Spisovatelka detektivek Michaela Klevisová: Inspirace přichází sama. S novou postavou se mi v hlavě začne rodit příběh

Vydala jste nejnovější detektivku Vraní oko. Na co se v ní mohou vaši čtenáři těšit?
Příběh se odehrává v jihomoravském pohraničí, v malé chatové osadě a tajemných mokřadech, kde žijí vzácné druhy ptáků. Za záhadných okolností tu jsou zavražděni dva muži – oba ornitologové. Proč jeden z nich tajil svou pravou identitu? Před kým se skrýval? A proč pozoroval svoji mladou sousedku dalekohledem? Tahle žena odešla s partnerem z města na chatu kvůli nižším nákladům a šetří si na dva roky cestování. Ale ji už to přestává bavit, hádají se… Nová detektivka je zase taková ta moje klasická spleť vztahů a různých tajemství, která se postupně odkrývají.
 
Navazuje tato kniha na předchozí detektivky s Josefem Bergmanem?
Je to osmý Bergmanův případ. Můj detektiv přichází na jižní Moravu proto, že tamní případ zřejmě úzce souvisí s nedávno vraždou pražské vysokoškolské profesorky. Musím přiznat, že jsem v nedávné době uvažovala, jestli už bych neměla Bergmana poslat do důchodu. Jenže moji čtenáři se po něm tak často ptali, že jsem svoje plány přehodnotila. Bergman má spoustu fanoušků a na moje besedy chodí ženy, které mi vyprávějí, že je jejich idolem a přály by si takového muže poznat ve skutečném životě. A já si uvědomila, že jsem stvořila postavu, která lidem přesně sedla do vkusu. To mě přesvědčilo v sérii dál pokračovat. A rozhodně nelituju. Došlo mi, že i mně by se po mém svérázném detektivovi, samotářském bručounovi, stýskalo.

 
Foto: Jaroslav Fikota/Albatrosmedia

Může po ní tedy sáhnout i čtenář, který nezná vaše předchozí knihy?
Určitě – série s Bergmanem se skládá ze samostatných příběhů. Propojuje je sice společný hlavní hrdina, ale není v nich nic, co by se postupně vyvíjelo. Jednotlivé díly série jdou číst klidně na přeskáčku – dá se klidně začít třeba tou nejnovější.

Píšete zejména detektivky – co Vás k tomuto žánru přivedlo?
Byla jsem jejich nadšená čtenářka už snad od svých osmi let, kdy jsem v maminčině knihovně objevila Agathu Christie a nějaké britské detektivní povídky. Navíc někdy ve svých čtyřiadvaceti pětadvaceti jsem byla velkou fanynkou televizní série Vraždy v Midsomeru. Dívala jsem se na ni se svou babičkou, žádný díl jsme nevynechaly. Když jsem pak začala uvažovat o tom, že bych vedle profese novinářky zkusila psát knížky, volba automaticky padla na detektivku. Od začátku jsem měla jasno, že chci psát poklidné až uklidňující krimi příběhy právě ve stylu Vražd v Midsomeru. Nic děsivého, z čeho budou mít moji čtenáři nebo já sama zlé sny.

Děje vašich knih se často odehrávají na Moravě, v Beskydech. Co vás k tomuto kraji táhne?
Prostředí se snažím střídat, aby mě psaní bavilo. Z Moravy mám zatím dvě knížky – Sněžný měsíc se odehrává v Beskydech, nejnovější Vraní oko na Jižní Moravě. Obě dvě místa mám ráda, i když v Beskydech trávím času více – ty v posledních letech považuju za jedno ze svých nejoblíbenějších míst v naší republice. Mám tam blízkou kamarádku, pocházela odtamtud přítelova rodina… Na Břeclavsko jsme zase jednu dobu jezdívali za známými, takže jsme ten kraj taky dobře poznali. Když jsem se rozhodla napsat příběh z prostředí mokřadů podél řeky, kde hnízdí vzácní ptáci, volba padla právě na Jižní Moravu. Zkrátka mi připadalo, že se tam ten příběh hodí...

Jste držitelkou dvou Cen Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Může i tato vaše novinka Vraní oko aspirovat na cenu třetí?
To sama nedovedu posoudit. Za tato ocenění jsem moc vděčná – když jsem první Cenu Jiřího Marka dostala hned za svoji prvotinu Kroky vraha, byla jsem v pozitivním slova smyslu v šoku. Bylo to velké povzbuzení do další práce. A to jsem tehdy moc potřebovala, protože jsem psala knížky při práci, stěží jsem na to hledala čas a kolikrát jsem seděla u počítače do jedné ráno, ačkoli vůbec nejsem sova. Takže ocenění bylo velkou odměnou. Vím ale, že Česká asociace autorů detektivní literatury, která cenu uděluje, se snaží podporovat nové a méně známé autory. A může jim připadat, že já už další ocenění nepotřebuju, protože už jsem známá dost. Ale třeba budu mít štěstí – pochopitelně bych z toho opět měla radost!

Podle vaší knihy Dům na samotě vznikl i film pro Českou televizi. Je pro spisovatele i oceněním to, že se jeho dílo zfilmuje?
Zprvu mě moc potěšilo, že moje knihy někdo chce zfilmovat. Později jsem ale pochopila, že se s tím pojí velké starosti. Předáte své dílo, které jste od prvního do posledního písmenka vymysleli, strávili nad ním stovky hodin a probděli spoustu nocí, někomu jinému a necháte toho člověka, ať příběh zpracuje po svém. Autor knihy se sice může vyjádřit ke scénáři, ale z pochopitelných důvodů nemůže příliš mluvit do natáčení, lokací nebo výběru herců… A já si uvědomila, že tahle cesta pro mě není. O prostředí, postavách a ději mám při psaní naprosto jasné představy, ale filmaři si pak všechno udělají po svém. A problém je v tom, že já jsem povahou sólista, který moc není schopen s kýmkoli spolupracovat. Všechno si chci dělat podle svého. Takže bych potřebovala, aby i celý film vznikl podle mě… jenže to nejde, to bych musela být režisér, kameraman i střihač v jedné osobě. Nikdy neříkej nikdy… ale teď mám pocit, že už asi raději filmařům práva na své knížky poskytovat nebudu. Příliš se pak kvůli tomu nervuju.

Plánuje se další film nebo například seriál?
Televize chystá ještě zfilmování Kroků vraha. Ale do budoucna opravdu nevím, jestli o tento druh spolupráce budu stát. Radši si asi knížky nechám pro sebe. Asi nechci, aby moje postavy dostávaly jiné tváře, než jaké jsem si při psaní představovala.

Foto: Jaroslav Fikota/Albatrosmedia

Kde pro své knihy berete inspiraci?
Přichází sama. Jsem v nějakém prostředí anebo mě napadne zajímavá postava - a najednou se mi v hlavě začne rodit příběh. Třeba u Vraního oka jsem měla ze všeho nejdřív vymyšlený pár, který se rozhodne odejít z města na chatu a žít tam nízkonákladovým životem, aby si našetřili na dva roky svobody, kdy nebudou muset chodit do práce. Pak mě napadla další dvojice – vzdělaní, chytří manželé, kteří zdědili spoustu peněz a teď se snaží plnit si sny a zároveň měnit svět k lepšímu. A potom majitelka malého penzionu, která by nejraději podnikání zabalila a věnovala se svému největšímu hobby – bylinkám. A dále muž, který je nejšťastnější, když může daleko od civilizace dalekohledem sledovat ptáky... Došlo mi, že se mi rýsuje příběh o hledání svobody. Každá z postav ji vnímá jinak a jejich představy spolu často nejdou dohromady.
 
A jak dlouho vám vůbec trvá napsání nové knihy?
Vymýšlím půl roku až rok. Pak čtyři až šest měsíců intenzivně píšu. Dřív jsem při tom naplno pracovala jako novinářka – proto jsem zvládala vydat knížku jednou za dva roky. A bývala jsem často dost přepracovaná. Od roku 2019 se mojí hlavní obživou stala spisovatelská profese. Za to jsem moc vděčná, to je splněný sen. Takže teď, když všechno dobře běží, jsem schopná v klidu napsat knížku ročně.
 
Máte „v šuplíku“ rozpracovány další knihy nebo píšete vždy jen tu aktuální?
Vždycky jsem psala jenom jednu. Až loni se mi stalo, že jsem si rozmýšlela Vraní oko a zároveň zcela nedetektivní román o tajemství v jedné rodině. Bylo to trochu zvláštní, protože dvě knížky najednou se psát nedají, ale já pořád dostávala nápady k oběma. Byla jsem roztěkaná. Nakonec jsem si na podzim už musela vybrat, co dopíšu, a přednost dostalo Vraní oko.
 
Připravujete již nějakou novinku?
Chtěla bych se vrátit k tomu od loňska připravovanému románu. Mám asi čtyři kapitoly. Ale mám také nápad na novou kratší detektivní sérii, ve které by byla hlavní vyšetřovatelkou žena. Ne že bych chtěla tu s Bergmanem ukončit, ale spíš abych měla změnu. Tak uvidíme, jestli zase nebudu dělat na dvou knížkách naráz.

Čtěte také:

• Přítelkyně z domu smutku Eva Kantůrková: Prostě jsem se musela ozvat...
• Dvanáctka nových knih, které vás pobaví, vyděsí i vezmou za srdce