Když jsem se nedávno náhodou seznámila se svou oblíbenou autorkou Blankou Kovaříkovou, okamžitě mě napadlo přiblížit tuto skvělou vypravěčku i vám, milé čtenářky!

Kdy vás vlastně napadlo, že byste se chtěla stát spisovatelkou?
Budete se mi asi smát, ale psát jsem chtěla od tří let, sotva jsem se naučila držet tužku. Procházky s rodiči často končily na Vyšehradském hřbitově, kde jsem u hrobu Boženy Němcové zapalovala svíčku a říkala si, že budu spisovatelka jako ona. Její pohádky jsem milovala, a když jsem se později začala dozvídat i o jejím soukromém životě, samozřejmě jsem ji obdivovala, což trvá dosud.

Předpokládám, že vás ve škole bavily slohy…
Jak jste to uhodla? Opravdu bavily, jen nevím, jak mi mohlo projít, že jsem v nich dost střídala styly. Jedny prázdniny jsem doslova proležela v knížkách Karolíny Světlé a pak jsem psala mírně archaicky jako ona. Mimochodem byla vynikající autorka a škoda, že se dnes tak moc nečte. Pak jsem objevila Bohumila Hrabala a začala psát podle něj ony nekonečné věty.

Jak moc vám pomohla studia na fakultě žurnalistiky?
Získala jsem rozhled, chodila hodně do knihovny a debatovala s chytrými spolužáky. Z profesorů už budu navždy připomínat Vladimíra Kováříka, který k nám vodil inspirativní osobnosti na besedy. Tak přivedl i Miroslava Ivanova a pod dojmem jeho kultivované přednášky jsem se rozhodla psát o něm diplomku. To už mě „chytla“ literatura faktu. A pak přišel ještě spisovatel Jiří Marek – a to bylo také osudové setkání. O mnoho let později jsem se vydala po stopách Hříšných lidí města pražského a hlavně skutečných prvorepublikových detektivů – a Markovy povídky, které vznikly na podkladě reálných krimi příběhů, byly jejich základem. S odstupem času člověk vidí, že se to nějak přirozeně řetězilo.
 
Promovala jste v roce 1984. Chtělo se vám v té době vůbec dělat novinařinu?
Přiznám se, že to pro mě bylo velké trauma. Věděla jsem o jediném časopise, kde bych chtěla pracovat, a to byl Mladý svět. Jenže někteří mí spolužáci byli rychlejší a už tam měli slíbené místo. Život to za mě vyřešil sám – brzy jsem otěhotněla, pouze půl roku jsem pracovala v tiskové agentuře Orbis, a pak jsem byla na mateřské postupně s dvěma dcerami až do roku 1992. Nemusela jsem proto dělat žádné kompromisy.
 
Dá se tedy říct, že jste dala přednost rodině před kariérou?
Moje dvě akční dcery Vodnářky za to ale rozhodně stály. Když jsem později sledovala různé novinářky, které nestihly otěhotnět ani do čtyřicítky, uvědomila jsem si, že jsem měla velké štěstí. A do novin jsem nastoupila až na jaře 1992 s pocitem, že teď už se bude hrát jen fér a mé texty nebude nikdo cenzurovat. To se totiž stalo opakovaně už během mé praxe na fakultě, že mi buď nějaký článek nesměl vůbec vyjít, nebo mě v jedné redakci vytrestali tím, že jsem tam už nesměla publikovat.
 
Předpokládám, že jste v 90. letech hledala nějaké nové redakce, nepoznamenané minulou érou...
Nejdřív jsem nastoupila do právě vznikajícího deníku Noviny. Šéfredaktorem byl Vladimír Bystrov, kterému vůbec nevadilo, že se u něj o práci hlásí matka dvou malých dětí. Práce v deníku pro mě tehdy byla  dost náročná, ale opět to osud rozhodl za mě – Noviny skončily, vydavatelství bylo vytunelováno. Pak jsem zkusila další nový projekt, týdeník Národní listy, který patřil skladateli Karlu Svobodovi. Vyzkoušela jsem si tu investigativní žurnalistiku i s následky, na které dnes nerada vzpomínám. Týdeník do roka zkrachoval a pak jsem se dostala do leta zavedeného Večerníku Praha.

Kdy jste se začala věnovat legendárním osobnostem či „retru“, jak se dnes s oblibou říká?
Ve Večerníku Praha jsem začala psát rozhovory s legendami, jako byla Ljuba Hermanová, Miloš Kopecký či Arnošt Lustig. To byli ti praví učitelé mého psaní. Když mi Arnošt Lustig v celém článku změnil jednu čárku na středník, a to jen proto, že pro středníky měl slabost, byla to pro mě ta nejlepší odměna a hlavně motivace pokračovat. Čím větší osobnost, tím lépe se s ní rozhovor dělal a tím méně měla připomínek při autorizaci. Naplno jsem se pak retru věnovala v časopise Vlasta, kde jsem prožila dvanáct let.

Co vás přimělo napsat první knížku?
Ke čtenářkám Vlasty patřila také tehdejší ředitelka Nakladatelství Brána Helena Zoufalová a ta mi řekla, že by si mé texty o hereckých legendách chtěla přečíst pěkně pohromadě. Díky ní vyšly Herecké romance, rok nato Herecké balady – mimochodem názvy jsem si vypůjčila od dalšího svého oblíbence, básníka Jana Nerudy.
 
Od roku 2012 jste na volné noze. Litovala jste někdy, že jste odešla ze stálého místa nebo to byla pro vás spíše úleva?
Situace tehdy tak nazrála, že nebylo zbytí. Můj muž mi řekl, ať to zkusím sama za sebe, ale nebýt jeho opory, určitě bych váhala.
Je to docela jiné živobytí, ale mé nátuře asi vyhovuje víc. Jsem tak trochu osamělý běžec, přitom workoholik s až přehnanou odpovědností a mám také ráda, že si můžu čas rozdělit podle potřeby. Prokládám psaní hlídáním svých dvou vnoučků, kteří mě nabijí energií. Věříte, že při vození kočárku se krásně přemýšlí?

Vím, o čem mluvíte…
První vnuk Tomík se mnou takhle psal knížku o Oldřichu Novém. Jezdili jsme spolu po Židovském Městě, a zatímco on spokojeně spinkal, ten příběh ke mně přicházel…

Já se přiznám, že miluji právě tuto vaši knihu Největší tajemství Oldřicha Nového. Ten nadpis ve vašem případě opravdu sedí, protože vy jste to tajemství skutečně odhalila!
Dopomohla mi souhra náhod. Za prvé jsem znala dceru Oldřicha Nového již z Orbisu, kde pracovala. Netušila jsem ale, že je adoptovaná. Po letech jsem ji zpovídala a ani tehdy mi nic takového nenaznačila. Až po její smrti se ke mně dostaly adopční listiny a další dokumenty a já se mohla vydat po dávných stopách. Vznikla vlastně jakási knižní reportáž.

Blanka Kovaříková mezi svými přáteli, kteří na konci roku 2018 pokřtili její poslední knihu Tisíc tváří Kristiána
 
Nedávno jste se k Oldřichu Novému vrátila a napsala o něm druhou knihu Tisíc tváří Kristiána. Čím vás právě tenhle filmový milovník tak zaujal?
Právě tím, že jsem za maskou Kristiána objevila velmi charakterního muže, který musel za protektorátu překonávat obrovské překážky, a přesto z plátna rozdával krásu a optimismus. Žádný nátlak ho nedonutil k tomu, aby se rozvedl se svou židovskou manželkou, dokázal se postarat o dceru a ještě každý večer hrát ve svém divadle a filmovat. Nikdy se s tím nechlubil, ani příliš nesvěřoval. Letos si připomínáme 120 let od jeho narození. Přála bych mu nějakou pamětní desku nebo sochu, zasloužil by si to. A také film, kde by znovu ožil.

Ano, Oldřich Nový, to je osobnost nejen hodná pamětní desky, ale přímo téma na seriál či velkofilm! Jednu pamětní desku jste už ale prosadila – pro policejního radu Vaňáska.
Rada Vacátko, ve skutečnosti Josef Vaňásek, je moje další životní téma, kterému jsem věnovala dvě knihy. Byl to náš nejlepší policista první republiky a záviděla nám ho i americká FBI. Díky podpoře Městské části Prahy 5 má od roku 2017 svou pamětní desku na Smíchově.

Moc obdivuji i vaše knihy o domech slavných. Jak se vám podařilo proniknout až do soukromí celebrit?

Měla jsem štěstí, že jsem některé osobnosti mohla nejen zpovídat, ale i navštívit u nich doma. I když šlo kolikrát jen o letmý zážitek, jako třeba u paní Brejchové v Nerudovce, zapsalo se to ve mně navždycky. Myslím, že propojení osobních příběhů s historií domů čtenáře baví podobně, jako bavilo mě jako autorku.

Máte k některému domu nějaký obzvláště citový vztah?
Moje velká láska je stará Praha. Vyrůstala jsem v secesním činžáku vedle Vyšehradského nádraží, ale měla jsem ráda kluky a holky z Nuslí i z Podskalí. Nusle byly ještě trochu periferie jak z obrázků Kamila Lhotáka, park na Folimance i Vyšehrad byly zarostlé a plné dobrodružství. A pak tajuplný Albertov – se všemi těmi ústavy, mihotavými modrými světly laboratoří, kam jsem za podzimních mlh vodila svoje první lásky ráno, než jsme šli do školy. Na Albertově ještě svítily petrolejové lampy, teď se tam chystá moderní výstavba a to už není nic pro mě.

Na křest knížky o radovi Vacátkovi přišly maminku podpořit i její krásné dcery
 
My se ale stále bavíme o vaší práci, prozradíte našim čtenářkám něco ze svého soukromí? Máte vůbec čas na nějaké koníčky?
Jenže moje práce je můj největší koníček! K ní patří čtení, přemýšlení, zpovídání, psaní a cestování. Témata se musí vychodit, nestačí jenom surfovat po internetu. Když chcete něco nebo někoho popsat autenticky, musíte to místo vidět, musíte tomu člověku potřást rukou a koukat mu do očí. Moc mi při tom pomáhá můj muž, povoláním lékař, který se mnou jezdí a fotí. Říká, že už ty mé věci nemusí číst, protože to všechno se mnou prožil.
 
Tedy jak se říká, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena, tak to platí ve vašem případě i naopak! I když žijeme ve společnosti, kde spousta úspěšných lidí platí za svůj úspěch životem single, tak i já jsem „konzerva“ a fandím harmonickým vztahům.
Je to určitě zázrak, že tak komplikovaný Štír jako jsem já, potkal jednou ve vlaku cestou na zájezd empatického a citového Raka, který s ním od té doby vydržel. Novinařina a medicína jsou zrovna dost náročné obory a já jsem se také mnoho let s mým mužem vídala opravdu jen vzácně. Vlastně až po mém odchodu na volnou nohu jsme si na sebe začali dělat víc času, cestovat a fotit…

 
Nabízí se poslední otázka: co chystáte?
Mám toho tolik rozpracovaného, ale jak čas běží, je čím dál těžší získávat informace o lidech a událostech před šedesáti a více lety. Pro mě retro znamená v podstatě všechno, co se týká 20. století. Špatně se shánějí i dobové fotografie, reklamy apod. Stává se ze mě čím dál víc obrazový redaktor, protože bez dobrých obrázků se texty neobejdou. Mrzí mě, že s odchodem mnoha legendárních osobností po roce 1989 zmizely i jejich osobní archívy a další cenné předměty. Mohlo vzniknout jedinečné muzeum, ale připadá mi, že v naší hektické době na to jaksi nikdo nemyslel.

Moc děkuji za příjemné povídání a přeji vám hodně tvůrčího elánu, zajímavých nápadů i odhalených tajemství, kterými nás, čtenáře, v nejbližší době ve svých skvělých knihách překvapíte…
 
Další zajímavé informace najdete na: www.bkovarikova.cz
 
Foto: Archív Blanky Kovaříkové

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama