Soutěžní povídka

         Zase jsem nespal celou noc. Čekám, už dlouho čekám, bojím se a jen já vím, jak moc. Vizita přichází, pan primář se umívá jako vždy a já najednou cítím, že to přijde právě dnes. A je to tady. Ano, ta osudná slova, po kterých v nemocnici všichni touží a kterých se já tolik bojím, jsou tady: „Tak, pane Hruška, vás dnes konečně potěším. Všechna kontrolní vyšetření dopadla dobře, testy jsou negativní, vy můžete na svátky domů. Zítra si pro vás dcera může přijet.“ Radostně se usmívám a děkuji. Tedy usmívám, moje ústa se usmívají, usmívají se, protože musí. Nikdo neví, že mi do smíchu vůbec není. Můžete domů. Domů, ale kam? Je těžké přiznat si, že moje dcera, moje vlastní dcera, o mne ztratila zájem v den, kdy se dozvěděla o mé nemoci. Nebo už dokonce mnohem dřív? „Tuberkulóza? Máš tuberkulózu? Kde jsi to chytil? Proboha, to snad dnes už mají jen bezdomovci. Taková ostuda, a co kdyby to od tebe chytla Helenka nebo Terezka. Tady nemůžeš zůstat!“ Její slova mi budou znít v hlavě asi až do konce života.

     „Ale pane Hruška, vy snad nemáte radost, co by za to dal třeba tady pan Voříšek, aby mohl domů, že, pane Voříšek,“ ptá se usměvavá sestřička. I já vykouzlím úsměv ve tváři, ber kde ber: „To víte, Haničko, že mám radost, kdo by neměl (ano, kdo by neměl?). A vidíte, ani jsem vám nestačil říct, že jste tady ta nejhezčí a nejhodnější sestřička.“ „Ále, pane Hruška, to vy určitě říkáte každé,“ usmívá se sestřička a odbíhá za dalšími pacienty. A já zůstávám sám, sám se svými neradostnými myšlenkami celý den a celou noc.

      Do rána napadl sníh, všude je bílo a stále chumelí, tak zase jednou budou bílé Vánoce. Dívám se z okna a mé myšlenky utíkají do vzpomínek. Do vzpomínek na doby, kdy jsem Vánoce miloval. „Pane Hruška, vy stále čekáte, v kolik přijede dcera?“ Rychle odpovídám: „Už tady každou chvilku musí být, před chvílí volala. Počkám na ni už dole, sestři. Moc vám za všechno děkuji a přeji vám krásné svátky a hodně dárečků pod stromečkem.“  „Budete mi moc chybět, pane Hruška, všichni mi budete chybět,“ říká najednou posmutnělá sestřička. „Mám pro manžela ten nejkrásnější dárek, budeme mít miminko. Ale pro mne to znamená, že nemohu na plicním pracovat. Budu muset na těch několik měsíců do porodu přejít na jiné oddělení a budu se smět vrátit zase až po mateřské dovolené.“ Zvláštní, nakonec já, kterému vůbec není do smíchu, utěšuji sestřičku, která konečně bude mít vysněné miminko a má celý život před sebou.

     Scházím po schodišti s povinným úsměvem na rtech a přitom vím, že na mě dole ve vestibulu nikdo nečeká, vím, že pro mne nikdo nepřijede a pokouším se namluvit sám sobě, že kdybych byl Heleně třeba zavolal, kdybych ji poprosil… Ne, nemá cenu si nic nalhávat, přece mi to řekla jasně: „ K nám nesmíš! Nikdy nevystavím holky takovému nebezpečí! Vrať se na ubytovnu!“ Mám proklínat sám sebe, že jsem po smrti Marie nechal přepsat dům na Helenu a jejího manžela? Vždyť tak se to přece dělá, nikdy mě ani nenapadlo… Už po dvou letech jsem se přestěhoval na ubytovnu mého nového pracoviště. Ještě jsem doufal, že uslyším: „Ale tatínku, proč tak daleko, vždyť místo vrátného přece seženeš určitě i tady. A vůbec, proč se chceš ve svém věku ještě honit v práci?“ Ale uslyšel jsem z úst moji milované dcery něco úplně jiného: „No to je dobře, tatínku, že sis našel práci. Aspoň se zabavíš. A takový velký podnik, tam určitě bude i ubytovna a nebudeš muset dojíždět.“ Ano, nemusel jsem dojíždět, vlastně jsem už ani nechtěl. Po dalším roce jsem si uvědomil, že už se „domů“ ani netěším, vždyť přece: „Helenka už vyrostla a nemůže se tísnit v tak malém pokoji s Terezkou“ a „Dědo, dej si tu svoji postel na chodbu, nevidíš, jak tady mám málo místa? Vždyť tady spíš stejně jen jednou za čtrnáct dní...“

     Brodím se pomalu sněhovou břečkou promísenou se solí a pískem. Jdu a vlastně nevím kam. A přece, když se rozhlédnu po parku, do kterého jsem právě vešel, najednou, jakoby šlehnutím kouzelného proutku, se ve mně probouzí vánoční nálada. Najednou se cítím úplně jinak. Z nebe se snášejí obrovské vločky a s nimi jakoby se znovu vracely i vzpomínky. Jako dnes vidím sebe a svého nejlepšího kamaráda Pavla. Je to už přes padesát let, přesto si vzpomínám na své kouzelné dětství, na maminku která se tolik zlobívala, když jsem se vrátil z toulek s Pavlem celý obalený sněhem a promočený. Ale zlobila se jen tak, na oko, oběma nám uvařila čaj a usadila nás u kamen, i něco dobrého na zub se vždycky našlo. Věděla, že Pavel žije jen s otcem, a ten by se na mého kamaráda moc zlobil, kdy přišel domů v takovém stavu. Zcela jasně se mi vybavuje i naše „veliká vánoční lumpárna“. Bylo nám líto vánočního kapra ve vaně, kterého koupil Pavlův táta již tři dny před Štědrým dnem. Dokonce jsme si ho pojmenovali. Dostal prozaické jméno Pepa. Dopoledne Štědrého dne jsme milého Pepu tajně unesli z vany a běželi s ním za město k Velkému rybníku. Ale rybník byl zamrzlý a nás nenapadlo nic jiného, než prorazit díru v ledu. A jak jinak, kapra jsme zachránili před potupnou smrtí, ale sami skončili v rybníku. Ještě štěstí, že tam nebylo hluboko a naše volání o pomoc zaslechl kolemjdoucí starý pán venčící na březích rybníka svého psa. Vytáhl nás, promočené a zledovatělé od hlavy k patě, dovedl k silnici a přemluvil řezníka Tručku (zvláštní, dodnes si vybavuji jeho jméno), aby nás dopravil domů. A to už se i moje maminka zlobila doopravdy, o Pavlově tatínkovi ani nemluvě. Nakonec jsme oba strávili Vánoce doma. Já v posteli s chřipkou a Pavel nesměl ani na krok z domu. Kluci sáňkovali, bruslili na rybníku. Uhodily velké mrazy a led byl tlustý přes půl metru. Já tehdy dostal vytoužené brusle pod stromeček, ale mohl jsem se jen smutně koukat z okna, jak kolem chodí kluci s bruslemi zavěšenými na hokejkách a zabalení od hlavy až k patě do teplého oblečení. A Pavel? Ten nesměl ven až do konce února. No, tehdy jsme si zimy opravdu neužili. Kde je dnes asi Pavlovi konec? Oženil se a odstěhoval na Slovensko, kde byl na vojně a odkud byla i jeho paní. Postupně jsme ztratili kontakt. Neviděli jsme se už léta. No, dětská přátelství asi často odvane čas.

     Stále sněží a já najednou zjišťuji, že jsem na autobusovém nádraží. Kolem proudí spěchající davy lidí. Vypadá to, že jen já nikam nespěchám. Proč jsem vlastně právě tady? Ne, určitě to není  tím, že procházka zasněženým parkem byla tak příjemná. Zase si snažím něco namluvit sám sobě.  Vím, proč jsem tady. Ubytovnu jsem dávno minul, nikdo mě tam nečeká. Jistě se všichni rozjeli na svátky domů. Domů! Zase to slovo. I já chci jet domů! Proč stojím na „naší“ zastávce? Proč nasedám do právě přijíždějícího autobusu? Chci domů! Ale já přece nemám domov! Sedím v teple autobusu, přivírám oči a mé vzpomínky jsou opět tady. Bývaly doby, kdy Vánoce patřily mezi ta nejšťastnější období. Jak Marii svítily oči štěstím, když jsme se s tehdy sedmiměsíční Helenkou nastěhovali do našeho domu. Tolik jsme si přáli strávit její první Vánoce už v novém. Ano, to bylo nejšťastnější období našeho života. Byl bych pro ty dvě udělal všechno na světě. Helenka byla často nemocná a Marie s ní musela zůstat doma. Na mně bylo abych uživil rodinu. Vracel jsem se domů až večer, Helenka často už spala a já se s Marií na ni pořád chodil aspoň dívat. Každou sobotu jsem vstával první a spěchal na trh, aby naše milovaná Helenka měla čerstvá vejce od domácích slepiček. Dokonce jsem se někde dočetl o prospěšnosti kozího mléka, a tak jsem obden jezdil na kole do vedlejší vesnice k paní Kabátové pro kozí mléko. A Vánoce? Ty jsem miloval. Marie vždycky dokázala vykouzlit ty nejkrásnější svátky na světě. Zvlášť v té době, kdy byla s malou doma, vyzdobila každý kout. Dokonce vyráběla vánoční ozdoby na stromeček. Celý dům voněl čistotou, jehličím a napečeným cukrovím, a já se domů tak rád vracel. Marie, kdybys tak věděla…

     „Pane, tady nemůžete spát! Jste na konečné. Vystupte si!“ Já přece nespal, ale to nerudný řidič samozřejmě nemůže vědět. „ Promiňte, už jdu, už jdu,“ vystupuji a rozhlížím se kolem sebe. Mé rodné město, můj domov, a támhle na kopci můj dům. Proboha, proč jsem sem vůbec jezdil? Trýznit sám sebe? Všichni kolem spěchají, spěchají domů, jen já bezcílně hodiny procházím městem. Nikdo si mě nevšímá, každý pospíchá za svou rodinou. Domů za svou rodinou! Proč, proč se nevrátím zpátky na ubytovnu, proč jdu ke „svému“ domu? Není lehké přiznat si to. Doufám. Stále doufám. Doufám, že až mne moje dcera uvidí, že mě vezme domů, že mne nevyhodí, že si vzpomene na ta šťastná léta, která jsme s Marií a s ní prožili. Nemohla přece zapomenout!

     Stojím před sněhem zasypanou brankou dlouho. Vlastně ani nevím, kolik času uplynulo. Stojím tady a bojím se zvednout ruku a zazvonit. Najednou se rozsvítí pouliční lampy a já si uvědomuji, že se začíná stmívat. Ano, je prosinec, třiadvacátého prosince, a to už bývá brzo tma. I v domě se rozsvěcují světla. Ne, nemám už žádnou výmluvu. Jsou doma a já se musím rozhodnout. Konečně zazvoním. Zvuk zvonku se zařezává jako nůž do ticha zasněžené, vánoční ulice. Dlouho nikdo nepřichází, jen sousedovic Brok štěká. Napadá mě, že už asi neví, kdo jsem, že mě nepoznal. Ale místo vlčáka Broka přibíhá kólie a zuřivě štěká a štěká. Ano, tolik věcí se tady změnilo. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tady nebyl. I tu velkou borovici u vchodu do domu pokáceli. No aby ne, vždyť Heleně vadila už dávno. Prý stíní, a do domu tak jde málo slunce. Co na tom, že si dodnes zcela jasně vzpomínám, jak jsme ji s Marií sázeli. Byla to vlastně první rostlina, kterou jsme  tady vysadili ještě dávno před tím, než jsme začali kopat základy. Kolik práce nám dalo ji při stavbě ochránit… „Dědo, co tady děláš, vždyť ty jsi přece v nemocnici a my s tebou nesmíme mluvit. Fuj, nechci mít tu tvoji ošklivou nemoc! Jdi pryč!“ „Ale Terezko! Zavolej mi maminku, musím s ní mluvit. Terezko, slyšíš, musím s ní nutně…“ Ale mluvím do prázdna. Terezka dávno zabouchla dveře a zmizela v domě. „To ne, tohle přece ne,“ splývá mi ze rtů. Stojím před vlastním domem a čekám. Čekám na zázrak, který nepřichází. Ale najednou se dveře otevírají a line se z nich proud světla. A  v něm stojí moje dcera. Jak dlouho jsem ji vlastně neviděl. Vlastně už ode dne, kdy jsem jí řekl o své nemoci. Tolik se na mě zlobila. Jako bych já mohl za to, že jsem se nakazil od Ukrajinců ubytovaných na naší ubytovně ve vedlejším pokoji. Bylo nás takových pět. Teď přede mnou stojí moje dcera a mlčí, neříká vůbec nic, jen se na mě dívá. „Helenko, chtěl bych vás aspoň na chvíli vidět, zítra je přece Štědrý den. Tolik jsem se na vás těšil. Už nejsem nemocný, všechny moje testy jsou negativní. Helenko! Mluvím na tebe, posloucháš mě vůbec? Heleno!“  „Proč jsi sem chodil, říkala jsem ti přece, že s tebou nechceme nic mít. O co ti jde? Chceš nás všechny nakazit?“ Z úst mojí dcery se linou další a další slova. Mluví rychle a nahlas, vlastně skoro křičí, ale já už její slova nevnímám. Nevnímám nic. Naposledy se na ni podívám a odcházím. Odcházím od tohoto domu. Odcházím, tentokrát už navždy. Ne, tohle už bych znovu neunesl. Nemám domov a co hůř, nemám ani dceru. Marie, moje Marie, to vše jsem ztratil zároveň s tebou. Nemám domov, nemám dceru, nemám nic a nikoho!

     Jdu potemnělou ulicí, z nebe stále padají obrovské sněhové vločky a jako mlhavý závoj zastírají moji mysl. Jdu a nevím kam. Procházím svým rodným městem, kde znám každý kout, ale nepoznávám ho, jakoby se ztrácelo pod přívaly sněhu. A já? Já jsem vlastně taky ztracený. Na ulici je vylidněno. Všichni jsou doma, jen já sám a sám bloudím městem mého mládí a nevím, co mám udělat. A hlavně proč. Měl bych se vrátit na autobusové nádraží a odjet na ubytovnu, nebo se vrátit do nemocnice (snad by mě tam ještě nějaký den nechali). Ale proč? Jaký to vlastně má smysl? Já už nemám pro co žít, vlastně pro koho. Brodím se sněhem který nikdo neuklízí a který se stále sype z nebe jako z roztržené peřiny. Co jsem tady hledal? Co jsem si vlastně představoval? Co jsem očekával od své milující dcery? Proč jsem sem jezdil, věděl jsem přece, jak to dopadne…

     Tady kdysi stával domek mých rodičů, jak šťastný jsem tady býval. A tady, o ulici dál, bydlel Pavel. Zvláštní, v domku se svítí. Tolik let byl dům neobydlený. A teď svítí rozzářenými okny do noci vánočního večera. Ano, určitě se sem někdo nastěhoval. Po dvorku nadšeně pobíhá chodbami probořenými v záplavě sněhu roztomilý jezevčík. Vločky na něm tají a mění se v drobné krůpěje vody, aby vzápětí splynuly s tisíci vloček kolem. Pejsek přibíhá a vítá mě. Nikdy mne neviděl a vítá mě, jako bych byl jeho člověkem. Vhání mi do očí slzy. Konečně mě někdo rád vidí. Otevírají se dveře a na ulici pronikají paprsky světla. To už jsem dnes jednou zažil… „Rexi, Rexíčku, kde tě mám? Pojď přece domů. Rexi, nech toho bláznění, ještě si sněhu užiješ, pojď domů.“  „Dobrý den. Hledáte někoho? Pane, slyšíte mě…? Adame, jsi to ty? Proboha, co tady děláš v takovém počasí? Jsi celý zasněžený, málem jsem tě nepoznal. To je neuvěřitelné! Po tolika letech! Pojď dál, jsem tak rád, že tě vidím. Vlastně jsi moje první návštěva. Jak víš, že jsem se vrátil? Jsem tady teprve týden. Slyšíš, pojď dál, pojď dál." Ale já stojím dál se slzami v očích.  Pavel, jen tak, v bačkorách, přichází blíž. Ano, je to skutečně on. Branka zasypaná sněhem jde jen těžko otevřít a pejsek radostně poskakuje kolem a chvílemi se úplně ztrácí s přívalech sněhu. Vcházím do domu, kde jsem tolikrát býval jako malý kluk. Nenápadně utírám slzy a tajně doufám, že se ztratí v množství tajících sněhových vloček v mé tváři. „Adame, Adame, jsem tak rád, že jsi přišel!“ „A ty ho nech, Rexi, musí si přece sundat kabát.“

     Je 23. prosinec, večer před Štědrým dnem. Sedím v příjemně vytopeném pokoji a poslouchám. Poslouchám, co mi vypráví můj dávný přítel. Před nedávnem mu zemřela žena a  na Slovensku ho už nic nedrželo. Vrátil se domů. Dům po rodičích naštěstí nikdy neprodal. Je to deset dní, co se s Rexíkem nastěhovali. „Adame, a jak jsi vlastně zjistil, že jsem zpátky? Byl jsem u vás. Mluvil jsem s tvojí dcerou, ta ale říkala, že už tady nebydlíš a že vlastně ani neví, kde jsi. Ale to je jedno, hlavně že jsi tady. Ty Vánoce by snad ani neměly být, když je člověk sám.“ Sedím u stolu s hrnkem horkého čaje a trvá mi dlouho, hodně dlouho, než dokážu mluvit o svém životě. Čaj už dávno vychladl, pes se stočil do klubíčka u Pavlových nohou a já začal vyprávět. Mluvím a mluvím. Proud řeči jako by  nebyl k zastavení. Najednou jsem se přestal stydět za své slzy a nechám je volně kanout po mé tváři. A Pavel poslouchá, nejprve zasmušile, ale pojednou se začíná usmívat. „Dost, dost, Adame, už dost! Už nic neříkej! Slyšíš, už nechci nic slyšet! Zůstaneš tady s námi. Jak my tři se tady budeme mít!“  Pejsek cítí z tónu  hlasu svého pánečka radost. Vstal, začal vesele pobíhat a vrtět ocáskem. I já se začínám usmívat. Hlavou se mi ještě mihne myšlenka na to, kdy jsem se vlastně naposledy opravu usmíval. Usmíval ze srdce, ne jen tak, pro své okolí, prostě proto, že se to ode mne očekává. Ale pak už se nesnažím zadržet proud radosti, která mě najednou  naplňuje. Je toho  tolik  co si ještě musíme povědět…

        Už vypili tři čaje s rumem, snědli hromadu vánočního cukroví, a ani si nestačili všimnout, že se noc pozvolna proměnila ve Štědrý den. Venku svítá, konečně přestalo sněžit. Sníh jiskří ve vycházejícím slunci, jako by kolem byly rozesety tisíce zářících diamantů. Všude kolem je klid a mír, jiskřící bílá peřina zasypala dům. Dům, ve kterém usínají dva lidé a pes, aby se později probudili do Štědrého dne, který bude opravu štědrým.

Šárka Herynková
Kategorie Malé a velké katastrofy