Alberto Pallai, Barbara Tamborini – Nechci do školky
Knížka Nechci do školky je pomocníkem pro všechny rodiče, kteří zrovna procházejí obdobím, kdy má jejich potomek nastoupit do dětského kolektivu ve školce, a prožít tak první velké odloučení.
V knize naleznete plno užitečných metod a triků, jak společně zvládnout přechod do nového prostředí. K tomu publikaci provázejí zábavné básničky a nápadité ilustrace, které vašim ratolestem ukážou, že čas strávený mezi ostatními dětmi pro ně nakonec bude velikou zábavou a přínosem.
Alberto Pallai, Barbara Tamborini – Je čas jít do hajan
Usínání bez rodičů ve vlastní posteli může být pro dítě nelehký úkol. Publikace Je čas jít do hajan dětem i rodičům pomůže zvládat každodenní večerní výzvy. Příručka seznamuje
s chytrými metodami, díky kterým bude usínání jednodušší jak pro rodiče, tak i pro jejich potomky. Knížku navíc doprovázejí kouzelné ilustrace, které zakrátko zbaví děti strachu z prvních osamocených nocí.
Alberto Pallai, Barbara Tamborini – Chci všechno, já jsem tady král
Jak si poradit se prvními vzdory neposedného potomka? Na to odpovídá chytrá příručka s názvem Chci všechno, já jsem tady král. Neukázněnost, vztek či neuznávání autorit, to je jen krátký výčet toho, co trápí nejednoho rodiče. Kniha je uvedena básničkou, která dítěti objasňuje, že jeho chování není správné. V druhé části publikace naleznou rodiče praktické rady, které jim pomohou se zvládnutím nevyzpytatelného chování malých zlobidel. To vše doprovázejí kouzelné ilustrace.
PĚT VÝHERCŮ získá set těchto tří knížek! A co je potřeba pro výhru udělat?
Pro účast v soutěži je třeba být u nás zaregistrovaný a mít vyplněné údaje nutné k soutěžím na svém profilu (jméno, příjmení, adresa, telefonní číslo - vše kvůli doručení výhry). Pokud splňujete tuto podmínku, pak už jen stačí napsat do komentáře pod tímto článkem „S čím jste v dětství nejvíce bojovali a naopak s čím rodiče nejvíce bojovali při vaší výchově?“
Pět komentářů vybereme náhodným výběrem v pondělí 24. září v 15 hodin. Do té doby komentujte a sdělujte nám své zážitky z dětství.
Zaregistrovat se můžete zde.
Nový komentář
Komentáře
Ahojky, podle rodičů jsem byla údajně hodné dítě, až v pubertě bojovali s drzostí, já tomu říkám upřímností ??, já naopak bojovala o přízeň rodičů s často nemocným a ještě se špatně učícím bratrem. Jemu se věnovalo velké množství času při každodenním učení a byl často doma v nemocech. Já měla za celé dětství jen pláné neštovice, takže žádné úlevy.??
V dětství jsem byla takové neposedné dítě, nejednou pro mě táta lezl na strom, protože jsem nemohla slézt dolů. Tolikrát jsem dostala na zadek a stejně to nepomohlo, vždycky jsem někde zpouzela...
Myslím, že jsem byla klidné a docela hodné dítě. Nevím o ničem, s čím bych s mamkou vysloveně bojovala. Ani v pubertě jsem nepředváděla žádné vzdory. Když se mi něco nelíbilo nebo jsem s něčím nesouhlasila, raději jsem si to řešila v sobě, než abych to "pouštěla do světa" a dělala doma dusno... A tudíž si myslím, že ani mamka nemusela při mé výchově s ničím bojovat
V dětství bylo vše celkem v pořádku. Horší to bylo, když nastoupila puberta a já si našla přítele. Rodiče s tím měli problém a všemožně se snažili nás rozdělit. No a nepovedlo se jim to :) Protože teď jsme spolu už přes 10 let, 4 roky jako manželé a máme 2 krásné syny. :)
Boj s maminkou - čtení večer s baterkou pod peřinou - kontrola i několikrát za večer - stejně četla. Tzv. nimrání v jídle - čekala jsem na pohlavek, začala brečet a mohla od stolu. Ale to už je více jak 60 let.
U nás byl na obou frontách klid,žádné boje se nekonaly
.Mám úžasné rodiče,kterým jsem se mohla svěřit bez obav s problémem a vždy mně pomohli a poradili.U nás fungovala upřímnost a kamarádský vztah.Budu se moc snažit ,aby to tak fungovalo i mně a dětem.
Vyrůstal jsem se třemi sourozenci a pamatuji si, že jsme stále soupeřili o mamčinu přízeň, rádi jsme "lašovali" po střechách a starých zbořeništích a za to jsme pak dostávaliod otce mite....
Nejvíce jsem asi bojovala s jídlem. Jinak si na žádné velké boje nevzpomínám. A z toho plyne asi i druhá otázka, doufám, že mamka, kromě jídla, se mnou moc velké boje nevedla
Nejvíce jsem asi bojovala s tím, že se ode mne očekávalo, že všechno zvládnu sama, protože oba dva bratři potřebovali se vším speciální pomoc, tak na mě nezbývalo až tolik času. Myslím si, že rodiče s mou výchovou asi moc problému neměli...Tak nějak jsem automaticky dělala, co se očekávalo.
S mojí tvrdohlavostí a pocitem že na vše si musím přijít sama :-D . Má dcera mi nastavuje zrdcadlo a přesně s tímhle bojujeme i ted doma :-)
Nevzpomínám si na žádné velké boje, možná jsem byla jen trochu tvrdohlavá ale tak přiměřeně
V dětství jsem byla velmi hubená a tak jsem musela jet v páté třídě do ozdravovny přibrat. Dodnes se budím hrůzou ze spaní, když se mi občas zdá, jak nás nutili sníst obrovský škraloup na přeslazeném horkém mléku. Naštěstí byla moje maminka rozumná a nikdy mě tam již neposlala.
V mých pěti letech se rodiče rozvedli a vzal si mě do opatery dědeček. Do pěti let jsem bojovala s tím, že jsem nesměla skoro nic říci, rodičům mé žvatlání vadilo a bili mě za to koňským bičem a když jsem žila s dědečkem, tak jsem bojovala hlavně s jídlem, byla jsem nepapánek a pak s nevlastním bráchou, který mě u nich o víkendech nesnášel a často mě zákeřně zezadu bil do zad.
nejvíce jsem bojovala s tím, že se mi narodil brácha. Fakt jsem se netěšila, nechtěla jsem ho.. hodně často se mi zdál sen, že přišel Vilém Tell a vzal ho :) a rodiče nejvíce bojovalis časem. Neměli jsme peníze a rodiče museli byt pořád v práci
Já s výpraskem..., jako nejstarší ze 3 dětí jsem je měla na starosti a když jsme něco provedli (všichni nebo nejmladší "mazánek"), táta seřezal nejdřív mě
Ovšem to by dnes děti koukaly, co před 35 lety znamenalo slovo výprask... předklonit se, opřít o postel, vystrčit zadek a strpět 5-10 šlehnutí páskem (šňůrou od šicího stroje, pomlázkou z bužírky...) podle momentální tátovo nálady. Rodiče zas s mojí "vzpurností", když jsem si to už ve 13 nenechala líbit a jednoho dne před výpraskem utekla za mamkou do práce. Přes celé město, jen tak v domácím oblečení a žabkách (byl říjen). Od té doby jsem měla klid. Dnes bych asi volala na linku bezpečí..
Já nejvíc bojovala s jídlem, jako malá jsem nechtěla jíst a rodiče z toho byli nešťastní. Postupně se to zlepšovalo a teď zvládnu snít téměř všecko.
Na střední škole jsem sváděla předem prohraný boj s předmětem Elektrické stroje a zařízení. Milosrdnou čtyřku na vysvědčení jsem dostala až po slibu mé maminky, že vrcholem mojí práce s elektřinou bude už navždy jen zapojení zástrčky do zásuvky.
Nejvíc jsme bojovali s nedostatkem kamarádů v okolí, ale zase jsem navštěvovala různé kroužky, které mi to vynahradily.
Tak nevím, ale já už si na žádné boje vlastně ani nevzpomínám. Že bychom měli tak ideální vztahy? Spíš už jsem všechno zapomněla.
Rodiče bojovali s mou nesmělostí a zakřiknutostí. Já si na žádný velký boj nevzpomínám.