Foto: Shutterstock
„Chalupu koupili rodiče v polorozpadlém stavu a vlastně jen vlastními silami a za pomoci šikovných lidí z vesnice ji dali postupně do kupy. Já i má sestra a bratr jsme tam jako malí vždy rádi jezdili. A prožili jsme tam nejedno dobrodružství. Jenže, když jsme se postupně dostali všichni na vysokou a začali pracovat, měli jsme spoustu jiných zájmů a občas sem zajeli jen na víkend za rodiči. Upřímně nikdo z nás nebyl žádný nadšený chalupář a kutil, takže jsme se tam vždy jen rekreovali a pozorovali tátu, jak tam neustále něco předělává a vylepšuje. Tehdy už mě párkrát napadlo, co jednou bude, až tu naši nebudou. Že nikdo ji nedá takovou lásku a péči jako on. Bohužel táta i máma nakonec zemřeli dříve, než by kdo čekal. Zákeřná rakovina zasáhla oba dva. A tak nás jejich odchod se sourozenci velmi sblížil. A ani v nejhorším snu mě nenapadlo, jaké zlo mezi námi nakonec vznikne. Chalupu jsme totiž zdědili všichni tři. Bratr Roman nám ale hned řekl, že plánuje na delší dobu vycestovat do světa a tak nebude mít na žádnou chalupu čas. Sestra Eva se zas odstěhovala za přítelem na Moravu a tak prý jsou pro ni Krkonoše příliš daleko. A tak mi vlastně chalupu spadla neoficiálně do klína se všemi radostmi, ale i starostmi. Nikdy by mě nenapadlo, kolik věcí je kolem toho potřeba i kolik vše stojí. A až teď oceňuju, co vše tomu rodiče věnovali,“ svěřuje se Radka, která jako první ze svých sourozenců založila rodinu.
„Jelikož Roman ani Eva neměli o chalupu zájem, jezdili jsme tam několik let jen my. Je opravdu na skvělém místě, a tak se dostanete za chvíli do lyžařského areálu a v létě je tu zas spoustu tras na výlety. A tak jsem byla moc ráda, že jsme ji i s malými dětmi mohli využívat. A jelikož manžel je také trochu kutil, mohl se na chalupě dost realizovat. A tak jsme za těch pár let chaloupku nejen užívali, ale také do ní celkem dost investovali. Postarali jsme se také o všechny zálohy, platby pojištění a daní z nemovitosti. Přišlo mi to na jednu stranu automatické, když ji užíváme jen my, ale netušila jsem, že to nakonec nikdo z rodiny ani neocení. Uběhlo totiž pár let a situace se změnila. Roman se vrátil ze světa, a to rovnou s novou přítelkyní, která byla těhotná. Nakonec se rozhodli usadit v Čechách. Eva se zas rozešla s přítelem a vrátila se do Prahy. Brzy nato se vdala a také si založila rodinu. S příchodem dalších dětí do naší rodiny přibyla spousta radosti, ale také neshod. Oba si totiž najednou vzpomněli, že existuje chalupa, kde by mohli trávit spoustu času a začali si ji nárokovat. Samozřejmě jsem celou dobu věděla, že mám jen částečný podíl, ale jejich náhlý a urputný zájem mě teda překvapil. Nikdo z nich mi ani za tu starostlivost o chalupu nepoděkoval. A vlastně se pořád jen a jen dohadujeme. Kdo a kdy tam pojede na Vánoce, Velikonoce, v létě... Nakonec jsme si na to museli udělat tabulku. Ale stejně mi to kolikrát nepřijde spravedlivé a mrzí mě, že už tam člověk jezdí vlastně jak do penzionu. Chalupa není tak velká, abychom se tam všichni poskládali a stejně by to vůbec nedělalo dobrotu."
„Každý z nás má navíc jiný vkus a také je jinak pořádný. Takže i když jsme si chaloupku v našem stylu nějak léta udržovali a vylepšovali, pro Evu je spousta nábytku a doplňků staromódních a nejraději by měla ze stylové a roubené chaloupky moderní vilu se satelitem a bazénem. Roman zas je hrozný bordelář a jeho žena taková zvláštní divoženka. Takže ti se opravdu úklidem nijak nezabývají. A přijet po nich je opravdu k pláči. Nejen, že spotřebují třeba všechno pracně nasekané dřevo, ale i zásoby jídla a nechají po sobě spoušť. A tak jsme se kvůli tomu už několikrát chytli. Řekla jsem mu jasně, že žádnou služku mu dělat nebudu. Eva mi zas občas vyhodí nějaké hezké hrníčky nebo prostírání, které se ji nelíbí. A to mě pak také vytočí. Mého manžela zas třeba mrzí, že spousta věcí, které tam s láskou vyrobil, jsou rozbité. Vím, že malé děti za to nemůžou, ale doufala jsem, že se aspoň dospěláci chytnou za nos. Nejhorší to bylo po silvestrovské akci mého bratra, kdy si na chalupu pozval ještě několik známých a nechali po sobě spoušť. To, už jsem se zařekla, že už tam raději jezdit nebudu. Jenže to bych jim nejspíš jen udělala radost. Pořád také řešíme, kdo co a kolik bude platit. To, že jsem do chalupy investovala za ty roky, co o ni nestáli, desetitisíce korun, ale i stovky hodin práce, je nijak nezajímá," stěžuje si Radka.
„A tak se z našeho milovaného místa stalo něco tak toxického, že kvůli tomu často nespím a trnu, kvůli jaké kravině se s bráchou a ségrou chytnu tentokrát. Ani pobyt tam už si skoro vůbec neužívám. Nemůžeme tam totiž jet kdykoli chceme a nemůžeme si tam ani dělat, co chceme. A tak mě to strašně mrzí. A je mi jasné, že kdyby tohle viděli rodiče, tak by jistě byli také nešťastní. Bohužel rozumné řešení to nemá. Nikdo nechce rodinnou chalupu prodat, ale také se svého podílu vzdát. I když mě už napadlo se nechat raději od nich vyplatit, ať se tam třeba mezi sebou poperou, stejně na to nepřistoupili. Prý si na to kvůli hypotéce další peníze půjčovat nehodlají. A tak je to teď jen o tom, kdo to z nás nejdéle psychicky vydrží…," uzavírá zoufale Radka.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která ho předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Ahoj,společný majetek věc, nefunguje. Po otci jsme s bratrem a sestrou zdědili traktůrek , já ho servisoval a bratr půjčoval celé vesnici a nešikovný švagr vše vylepšil a moje vina je, že traktůrek nevydržel více.Jezdili bez ohlášení a vždy vyžadovali traktůrek v akci. Ne společné nemovitosti a věci svým dětem od té doby zakazuji! Nechápu a divím se že , otec neměl špetku soudnosti a moudrosti že nás tomu vystavil. Já už to v závěti nedovolím, vše prodat a rozdělit = nic společného
Radce se nedivím, že ji to štve. Jestli to půjde prodat, to nevím, každopádně by měla ale vyčíslit dosavadní investice a jelikož to teď využívají všichni, tak je nechat proplatit 2/3. Když společné, tak se vším všudy. Anebo fakt zkusit prodat svůj podíl, a koukat, jak se tam sežerou. Nějaké společnosti jako majiteli 1/3 bude buřt, jestli je mají ti dva rádi nebo ne. Půjde tvrdě a bez emocí po financích. A jinak, jak je tady řečeno, dřevo nedělat pro ostatní, jídlo taky ne. Za mě ještě: bordel po ostatních vždy zahrnout do jedné cimry a při odjezdu distribuovat zpět. Svoje oblíbené věci si vozit domů, pokud možno. Nic nedokupovat.. Když být svi*ě, tak všichni :D. Osobně bych taky nechtěla s nikým nic dohromady. Stačí mi SJM a manžela jsem si pro společný majetek vybrala sama :D.
Kdysi jsem taky zdědila podíl na nemovitosti. Už ani nevím, jestli to byla šestina nebo dokonce jen osmina... každopádně to obnášelo možná tak komín... nebo schody do sklepa... prostě hodně malou část z toho domu. Tam ani nebyla na nějaké spory šance, než jsem se rozkoukala, dům byl prodaný a mě se akorát zeptali, jestli to chci poslat na účet nebo vyplatit v hotovosti. To byl fofr, jako by hořelo.
Až o několik let později jsem se náhodně dozvěděla, proč se s prodejem tak spěchalo a kdo na tom nejvíc získal. Ale tak peníze a nemovitosti budou a my nebudem, rubáš kapsy nemá, a stejně mám v úmyslu všechno rozfofrovat a potomstvu zanechat jen staré fotografie a paměti, které jednou sepíšu. 
Jak jde vidět, že každý má jiné uvažování. Já vidím paní jako hamižnou mrchu co pomlouvá sourozence, protože jí nedarovali jejich podíly z dědictví. A zase jiné ženy zde jsou při paní hamižné. Ono už to, že si dovolila předělávat cizí chalupu bez dovolení spolumajitelů je zarážející. Co kdyby sourozenci trvali na odstranění soch dvou betonových jednorožců, které nechala umístit u vstupu do dřevěné kadibudky na dvoře? Vkus lidí se liší. Co mi CELÉ nepatří o tom SAMA nerozhoduju!
Slovo "polozpadlý" - zvláštní. Každý zkušený advokát vám řekne, že nejhorší je, když má více lidí nebo více rodin něco společně. Zvlášť, když jde o nemovitosti. Nedohodnou se nikdy.
No tak když se neumějí domluvit, existuje možnost to pronajmout třetí osobě, spíš tedy firmě, která to bude obhospodařovat a pronajímat to dál na krátkodobé ubytování, 14 dnů až měsíc. Majitelé si dohodnou každý určitou dobu, po kterou budou sami tu chatu využívat, a zbývající čas se tam budou na dovolené střídat turisti. V zimě lyžaři, v létě kolaři nebo houbaři. Ta firma to bude spravovat, vybírat nájemné, dohlížet na to, aby to nikdo nezdevastoval a každý z majitelů dostane svůj díl z nájemného. Předpokládá to odvézt si všechny památeční hrníčky a jiné osobní věci, a i když je dotyčný majitel, tak se bude v chalupě chovat jako host. Aby po něm nikdo nemusel uklízet (pokud by úklid nebyl součástí služeb správcovské firmy). Chalupa bude využitá nebude chátrat, naopak bude generovat nějaký zisk, který se dá využít na opravy a údržbu, a všichni majitelé budou mít rovným dílem šanci chalupu využít, ale bude to mít nějaký řád a systém. V zahraničí běžný model. Developer postaví rekreační nemovitost a prodá třeba 12 podílů. Každý majitel má tedy jeden měsíc v roce možnost tam pobývat, s ostatními jedenácti se dělí o náklady a údržbu, a ještě to má bez starostí, protože to spravuje ta firma.
Jak mám svoje sourozence opravdu ze srdce ráda, tak vlastnit bych s nimi nikdy nic nechtěla. Oni se mnou určitě také ne, a to máme vynikající vztahy. A už jsme se o tom v rodině dávno bavili. Naši rodiče mají nějaký majetek a je nám jasné, že velice pravděpodobně budeme jednou dědit. A budou to určitě peníze, jelikož rodiče chtějí, ať vše prodáme a peníze rozdělíme. Předpokládám, že to bude i podmínka závěti, jestli to schválí právník. Ale doufám, že to je daleká budoucnost a rodiče čeká ještě aspoň dvacet let tady s námi na tom světě. Paní z článku bych poradila, ať zkusí svůj podíl prodat nějakým spekulantům :). Nevím, jak a jestli to tak funguje a dá se to tak udělat, ale tak rodinné vztahy jsou stejně v tahu, chalupa rozdělená mezi tři lidi a jejich rodiny, to je definice pekla. Možná, že existují možnosti, jak třetinu prodat a pak jen sledovat, jak se poměry změní :). Jinak, možnost, že by je vyplatila, není? Její investice by se nejspíš odečetly a dobrý právník by jistě zařídil kvalitní smlouvu. Ale jestli jsou sourozenci vykuci, což vypadá, že jo, tak bych asi šla do prodeje svého podílu nějakým fajným spekulantům a sledovala s popcornem v ruce to divadlo. Nějaké přemýšlení, co by na to rodiče, na to ať kašle. Těm je to už vážně úplně jedno.
Paní se nedivím, s takovými sourozenci bych se taky chytla. Ona něco buduje a její sestra s bratrem se tam jezdí rekreovat. A jestli tam chtějí dál jezdit, všechny výdaje kolem chalupy platit na třetiny. A bratr sežrané jídlo doplnit nebo zaplatit. Měla by na ně být tvrdší, nic nepřinesli, žádné vyhazování, i kdyby byly ty hrnky staré žďorby, bordel a vyjídání.
Je nevděčné mít něco s někým dohromady. Vždycky to dopadne tak, že jeden se tam nadře a druhý to jen užívá. Chtělo to asi nabídnout sourozencům finanční kompenzaci v době, kdy o to nestáli chalupu užívat. Dneska byste měli pokoj. Teď by bylo problematické je vyplatit. Zaprvé šlo všechno nahoru a zadruhé by ten odhad byl díky vašim investicím vyšší. Teď je každá rada drahá.