Slovo móda by se slušelo dát do uvozovek, protože v době, kdy nás nemoc nebo úraz připoutá na nemocniční lůžko, na takové malichernosti jako je styl, vkus a šarm nemá asi nikdo ani pomyšlení. Zpočátku je nám hodně blbě a jsme rády, že jsme rády. Ale když se začínáme trochu zotavovat a najdeme síly se na sebe podívat do zrcadla, začíná nám přece jenom na vzhledu nebo spíš na dobrém pocitu víc záležet. Už se žinýrujeme obléknout do špitálního andělíčka, který bývá zcela zákonitě bez šňůrek vzadu. Už nám vadí ukazovat okolí holou zadnici a nechceme mít mastné vlasy. A to je přece dobré znamení, že se začínáme uzdravovat.

Nedávno moje teta zkolabovala na kole a flákla sebou přímo na hlavu. Měla štěstí v neštěstí, že v autě, co nebylo zase tak blízko, aby ji přejelo, seděla zdravotní sestra a poskytla jí první pomoc. Probrala se až v nemocnici s těžkým otřesem mozku a pohmožděninami, a když jsem ji navštívila poprvé, měla moncla pomalu přes půl obličeje a vozili ji na vozíčku. Její stav se ale ze dne na den zlepšoval, tak jsme s ní už mohli jít na špacír po chodbě. No a to na sobě měla zmíněného nemocničního andělíčka, pochopitelně bez tkaniček. Tak jsem ji jednou rukou podpírala a druhou přidržovala košili, aby chudák nevystrkovala holou zadnici. A tak na tom byly všechny její spolupacientky. Bylo to takové skličující.
Říkáte si, proč třeba neměla vlastní košili z domova. Měla, ale ležte celý den v posteli, aniž byste se zpotila, když je venku přes třicet.

Já jsem si v souvislosti s nemocničním oblečením vzpomněla na doby, kdy jsem byla na rizikovém těhotenství. Moje bavlněná košile mi už objemem sotva stačila a o županu ani nemluvím. Manžel mi musel půjčit svůj. Koulela jsem se tam po chodbách s oteklýma nohama, a ani už jsem nevěděla, jaké je to mít na sobě normální oblečení. Ale to je asi trochu jiný případ. Když se holky narodily a já je společně s několika maminkami piplala na JIPce, mohly jsme mít už „civil.“ Za pár dní jsem se v leže narvala do svých úzkých džín a cítila jsem se zase jako člověk.
Neměl by už konečně někdo vymyslet nějaký důstojný erár, jako mají pacienti v amerických filmech?

Co si o tom myslíte vy, milé ženy-in?
Byla jste někdy v nemocnici?
Co jste měla na sobě?
Erár nebo svoje?
Myslíte, že je jedno, co má pacient na sobě?
Nebo to může prospět jeho psychice?
Napište mi svůj názor.

TÉMATA:
KRÁSA