Nejdřív jsem chtěla navázat na téma „divadelní šperk“ přímo v článku o výstavě klenotů pro Marii Callas.
Ale nechtěla jsem vám kazit chuť.
Koneckonců ani sobě.
Po estetickém šoku z výstavy jsem si uvědomila, v jak ubohých podmínkách musíme tvořit my, čeští výtvarníci.

Když porovnám repertoár božské pěvkyně s repertoárem oper, které jsem měla to štěstí sama realizovat, moc se nemíjíme.

Když si ale vzpomenu, jakým způsobem jsem si musela se šperky poradit já, musím se smát.

Vyberu dvě, ohledně šperků, nejcharakterističtější opery: Anna Bolena a Traviata.

S Annou jsem se bohužel během své kariéry nesetkala, ale dělala jsem od stejného autora (Gaetana Donizettiho) Marii Stuartovnu, jejíž děj se odehrává  v období anglické renesance, na dvoře královny Alžběty.

To znamená: masivních šperků, broží, diadémů, perel a řádů nepočítaně.

Ale jak si poradit, když divadlo nemá vlastní šperkařskou dílnu, vybavený fundus ani šikovného rekvizitáře?

Nakoupí se plechové formičky na vánoční cukroví, rozklepou se kladivem na placku, pospojují měkkými hliníkovými kroužky a řetízky a stříknou zlatým sprejem. Na závěr se do středů nalepí různé kovové úlomky jablonecké bižuterie, skleněné kameny a iluze efektních šperků je na světě.

Pravda, na detail to není, ale přes díru orchestřiště udělají „rachotu“ až až.

Verdiho Traviata, inspirovaná Dámou s kaméliemi, se bez blyštivých náhrdelníků, náramků a náušnic neobejde.
Třpyt křišťálových lustrů a “briliantových“ šperků k ní prostě patří.
Ale kde na to vzít?
Rozpočty na výpravu se rok od roku přiškrcují a to, co dostanete, vám s bídou zbude na kostýmy. Pokud ještě sbor uvaříte takzvaně z vody a posešněrujete z několika jiných komedií z fundusu.

A šperky?
Znáte to pořekadlo: “Z dálky, jako když jde z války, z blízka, jako když ho ztříská.“ Posešívané, poslepované, kameny vypadané, hanba mluvit.
Nezřídka se stane, že se tito bižuterní invalidé během představení odporoučí k zemi.

No jen si to představte.

Vypjatá dramatická scéna, diva vytáčí koloratury do závratných výšin, a najednou prd a vodopád štrasů jí zahučí do výstřihu.
Zkušená diva trapas ustojí, ale pozorný divák je plně zaujat sledováním cesty náhrdelníku zpěvaččinými „útrobami“ a v napětí očekává jeho rachotivý pád na prkna, co znamenají svět.
Ale tím to zdaleka nekončí. “Zrozený“ šmuk září jak nikdy předtím a zlomyslně si vychutnává své minuty slávy.
Jak se ho zbavit?
To už v hledišti šumí publikum a vybírá sázky na to, kdo, kdy a hlavně jak sprovodí ten blýskavý krám z jejich zorného pole.

A/ postižená subreta zmobilizuje všechny své herecké zkušenosti, elegantně zapojí sběr pochroumaného šperku do akce a sebevědomě odkráčí středem.

B/ její méně zkušená kolegyně koketně poodhrne lem večerní toalety a grifem prvoligového fotbalisty načutne náhrdelník do portálu, hasičovi k nohám.


C/ dělá se, jako by nic, a přes hromádku štrasového neštěstí se v příštím obraze přežene stádo sboráků.


D/  totální destrukci zabrání pohotový, gentlemansky založený tenorista. Zvedne náhrdelník a s dvornou nonšalancí ho připne zpět na labutí šíji sopranistky.

Hádejte, která varianta bývá nejčastější?


Ze správných odpovědí jednu vylosuji a odměním originálním dárkem.

 

 

 

TÉMATA:
KRÁSA