O tom, že není vždy snadné, přiznat si, že zlé věci přináší i dobré, píše ve svém příspěvku k dnešnímu tématu čtenářka Bokul...
V příspěvku čtenářky Boku se vrátíte například do období maturity, kdy se čtenářce splnil jeden zlý sen...
Milé čtenářky, čtenáři, vážená redakce,
nemohu nereagovat na dnešní téma. Pro většinu pisatelů to bude připomenutím něčeho, co bolelo ale snad bude vždy na konci náznak onoho „dobra“.
I já jsem od dětství slýchávala „Vše dobré je na něco zlé“. Ačkoli nevím, kdo je autorem této pravdy, její pravdivost mohu jen a jen potvrdit. A věřte mi nebo ne, není to vždy jednoduché si přiznat, že nám něco zlého přineslo i něco dobrého.
Když dva měsíce před desátými narozeninami zjistili cukrovku, ještě jsem si dost dobře neuvědomovala všechny následky. Brala jsem to celkem v pohodě - vždyť od dětského věku jsem chtěla být lékařkou a injekce mi prostě nevadila. Ovšem postupné zjišťování změn, které mi tato chronická nemoc přinesla, už bylo poněkud bolestnější. Vadilo mi, že se ke mně lidé chovají jinak a já v hlavě spřádala naprosto jasný plán jak se životem skončit. Naštěstí jsem dostala „impulz“, který mne z pomyslného dna vystřelil zase vzhůru. Co mi cukrovka přinesla? Musela jsem velmi brzy dospět, převzít odpovědnost sama za sebe a hlavně držet se toho vždy. Možná je můj život chudší než ten Váš - nikdy jsem se neopila, pravidelně musím jíst, kontrolovat glykémii. Co je na tom všem dobré? Myslím si, že nebýt té mé nemoci (kterou má v rodině jako první a jediná), byla bych nespoutaná, velice živá dračice, která by se nenechala zastavit žádnou výzvou - počínaje adrenalinovými sporty, konče třeba alkoholem. Možná se pletu, ale to nikdy nezjistím. V každém případě cítím, že tu svoji energii aplikuji trochu bezpečnějším způsobem :-)
Další věc, která byla bolestná, přišla před maturitou. Nejdříve se mi zdál sen... a já ho svěřila jen jednomu kamarádovi ze sboru. Ten sen se splnil. Maturovala jsem s vysokou nechodící sádrou a berlemi. Na začátku jsem opět netušila všechny následky té sádry. Po jejím sundání jsem téměř nemohla nohu ohnout, rozcvičení ani pod odborným dohledem nepomáhalo a po několika měsících mi konečně lékaři koukli do nohy a výsledek? Pokud budete chodit pěšky, budete do dvou let na vozíku. Nebyla jsem schopná doběhnout autobus, nohu jsem „tahala“ jak mrtvou a auto jsem odmítala řídit, protože jsem jí moc necítila a nevěřila jsem, že bych ji dokázala rychle přesunout z plynu na brzdu. Ta moje zraněná noha ovlivnila jednak to, že jsem „svatý týden“ prožila v klidu - měla jsem opravdu jiné starosti. Jinak bych se asi zbláznila tím tlakem na to vše se naučit, Takhle bylo něco důležitějšího. Po maturitě nastaly přijímací zkoušky na vysoké školy. Díky mým zájmům to byla medicína, ale i učitelství matematiky - informatiky, nebo obor sociální a geriatrická péče či klinická biologie a chemie. Na medicínu jsem se nedostala. I tak zbyl velký výběr, kam mohu jít. A rozhodla za mně noha. Nebyla jsem schopná studovat na školách, kde byl povinný tělocvik. Vyhrály vzdáleností nejbližší Pardubice a obor klinická biologie a chemie na fakultě chemicko-technologické. Ta moje noha ovlivňovala můj život i nadále, ale dalo se to zvládnout. Po roce a půl od operace a hrozby vozejkem jsem se rozhodla „žít“. Jsem ráda, že jsem studovala v Pardubicích. Nebýt úrazu, možná bych studovala o spousty kilometrů dál... třeba v Českých Budějovicích.
Moje dostudování ovlivnila ještě jedna bolestná věc. A to, když mi umřel táta. Bylo to v prváku, bylo a je to těžké dodnes. Ale je pravda, že se sirotčím důchodem jsem zvládla i magisterské studium. Pokud by táta žil, možná by bylo dost obtížné zvládnout i bakalářské studium. Vím a chápu, že takto postavená informace Vám přijde nereálná, ale táta už byl v důchodu a pokud by mě rodiče měli zajistit to nejnutnější z dvou důchodů, bylo by to mnohem složitější než jak tomu nakonec bylo.
Já tyto zlomové okamžiky nazývám chvílemi, kdy člověk dostává další kříž. Často komunikuji s lidmi, co mají také svá trápení - někteří menší a někteří mnohem větší než já. Ale nakonec se vždy shodneme, že každý dostává od Boha tolik, kolik je schopen na svých bedrech nést. Velmi často je potřeba nejdříve najít sílu a cesty, jak ten náklad zvládnout. Ale když člověk chce a v lepším případě, když má i podporu někoho blízkého, dá se to zvládnout. A pokud je přemýšlivý, možná dojde k závěru, že nemilá, zlá, bolestivá věc nějak změnila jeho život k lepšímu.
Bohužel pokud je člověk zasažen něčím, co mu odčerpává sílu a energii, co ho trápí, nenachází prostor hledat za tím „zlým“ i to „dobré“. Možná Vám ty mé tři vzpomínky přijdou mimo, nebo příliš všední... Pro mne jsou už jen připomínkou na dobu, ve které mne nemilá věc posunula někam, kam bych se s velkou pravděpodobností nedostala.
Pokud by vše dobré bylo následkem zlého, bylo by spoust vyčerpaných lidí. Stále věřím, že se nám děje více dobra než zla. Na straně druhé, pokud cítíme jen zlo, možná bychom měli věnovat více času hledání toho dobrého, co nám zlo přineslo.
Aktuálně prožívám něco dost nemilého, ale pevně věřím, že se to k dobrému s mým přičiněním posune a třeba jednou budu opět vzpomínat, že mne to posílilo a pomohlo mi to. To čas ukáže.
Spoustu dobrého všem a naději v obrácení v dobré těm, kteří jsou zkroušení něčím zlým a bolestným přeje,
Bokul
Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.
Téma 23. ledna 2012: Všechno zlé je pro něco dobré
zasílání příspěvků k tomuto tématu již skončilo. Okolo 16.00 hodiny se dozvíte, která čtenářka za svůj příspěvek získala slíbenou cenu: hru Šachy od firmy Albi.
Nový komentář