Karolina Charlotta Dorothea von Linsingen přišla na svět v roce 1768 v Hildesheimu u Hannoveru do rodiny generála Johanna von Linsingen, který byl blízkým přítelem anglického krále Jiřího III., třetího panovníka pocházejícího z hannoverské dynastie, a jeho ženy Charlotty Mecklenburské. Hannoversko totiž tehdy tvořilo personální unii s Velkou Británií a Jiří III. byl zároveň i kurfiřtem a od roku 1814 králem hannoverským. Zajímavostí je, že se už narodil v Británii, jeho rodným jazykem byla angličtina a Hannover nikdy nenavštívil.
O raném dětství Karoliny se toho moc neví, snad jen to, že jako dvanáctiletá ztratila matku. Nicméně milující otec, který se znovu oženil, jí poskytl nejen skvělé vzdělání, ale i dobré materiální zázemí. Slíbil královně Charlottě, že pošle dceru do Londýna na její dvůr coby dvorní dámu, jen co nabude náležitého vzdělání. Mezi královnou, která byla obecně známá svou podporou dívčího vzdělání, a Karolinou se zatím rozvinula rozsáhlá přátelská korespondence.
Britská královská rodina, tedy Jiří III. a Charlotta Mecklenburská, měla úctyhodných patnáct potomků, z toho devět synů! Na vymření rodu to tedy zdaleka nevypadalo! Je až neuvěřitelné, že ale došlo v první třetině 19. století k tak vážné dynastické krizi, že nakonec situaci rodu zachránilo až v roce 1819 narození princezny Viktorie Sasko-Koburské, tedy budoucí královny Viktorie. O tom ale až později…
Karolina a princ v parku Pyrmont – původní dřevoryt, digitálně rekonstruovaný pomocí ChatGPT
Foto: Arthur v. Ramberg (1819-1875), Public domain, via Wikimedia Commons / ChatGPT
Vraťme se však k příběhu Karoliny von Linsingen, která mezitím vyrostla z holčičky v krásnou a vzdělanou mladou ženu. Se svým osudovým mužem Vilémem se nepotkala v Londýně, jak by se dalo předpokládat, nýbrž doma v Hannoveru. Vilém se od svých třinácti let připravoval na vojenskou kariéru. Stal se námořním kapitánem, vyznamenal se v námořních bitvách, získal uznání nadřízených i respekt spolubojovníků. Drsný život na moři se ale výrazně podepsal na jeho povaze a chování. Oddával se pitkám a hazardu a podobně jako jeho bratři volný čas trávil ve společnosti žen nevalné pověsti. A tehdy se jeho rodiče rozhodli, že ho pošlou na převýchovu do Hannoveru do rodiny barona von Linsingena. Doufali, že se tu znovu naučí vybranému chování, které už zapomněl, a že se přestane chovat jako zpustlý námořník.
Vilém bral pobyt v Hannoveru jako takové lepší vězení. Svůj názor však brzy změnil – to když se seznámil s jednadvacetiletou „žalářníkovou“ dcerou Karolinou. Byla to oboustranná láska na první pohled. Princ ze dne na den zapomněl na své neurvalé chování lodního tesaře a vlivem éterické dívky se neuvěřitelně rychle proměnil v citlivého gentlemana. Začal se zajímat o umění a volné chvíle trávil s Karolinou na romantických procházkách. Získal si její přátelství a brzy i lásku, zatím tajnou.
Vztahu si ale všiml Karolinin otec baron Linsingen, vyděsil se a žádal Viléma o jeho ukončení. Marně. Napsal tedy do Anglie královně Charlottě, aby zasáhla. Jenže ta byla zvyklá na jiné dřívější princovy excesy a takový románek považovala za zcela neškodný. Mýlila se. Vilém mezitím požádal Karolinu o ruku. Ta po krátkém váhání souhlasila, i když jí bylo jasné, že Vilémovi královští rodiče se sňatkem nebudou nikdy souhlasit. Tajná svatba se uskutečnila v lesní kapli za svítání 21. srpna 1791- v den princových šestadvacátých narozenin. Podařilo se ji skutečně utajit, vědělo o ní jen pár lidí. Barona s ní seznámili, teprve když Karolina otěhotněla. Bylo zle! Ještě horší reakce čekala na Viléma v Londýně, když se jel „pochlubit“ se svatbou rodičům. Milenky ano, ale morganatický sňatek? Vyloučeno!
Ze strany rodičů začala velká masáž, aby se Vilém Karoliny vzdal. Královna také napsala Karolině několik dopisů. Zpočátku výhružných, pak ale změnila taktiku a začala v dopisech hrát Karolině na city. Apelovala na princovo štěstí a jeho povinnost vůči Británii. Deptala Karolinu tak dlouho, až ta nakonec souhlasila s rozvodem.
Následkem psychického vypětí pak Karolina 12. listopadu 1792 předčasně porodila nedonošeného syna. Dítě jí okamžitě odebrali a zalhali jí, že chlapeček zemřel. Ve skutečnosti byl ale tajně odvezen do Göttingenu a pod jménem Hans Georg Meyer adoptován bohatou židovskou rodinou. To se nedozvěděl ani Vilém, s nímž se tehdy Karolina viděla naposledy. Nešťastné události jen Karolinu utvrdily, aby podepsala rozvodové papíry, i když Viléma nepřestala milovat. Tajně uzavřené manželství bylo v Londýně tajně rozvedeno. Vilémovi královští rodiče si mohli oddechnout.
A Vilém? Ten se vrátil do Londýna, kde mu povinnosti námořního důstojníka jistě dávaly snáze zapomenout na svou velkou lásku. Navíc se vrátil do náruče své dlouholeté milenky Dory Jordanové, která mu v následujících třinácti letech porodila deset dětí! Ovšem nelegitimních, tedy bez nároku na případné nástupnictví na anglický trůn. Ostatně s Dorou se Vilém ani neoženil.
Foto: Uknown author, Public domain, via Wikimedia Commons
Jiné to bylo s Karolinou. Ta byla se svými vzpomínkami sama, trpěla depresemi, fyzicky i duševně strádala. Po několika měsících dostala vysoké horečky, začala blouznit a často upadala do bezvědomí. Lékaři byli bezradní, moc šancí na uzdravení jí nedávali. Pak náhle znovu upadla do bezvědomí a už se neprobrala. Zkušení lékaři konstatovali smrt. Jen jeden ale zdánlivé smrti odmítl věřit a nedovolil pohřbení Karolinina těla, i když se její puls nepodařilo nahmatat. Zarazil chystaný pohřeb. Nabádal příbuzné, aby na Karolinu stále mluvili, a sám u jejího lůžka trávil dlouhé hodiny.
Lékař se jmenoval Adolf Meineke a kromě medicíny se zabýval i chemií. Na Karolinině „smrti“ se mu pořád něco nepozdávalo, její bezvládné tělo nejevilo typické známky mrtvoly. A měl pravdu! Karolina se po několika dnech zázračně probrala, doslova se znovu narodila. Její náhlé uzdravení vyvolalo senzaci a zájem o její osobu, což jí nebylo příjemné. K doktoru Meineke, který se jí začal nesměle dvořit, cítila velký vděk. Vždyť jí vlastně zachránil život. Když jí následujícího roku zemřel otec, rozhodla se! Provdá se za doktora Meineke, i když do něj nebyla zamilovaná. Vždyť pro její záchranu málem riskoval lékařskou pověst! Sňatek z rozumu a vděčnosti se odehrál v září 1795. Také neodpovídal dobovým konvencím. Doktor Meineke nebyl šlechtic. Brzy po svatbě se manželé odstěhovali do Berlína, kde se chtěl Adolf Meineke věnovat chemii, i když lékařská praxe by znamenala finanční jistotu.
V tomto manželství se narodily dvě děti. Nejdříve dcera Jindřiška (Henrietta), pak syn Jindřich. Stejná jména dostaly děti záměrně. Heinrich bylo totiž druhé jméno Adolfa Meineke a Henry zase druhé jméno prince Viléma. Děti se pro Karolinu staly vším. I když ji manžel velice miloval, nezažívala s ním jen šťastné chvilky. Vyrostla v luxusu a teď v Berlíně rodina zápasila s nedostatkem financí. Bylo to období napoleonských válek, všude vládla drahota. Manželově firmě se nedařilo, potácela se na pokraji bankrotu. Z toho důvodu se také Karolina sama musela starat o domácnost, ani na to nebyla zvyklá. A jako by toho nebylo málo…
V roce 1809 potkala rodinu obzvláště bolestivá událost. Syn Jindřich, tehdy dvanáctiletý, náhle onemocněl a za dva dny zemřel! To už bylo příliš! A tak je jasné, že se musí rodina z Berlína, kde jim všechno syna připomíná, odstěhovat.
V tomto momentě dostává Adolf Meineke zajímavou nabídku. Starohrabě František Hugo Salm mu nabízí lukrativní místo vrchního důlního rady v jeho podnicích v Blansku. Plat je skutečně královský - 1000 zlatých ročně a 250 zlatých v deputátu. A k tomu rozlehlý byt v prvním patře blanenského zámku. Není co řešit – rodina se stěhuje do Blanska.
I když se Karolině stýskalo po kulturním životě v Berlíně či Hannoveru, nakonec si provinční městečko docela oblíbila. Zvláštní slabost pro ni měl starohrabě Salm, který věděl, z jakých poměrů Karolina pochází, a tak ji zval na projížďky po okolí a vůbec dělal všechno proto, aby se jí v Blansku líbilo. Karolina si tu našla i několik přátel, mezi nimi i Karla Teubnera, správce blanenských železáren a skvělého mladého muže, který jí připomínal zemřelého syna a který se zanedlouho stal snoubencem její dcery Jindřišky. Vůbec se Karolinin život na chvíli zklidňuje. Konečně není potřeba řešit existenční problémy.
Portrét od Jamese Lonsdalea, 1830. William má na sobě zednářské insignie.
Foto: James Lonsdale, Public domain, via Wikimedia Commons
Horší to bylo s jejím manželem. I když se mu v práci dařilo, dokonce mu byl zvýšen plat i deputát, dokázal si díky své složité povaze nadělat spoustu nepřátel. Dostal se do otevřeného konfliktu s pokladníkem železáren, kterého obvinil z nepoctivosti. Nepředložil ale důkazy, a ačkoli byl přesvědčen o své pravdě, musel se omluvit a pak raději v roce 1811 z Blanska odešel, samozřejmě i s rodinou.
Ztratil tak ale slušně zajištěnou existenci. Místem dalšího pobytu celé rodiny se stala Moravská Třebová, kde Adolf Meineke plánuje založit chemickou voskovou bělírnu. Jenže schází finance. Karolina i její dcera Jindřiška opět živoří…
Šťastným okamžikem v Karolinině životě se stává v roce 1813 svatba její dcery Jindřišky a Karla Teubnera, za nímž se Jindřiška vrací do Blanska. Karolina je často navštěvuje a je jí dopřáno radovat se z narození první vnučky Emy v březnu 1814. Při vánoční návštěvě v roce 1814 však Karolina onemocní a v lednu 1815 v Blansku umírá. Ve věku 46 let tak skončil život této mimořádně šlechetné ženy, která byla krátkou dobu tajně provdána za budoucího krále Viléma, jehož byla jedinou láskou.
Už jen ve zkratce:
Vilém byl v době Karolininy smrti svobodný (lépe řečeno s Karolinou rozvedený). Z úcty k ní se podruhé oženil až v roce 1818 s princeznou Adelheid von Sachsen-Meiningen. Byla to politická nutnost, protože anglický trůn postrádal do budoucna dědice. Ale ani toto jeho druhé manželství dynastickou krizi nezachránilo. Přišlo v něm sice na svět pět legitimních dětí, ty se ale narodily mrtvé nebo zemřely krátce po porodu.
Vilém nastoupil na trůn až v 66 letech v roce 1830 jako Vilém IV., a když v roce 1837 umíral, jedinou jeho legitimní dědičkou se stala osmnáctiletá princezna Viktorie, jediná dcera Vilémova mladšího bratra Eduarda z Kentu (ten se ale králem nikdy nestal, zemřel, když byly Viktorii dva roky). Viktoriin nárok nikdy nezpochybnil v Hannoversku žijící Vilémův a Karolinin syn Hans Georg Meyer, i když se o svém „královském původu“ v dospělosti dozvěděl. Bylo by to na delší povídání...
Zdroj info: Historická červená knihovna 2016, Královský portrét bez zlaceného rámu 1-10, město Blansko 2025, Modrá krev – 3. řada – Salmové
Nový komentář
Komentáře
Pěkné čtení, za které děkuji.
Děkuji za zajímavé čtení.
Děkuji za dnešní článek.
Krásné a zajímavé.
Děkuju