V mládí vás pořád napomínala, divně seděla v křesle a občas měla nepřiměřené reakce. A strašně pomalu chodila a občas byla nespravedlivá. Kdo? No přece vaše matka. A vy jste se zařekla, že nikdy nebudete taková jako ona.
Děti potřebují své vzory, a kdo jsou jimi mocněji než vlastní rodiče? A že vás možná v dětství a mládí pěkně štvali, že? Jejich řeči, gesta, stokrát omleté výchovné průpovídky, kontrola, jejich nos stále nastrčený do vašich věcí i pokojů, věčné dovolování, zákazy, příkazy a povinnosti.
Ta matka je děsná
Mě moje matka občas strašně štvala. V době středoškolských studií mi připadala nemoderní a byla jsem si jistá, že vůbec neví, která bije. A přitom si osobovala právo mi stále říkat, co a jak mám dělat. Její hlavní kritérium mého hodnocení byly známky ve škole, a od toho se odvíjelo všechno ostatní. Neučila jsem se ale tak špatně (i když občas nějaká ta koule byla), takže ona se zaměřila na zlepšování mých výsledků. Každý víkend jsem proto musela vstávat v osm hodin ráno a celé dopoledne se učit.
Dělala jsem to tak, že jsem si otevřela učebnici, do ní vložila knížku, sedla za psací stůl a celé dopoledne si četla. Když mě přišla zkontrolovat, stačilo obrátit pár stránek a předstírat, že mě strašně zajímá například rozdíl mezi jednosměrným a střídavým proudem. Zkráceně – ať mě prudila sebevíc, nikdy jsem se kvůli ní neučila ani o minutu déle, než jak bych činila, kdyby mi dala pokoj. Po maturitě jsem si strašně oddechla, ale ještě celé roky trvalo, než se mi přestal zrychlovat tep při každém slově, které obsahovalo po sobě jdoucí hlásky uč.
Křeslo a vztek
Další vlastnost, kterou jsem nesnášela, byly matčiny záchvaty vzteku. Dokázala kvůli banalitě tak vypěnit, že jsem si někdy myslela, že se zbláznila. Vzpomínám, jak jsem nedovřela láhev s limonádou a ona vyprchala. To, co jsem si o sobě pak vyslechla, se hodilo spíš na retardovaného masového vraha, ale ona si ulevila a za chvíli zas byla jako beránek. Ale byla to taková křivda a tak jsem jí v té chvíli pohrdala! Stále mi opakovala, že si všechno to trápení, které ona se mnou má, jednou sama zažiju na vlastních dětech, a potom teprve budu vědět, o čem mluví.
Do třetice mě hrozně dráždilo, jak sedí v křesle. Vždycky si dala nohy pod sebe a paty jí vyčuhovaly buď z levé, či pravé strany. Tvářila se u toho vždy jako nešťastné ptáčátko a mně tím šla strašně na nervy. Kolikrát jsem si v té době říkala, že nikdy nebudu jako ona! Že se svými dětmi budu ta nejlepší kamarádka, které se budou moci se vším svěřit, a ona s nimi poleze po stromech krást sousedům hrušky. „Nikdy je nebudu napomínat a prudit s učením a budu moderní matka – teda spíš starší sestra, která z nich vychová svobodomyslné intelektuály se smyslem pro humor,“ táhlo mi hlavou při mých plánech.
Všechno je jinak
Pak jsem se stala matkou. Ke změně postoje samozřejmě nedošlo přes noc. S výchovou jsem začala přesně tak, jak jsem si předsevzala. Úspěch to mělo pouze do té doby, než se z dítka nestala ona svobodomyslná osobnost, která má na většinu věcí jiný názor než já. A tak jsem začala zuřit. Na první nepřiměřený záchvat vzteku si vzpomínám, když dcera přišla domů se zničenými drahými sandály, ve kterých se schválně procházela v rozteklém asfaltu.
Bylo jí asi deset a já na ni řvala tak, že se nejen rozbrečela, ale klepala se celý večer. Když ze mě ten běs opadl, první, co mi došlo, bylo, že jsem jako moje matka. Bylo to hrozné poznání, vždyť jsem touhle vlastností tak pohrdala! Tenkrát jsem se dceři ještě omluvila, ale přiznávám, že to nebyl záchvat poslední. Samozřejmě, že mě v té chvíli nenávidí, a já vím, že to dělám špatně, ale jsem vždycky tak rozzuřená, že se nedokážu ovládnout. Tak to asi cítila tehdy i matka.
Učení, generací mučení
Proč na ni řvu? Asi se divit nebudete, ale většinou kvůli učení. Za celé roky ji nevidím při nějaké vzdělávací činnosti a strašně se bojím, že z ní nic nebude. Co když propadne? Co s ní? Je to hrozný stres, zvláště když se ani svobodomyslně nenamáhá učení předstírat tak, jak jsem to dělala kdysi já! „Počkej, všechno si to jednou zažiješ s vlastními dětmi a pak poznáš, o čem mluvím!“ Ječela jsem na ni nedávno. „Jestli na mě řveš, nebo ne, je stejně jedno. Budu se učit, jak chci já, nic s tím neuděláš,“ odpověděla mi klidným a vyrovnaným hlasem. „Ta drzost, tohle bych si ke své matce já nikdy nedovolila. Jak to se mnou mluvíš?“ Nadechla jsem se k další záchvatové vlně a zarazila na týden kapesné.
Poznání
Ano, začínám být kopie své vlastní matky, a to hlavně těch vlastností, které jsem nejvíc nesnášela. Na druhou stranu jsem její chování začala chápat! Opravdu až díky vlastnímu dítěti vím, o čem tenkrát mluvila. O strachu, bezmoci, ale i lásce. Kdyby jí na mně nezáleželo, tak by přece tolik neřvala!
SOUTĚŽ!! Napište nám do diskuse, jak je to s vámi a vaší matkou. Děláte věci, které jste dřív na ní nesnášela? Nebo naopak děláte ty pozitivní? Dvě z vás získají vtipnou knihu nakladatelství Fragment „Pomoc, měním se ve svou matku!“
Nový komentář
Komentáře
Přistihuji se, že čím dál častěji jednám jako maminka. Dost mluvím, chodím pozdě, bývám "nešťastná" ... Chybí mi její trpělivost , obětavost a šikovnost. Snad ještě k něčemu věkem dospěju. Věděla si rady se vším a mě teď mrzí, že jsem se na spoustu věcí nestihla zeptat .
Já maminku mám a jsem věčná za každý den,za každou chvilu strávenou s ní.Chodím k ní každý den ne-li 2 jen na okamžik.Bohužel podobám se jí jen asi na 50%
Já doufám, že se mojí mámě nikdy podobat nebudu. Vlastně slovo máma ani neumím používat. Celý život se o mě nestarala, a vlastně při jejím způsobu života jsem i ráda, že mě nevychovávala. Ne,určitě se té paní nepodobám.
Mojí matce se naštěstí napodobám a doufám že ani nebudu.Nejdřív mě odstrčila a když jsme se dali do kupy,tak sváděla manžela.Za to mojí babičce,která mě vychovala,tak té se myslím podobám dost.A kdyby byla mezi námi, tak by se určitě smála tomu jak vvchovávám děti.A čsto vzpomínám na to její:počkej až jednou budeš mít svoje.Jak si milá babičko měla pravdu,ale vůbec mi to nevadí,protože babička byla super.
Jsem přímo kopipí své matky. Ať už povahově nebo vzhledově.Zdraví mě na ulici cizí lidé o generaci starší a já jen mamině vyřizuji, že jí zase kdosi zdravil. Občas na ty lidi i hraju, jakože je znám, jen jsem si jich nevšimla a obdařím je zuřivým úsměvem.Jen nevím,co si o mámě myslejí... Že by se tahala s nějakým novým, mladým chlapem?
(Je to můj přítel). Co se týče těch vlastností...Chudák můj kluk! Je mi ho kolikrát upřímně líto, ale stejně jako máma očekávám pracovní nasazení. Protože když už se něco dělá, tak to chci mít co nejdřív hotové (odpočinek v tu chvíli neznám!) a samozřejmě preciznost je dalším požadavkem. Ne- nemyslím si, že puntíčkařím, ale když můj kluk neurovná záclonu poté, co potřebuje zavřít okno, nebo shrne špatně závěs, dovedu kolem toho lamentovat. Co nemám ráda na mé matce, jsou ty její výchylky kritiky proti svému okolí. Ale jsou dny, kdy remcám uplně stejně!!!
(za to bych jí opravdu střílela, ale já mívám tyhle výchylky zatím jen při špatné náladě) Vedoucí úlohu v naší rodině má táta, máma je diktátor spíše k nám a já tohle mám po ní ve vztahu ke svému příteli. Jsem v pozici toho dominantnějšího. Co máme s mámou společné je i znamení a tak naše hádky dřív bývaly kdo s koho. Která z nás má silnější hlas. Byla to opravdu itálie. A i když můj parter není z těch, co by se hádali, tak já se stejně rozeřvu a rozběsním jako má mamina. Nicméně, máme s mámou príma vztah a i když se zrafeme jako koně a jsme obě stejně kousavé a ironické, tak se ve finále samy sobě tlemíme. Dva býci na jednom území... Tak aby to nezajiskřilo, že? 
S mámou vycházím báječně,je spíše má nejlepší kamarádka.Vím,že se jí můžu se vším svěřit.Bohužel zdědila jsem snad po ní veškeré smolné vlastnosti.Ta nejhorší bude zřejmě smůla na chlapy..
PS:Maminko-si nej...
Moje mamka je nejlepší.Vždycky mi dobře poradí a pomůže.I když jsem někdy na ní byla protivná (asi jako každé dítě).Pamatuji si když mi říkala"počkej všechno co děláš ty mě,ti jednou oplatí tvoje dítě"a taky že jo.Teď když mám dceru a něco dělá a mamka to vidí,tak se směje a říká"tohle jsi dělala taky"
.No ale i tak je nej a já ji za všechno děkuji a mám ji moc ráda.
Dnes už vím všechno a rozumím...už zbývá jen jediné.Promiň mami!
Ale to vše neznamená,že ji nemám ráda. Jen nechápu proč si ji můj otec vzal,když ho tak rozčilovala. Děti si svoje rodiče nevybírají. Ted vychovávám syna a když vidím co to dá práce mám ji za to,že se s námi takhle piplala ještě radši. A když ji vidím se synem jak si hezky a hrají a on má babičku rád. Přemlouvám se k větší trpělivosti. Alespon k takové jako měla ona se mnou.:-)
V mou matku se snad ještě neměním.I když někdy mě tím muž schválně provokuje. Jelikož je to osoba totálně nesamostatná tak na mě visí jak nudle na prádle. A on to nesnáší a když se mu to hodí a nechce mi pomoci předhazuje mi moji matku. Nesnášela jsem svého otce jak se k ní choval a křičel na ní. A ted když jsem v jeho pozici, chovám se někdy úplně stejně. Jelikož to její chování dokáže lézt pěkně na nervy!!!
Moje mamka je skvělá a kdybych se jí podobala, mohla bych si gratulovat!
Maminku jsem vždy milovala, ale v mých ---nácti--- jsem byla dost často protivná, už jsem se cítila jako "velká holka! a když o mě měla mamka starost, ptala se kdy přijdu a s kým jdu, vždy jsem se nezdržela nějakého komentáře o tom, že už jsem přece dost stará ... Teď už jsem skutečně "velká holka" a maminku chápu a v mnohých věcech se jí podobám. Ale jak jsem již zmínila na začátku, kdybych se mamce podobala svým uvažováním a cítěním, byla bych opravdu spokojená. Maminka je takový vzácný člověk, odjakživa mi ji moji kamarádi záviděli. Je moc milá a přející, vždy myslí na druhé. Vždy na mně měla a má čas a snaží se mně poradit. A nejen mně, spoustě dalších lidí. Je velkorysá a moje nejlepší kamarádka říká: "Tvoje mamka je Anděl". Já s ní souhlasím. Nedávno jsem slyšela rozhovor s Květou Fialovou, která říká, že lidé se dělí do 3 skupin: 1.)Andělé 2.)Ještě Lidé a 3.) to už nejsou Lidé. Je to zajímavé členění, něco na tom určitě bude. Sama ještě nemám děti, ale moc bych si přála být taková Máma s velkým M jako je moje MAMINKA! 
Moje maminka byla báječná ženská, samozřejmě, že v pubertě jsem nesnášela její zákazy a příkazy (na práci jsem byla už dost stará, na zábavu naopak ještě moc mladá), že to myslela dobře jsem uznala, až když jsem sama měla děti v pubertálním věku a ty jsem samozřejmě taky rozčilovala svými výchovnými metodami. Takže ano, podobám se své matce, hlavně při výchově svých dětí.
Možná Vás to překvapí, ale já bych byla ráda v některých věcech jako moje matka. Moje matka je totiž úžasná ženská. Svobodomyslná, nehádavá, vždy optimistka. Nerozhází jí ani nepořádek. Já jsem se v některých ohledech spíše "potatila".
S mámou máme podobný smysl pro humor, styl konverzace a obě jsme takové ochranářské typy ve vztahu k mužům.
Co se týče vizáže tak se, ale opravdu postupem času měním ve svou matku :-)
Jo jo je to tak jaká matka taková Katka
takže její věrná kopie.Nefintím se,čistě přírodní tip.
Jo, mám po ni prořízlou pusu!
Dokážu být pěkně drzá a tak to umí i moje mamča. Pokud vím, tak i povahově jsme si podobní a v některých názorech též. Kolikrát se mi stalo, že jsme řekli stejnou ujetou poznámku.
Vždycky jsem nesnášela jak je moje mamka náladová a jak pořád kříčí. Jak nic nezíhá a jak je pořád ve stresu a dělá svoje hysterické scény
, někdy mám pocit, že to už dělám i já a všimnul si toho i můj partner, ale vždycky se tomu zasmějem. 
Ale jinak jsme velký kamarádky a moc mi chybí, když si ted už žiji sama.
Já na svou maminku vzpomínám jen v tom dobrém. Přestože byla už starší, měla pro nás 3 puberťáky ohromné pochopení, rozumněla nám a velmi se obětovala jak pro nás, tak i pro jiné blízké. Bohužel sama sebe dost šidila, v tom jsem nechtěla pokračovat a být jiná. Zjišťuju ale, že se jí podobám s přibývajícím věkem víc a víc a také se mi nepodařilo být alespoň trochu sobecká a urvat si pro sebe taky něco. A syn, který se nedávno oženil se zas začíná podobat mě. Dcera, jak to vypadá bude trochu jiná a dovede snad do konce, co já jsem začal..
Mamka mi byla vždy kamarádkou a vzorem, takže se snažím být jako ona. Dosud mám ale pocit, že jsem oproti ní pomalá, roztěkaná a nedokonalá. Tak snad jednou se jí budu opravdově podobat!
Já, čím jsem starší tak se taky podobám mámě. Naštěstí většinou v dobrém. Ty horší vlastnosti jsem spíš zdědila po tátovi.