Blížilo se poledne, ona měla v nohách už dobrých dvacet kilometrů a začínala pociťovat hlad. Jenže před ní byla jen malá vesnička, kde si o nějaké restauraci nebo obchodu mohla nechat jen zdát. Když už jí začínalo kručet v břiše, zahlédla kousek stranou třešňovou alej. Hned měla lepší náladu. Odbočila z trasy a těšila se, jak si pochutná. Jak ale procházela kolem posledního domu ve vsi, který stál už téměř na samotě, naskytl se jí nepěkný pohled. U boudy tam byl uvázaný labradorský retrívr. Nešlo ani tak o to, že měl na krátkém řetězu velmi omezený pohyb. Do očí ji uhodilo hlavně jeho vzezření.
„Byl na něj žalostný pohled. To zvíře bylo doslova kost a kůže. Nešlo jen tak projít. Udělala jsem pár kroků blíž, abych si ho prohlédla pořádně. Šlo o odrostlé štěně. Nejen že tam neměl krmení, ale pořádně ani vodu ne! A to byla zrovna ta horka. Jen otřískaný hrnec s trochou zelené břečky. Ležel před polorozpadlou boudou, hlavu složenou na tlapkách a jeho pohled byl vážně smutný. Takhle zdrchaného labradora jsem snad ještě neviděla. Většinou jde o veselé psy, kteří se smějí očima. Jeho oči ale byly plné utrpení, až jsem se sama rozplakala,“ přiznává Marie. Nemohla to nechat jen tak.
Obešla stavení, ale nikde nikdo nebyl. Zkusila zazvonit. Zase nic. Nebylo divu. Ve všední den dopoledne vypadala celá vesnice jako po vymření. Všichni byli v práci a ve škole. Co teď? Přece ho tady nemůže jen tak nechat osudu? Zavolá na veterinární správu! Jenže tuhle myšlenku hned zase zaplašila. Za jak dlouho by asi přijeli? Mimo to - kde má jistotu, že by to neskončilo jen domluvou? Mezitím by to nešťastné zvíře mohlo pojít. A tak se rozhodla vzít záchranu psa do svých rukou.
Branka nebyla zamčená, ani pořádně zavřená. Stačilo do ní strčit. S vrzáním se otevřela a pes zvedl hlavu. Netvářil se nepřátelsky. Spíš bázlivě. S námahou se zvedl, stáhl ocas mezi nohy a zalezl do boudy. „Šlo na něm vidět, že je nejen týraný hlady, ale určitě i bitý. Chuďátko. Porozhlédla jsem se po zanedbaném dvoře a do oka mi padl provaz. Ten mi poslouží jako vodítko, napadlo mě. Sedla jsem si před boudu a začala na toho nebožáčka hezky mluvit. Netrvalo to dlouho a on nesměle vylezl. Začal mě olizovat a lísat se. Já mu opatrně sundala řetěz a namísto něj kolem krku ovázala improvizované vodítko. Jak ucítil, že je bez tíživého kovu, začal radostí skákat. Až se počůral. Nebylo na co čekat. Rychle jsem s ním zamířila zpět k brance. Teď nebo nikdy! Co nejrychleji jsem s ním vypochodovala, zavřela za sebou a už jsme utíkali k té aleji. A pak dál do lesa. I na ty třešně jsem zapomněla. Úplně mě přešel hlad. Co mohla mluvit o hladu, oproti tomu chudáčkovi,“ vzpomíná Marie na bláznivý úprk z místa činu.
Došli až k vlakovému nádraží, kde své pěší putování ukončila. Dál už se vezli. Věděla, že její nový společník není v dobré kondici, nechtěla ho zbytečně dál vysilovat. I když se u prvního obchodu, který míjeli, posilnil konzervou a vypadal o poznání veseleji. Jí ale do smíchu nebylo. Měla strach, aby náhodou někde nenarazila na jeho páníčka. Dobře věděla, že se právě dopustila trestného činu. Krádeže. A byla v ní malá dušička.
„Nikdy jsem nic neukradla. Zlodějinu odsuzuju. Jenže tady to nešlo jinak. Bez pomoci by tam najisto zahynul. Jeho majitele mi vůbec není líto, že o psa přišel. Takový člověk si nezaslouží mít živého tvora. Takže jestli se ptáte, jestli svého činu lituji, tak ne. Nelituji. Udělala bych to znova. U mě se bude mít tisíckrát líp. Už teď Luckyho, jak jsem ho pojmenovala, nade vše miluju,“ dodává Marie.
Vyjádření připravil advokát JUDr. Viktor Lánský pro ilustraci právních souvislostí příběhu.
Příběh Marie vyvolává lidské pochopení, z právního hlediska je však situace podstatně složitější. Pes je podle českého občanského zákoníku sice živý tvor se zvláštním postavením, zároveň je ale i předmětem vlastnického práva. Pokud někdo bez souhlasu majitele psa odvede a ponechá si ho, může se za určitých okolností dopustit trestného činu krádeže nebo jiného protiprávního jednání. To platí i tehdy, pokud jednal v dobré víře, že zvířeti pomáhá. O tom, zda šlo o trestný čin, nebo zda byly splněny podmínky krajní nouze, by vždy rozhodovaly konkrétní okolnosti případu. V krajním případě může za krádež hrozit peněžitý trest, podmíněný trest odnětí svobody, a ve vážnějších případech i nepodmíněný trest.
Na druhou stranu mají majitelé psů jasně dané povinnosti. Zákon na ochranu zvířat proti týrání ukládá chovateli povinnost zajistit zvířeti dostatek potravy, pitné vody, odpovídající životní podmínky a chránit ho před zbytečným utrpením. Pokud je pes dlouhodobě podvyživený, nemá přístup k čerstvé vodě nebo je držen v podmínkách, které ohrožují jeho zdraví, může se majitel dopustit přestupku, za který hrozí vysoké pokuty, zákaz chovu zvířat, a v nejzávažnějších případech i trestného činu týrání zvířat. Ten může být potrestán až několikaletým odnětím svobody, zejména pokud zvíře v důsledku týrání utrpí vážnou újmu nebo uhyne.
V podobných situacích je proto vždy bezpečnější obrátit se na obecní policii, Policii České republiky, krajskou veterinární správu nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností. Tyto orgány mohou situaci neprodleně prověřit, zajistit veterinární kontrolu a v případě bezprostředního ohrožení zvíře odebrat zákonnou cestou. Přestože lidsky lze Mariino jednání pochopit, právo obecně nepřipouští, aby si jednotlivci sami rozhodovali o odebrání cizího zvířete, pokud k tomu nemají zákonné oprávnění.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
"Nikdy jsem nic neukradla. Zlodějinu odsuzuju." - Vážně? Krádež by byly už ty třešně, na které se Marie chystala. Evidentně si to tak nebere. S tím psem to bylo patrně vloupání, lezla na cizí oplocený pozemek. Jsem líná hledat ty paragrafy, ale Marie rozhodně má tu laťku pro zlodějinu trochu posunutou. Když se jí to nehodí, tak to vlastně nekrade, že, umí si to zdůvodnit.
Pokud jste si psa nechala ,tak jste dobře udělala. Horší je ,že těmto lidem ,pes chybět nebude ,ale pořídí si k domu dalšího ,který dopadne stejně.
Instituce jsou skoro na nic. Sice mají pravomoce, ale nejraději to přehazují z jedné na druhou a trvá to měsíce,než někdo začne jednat a to musí být oznamovatel neoblomný.Sleduji na FB různé kočičí a psí spolky a je to vždy velký boj, ať s městem, obcí či KVS. Viděli jsme to i v televizi při odběru koní to trvalo rok a u hospodářských zvířat ještě déle ,že některá, než se jim dostane pomoci, uhynou a některé musí veterinář utratit.Ochranu zvířat a to všech ,by bylo třeba zkvalitnit a hlavně jednat rychle. Zrovna tak by k týrání ,neměly být benevoletní soudy.
A než by se to právní cestou zpracovalo, pes by zemřel.
Jediné, co mě u řešení tohoto příběhu mrzí je, že původní majitelé zůstanou nepotrestáni. Navíc si pravděpodobně pořídí dalšího psa a opět ho budou týrat ..
Řesit právo? Ne. Lidskost a dobro je v tomto případě nad jakékoliv právní poučky a nařízení.
To stejně udělal můj syn. Proti jeho domu byl před obydlím uvázaný pes u stromu na řetězu kolem krku. Celé dny a noci vyl. Byl špinavý, hubený, hladový. Syn psa odvázal, nakrmil, vykoupal, odblešil, vzal k veterináři, nechal si vystavit doklad o tom, jak je pes podvyživený a zanedbaný. Psa si nechali, starají se o něj, řádně ho krmí, chodí a běhají s ním po venku, je velký, statný, má krásnou srst. Ale z toho předchozího špatného zacházení nedokáže být bez syna a jeho ženy. Někdo s ním vždy musí být. A v noci, to musí spát aspoň před ložnicí a cítit, že tam jsou. Z právního hlediska to sice byla krádež, ale než by proběhlo právnické a soudní řízení, že majitel psa týrá, tak by pes pošel.