli se, že oba se svými zlozvyky přestanou. Matka nepřestala ani na chvíli, otec se až do smrti alkoholu vyhýbal. Pouze společensky. No on jí to nikdy nevyčetl. Slýchávám často, že vůle žen je odlišná od té mužské. ?? ??
Kdo kdo tu akci "hubnutí společně" navrhl? Ta manželka nebo ten manžel? Kdo už se nemohl na toho druhého dívat, aby necítil negativní emoce? Já typuji, že to byl on. Platí, určuje, kritizuje a plánuje. Není uveden věk, není uvedeno, jak dlouho jsou spolu, co spolu prožili, kolik mají dětí, kolik vnoučat, atd. Já jsem já, a když se někomu zdám tlustá, je to jeho dojem. Já si kvůli nikomu na světě nebudu měnit přirození. Ten problém mezi těmi manželi z článku, to asi nebude váha, nadváha, cent nebo docent.
Třeba je v tom něco jinýho. Vypelichanýho tlustoprda, jí jen tak nějaká nepřebere. Ale dobře vypadajícího, vysportovanýho týpka, už jo. Možná se jen rozhodla nechat věci při starým. Což jim doteď vyhovovalo. Ale jemu se už zapalují lýtka a nebránil by se najít si v posilce jinou. Pravděpodobně to vycítila a pro to se ho snaží odradit a bojkotovat hubnutí.
Já se paní divím, obvykle je to naopak - žena dře, snaží se vařit zdravěji a chlap chodí na pivo, případně si otevře lahváč u TV. Kolegyně v práci má nadváhu, že jí nadávají i doktoři, tak si koupí v lednu balení keto diety, shodí opravdu třeba 8 kg, přitom já to na ní ani nepoznám, protože jsem na tyto věci mimořádně natvrdlá a nebo to poznám tak, že furt vrčí, protože má chuť na něco sladkého. I toho míšu jdu sníst někam jinam, aby mě neviděla a nenadávala mi.
A po využívání všech těch sáčků to postupně nabere zpátky i s bonusem. A paní ze článku by mohla být ráda, že má na hubnutí parťáka, ale nechce se jí. A o práci v domácnosti by se měli podělit, aby měla taky čas na sebe.
Mohl by to uchopit i z té druhé strany - nakupovat a uvařit zdravá jídla, uklízet a starat se o domácnost alespoň svou polovinou. Jako mít práci, domácnost a ještě cvičení, které ženu asi nebaví, ale jeho ano - on má tedy příznivé podmínky - práci, i zábavu. On jen povinnosti, a ještě jí předhazuje, jak nic nevydrží. Ona jej nepodporuje slovy, ale prací v domácnosti, kterou chlapi ignorují a berou za "samozřejmost". On ji nepodporuje ničím, a jestě ji shazuje.
Rady terapeutky zase úplně k ničemu. Respektive se ani o žádnou radu nesnažila. Ono je to možná lepší.
Ale proč by tam pak měl člověk chodit, že. K příběhu - to vypadá na klasický přepálený začátek. To tak člověk ve svatém nadšení začne intenzívně, během týdne se fyzicky odrovná, pak ho bolí celej člověk, výsledky po tak krátké době žádné nejsou, dostaví se depka, znechucení, myšlenky na to, že ten čas mohl trávit radostněji a užitečněji, a motivační řeči akorát člověka naštvou. Navíc je mu líto těch peněz, co ty permanentky stály, a sám před sebou si připadá blbě, nepotřebuje ještě kritiku od partnera. V sebeobraně pak začne rýpat do toho druhého, který měl to štěstí, že se mu tohle nestalo, a sportuje i hubne dál. Vůbec to nemusí být sobectví a lenost, spíš bezradnost a stud, že jsem to nedokázala a každej den se mám koukat na to, jak partner ano. Jo, není to nic hezkého, ale je to dost pochopitelné.