SOUTĚŽ: Pište nám své příběhy!

no to je pravda, to vyhledavani by sa zislo ......

Haha, jsem to nějak nestihla... ostatně dalo mi dost práci tento článek najít, zvlášť když tu nefunguje vyhledávání...

bojím,nebojím,myslím,že i když se rodič snaží sebevíc zabránit tomu,aby jeho dítě např.bylo skin nebo punker-nic proti této skupině lidí-vždy se to stane naopak,tzn.že jeho dítě se tím stane,protože přece zakázané ovoce nejvíc chutná,proto já se budu snažit své dítě nenutit do něčeho,co bude proti jeho vůli,co se mu nebude líbit,ale zároven mu vysvětlím,co by bylo pro něho nejlepší,a i když na vás nedá,vás to bude trochu bolet,ale dítě bude vždycky vaším dítětem,at mu bude 5nebo 20let..každá matka chce pro své dítě jen to nejlepší,a proto každá matka by chtěla mít ze svého dítěte právníka,podnikatele,poslance...jenže to nezáleží na nás a pokud uvidíme své dítě štastné i v povolání třeba obyčejného kuchaře,budem štastní i my bez ohledu na to,že z našeho dítěte není to,co bychom si přály...

Většinou rozhodnutí nechám na dítěti a když s tím nesouhlasím, tak mu řeknu svůj názor a záleží jak si to on sám přebere v hlavičce. Akorát bych nechtěla, aby byli pasáci,drogoví dealeři a prostitutky.

ToraToraTora — #11 Tak ted jsi pobavila ty mě,ale bud ráda že tě aspon překročí vem si,kdyby na tebe šláply,to by mě asi fakt n.....o

Když se zamyslím nad tím, jestli se bojím toho, čím bude moje dítě tak se mi spíš vybaví dnešní doba a způsob života než výběr povolání. Výběr povolání mi připadá spíš věc štěstí a možností než snů a přání. Vždyť kolik lidí pracuje v oboru, který si vysnil nebo na který se učil. Obavy mám spíš z toho, jestli jako máma dokážu s touhle dobou držet krok. Mě je sice třicet a dceři tři roky pryč ale občas mám pocit že ztrácím přehled o dnešním životě už teď. A když nebudu v obraze já, jak budu moct dát příklad dceři? Všude je plno lákadel, volnosti a osobní svobody že moje obavy jsou spíš z toho aby se jednou nechytla drog, nezadlužila se - když se všude dává na dluh, nenalítla někomu nebo nestratila svojí hrdost jen kvůli tomu, aby nebyla pozadu. Myslím, že když si udrží selský rozum a bude mít dost ostrý lokty aby přežila v tomhle světě, není se pak o co bát  Hlavně aby byla šťastná ona!

kebulkaevulka — #10 To je ale krásné, že se chce o maminku postarat i v okamžiku smrti a myslí na to už dnes. Já mám pocit, že jestli někdy děti najdou mou mrtvolu, bezstarostně ji překročí

1. na tento komentář reaguje kebulkaevulka — #13

Jednou jsme s manželem koukali na odpolední zprávy,byla tam jaká si reportáž o pohřební službě,po skončení zpráv mi můj 5,5 letý syn zdělil,že bude pohřebákem začala jsem se smát a ptám se ho a proč zrovna pohřebákem odvětil:protože až umřeš,budu tě moct odvést a zadarmo.Doufám,že ho to přejde,lainovat mu život nebudu a ani nechci,ale strašně bych si přála aby byl lékařem a mohl splatit svůj dluh v podobě zachranování životů,tak jako byl zachráněn jeho život.At už si vybere cokoliv,pořád to bude můj chlapeček,at je třebe horník nebo tranvaják.Nikdy v životě ho do ničeho nebudu nutit,jak říkávala moje paní učitelka:jak si kdo ustele,tak si taky lehne.O dcery povolání máme jasno,bude zápasnicí Suma už ted trénuje na chudákovi bráškovi

1. na tento komentář reaguje ToraToraTora — #11

Pávě jsem se vrátila s dětmi z takového dopoledního výletu. Nešlo jinak, než zapnout počítač a najít tenhle článek. Dnes mi totiž definitivně docvaklo, že se nebojíme tradičně nebezpečných profesí. Podvědomě se bojíme toho, že si naše dítě vybere profesi, která zosobní náš strach, naši Achilovu patu. Uvědomila jsem si to právě dnes dopoledne. Dlouho jsem dětem slibovala, že si vyšlápneme na Bílou věž. Nebyla jsem tam tak dva roky a již na prvních příšerně úzkých točitých schodech s tak řídkým zábradlím, že by mezi ním propadlo i prase jateční tonáže jsem si vzpomněla proč. Patřím k těm, kterým je zle z rozhleden, výškových budov a podobných donebe sahajících nesmyslů na které lze vystoupit. Průšvih je, že vždycky zapomenu, jak zlé to bylo minule. A teď ještě, já blbka nezodpovědná sklerotická, vezmu sebou děti Dcera ofňukala každý krůček vzhůru. Tříletý syn vyhopkoval 263 schodů nahoru a ještě stihl komentovat jak je všechno pod námi malinké. Prohlídku na ochozu jsme absolvovali rychlostí japonského turisty. Cestou dolů můj strach z výšek bojoval se strachem o ruce dětí mnou křečovitě drcené, co kdyby... A syn? Opět  hopkoval po schodišti s takovou bezelstností a radostí, až jsem si slavnostně přísahala, že kdyby ho náhodou napadlo někdy být pilotem, paragánem nebo horolezcem, tak jedině PŘES MOU MRTVOLU.

Rozhodnutí nechám na dětech, nebudu jim do toho mluvit,ale pokud budou potřebovat radu tak samozřejmě poradím.Je blbost aby děti šly studovat to co si usmyslí rodiče když je to nebaví nebo nato nemají mají zbytečně zpackaný život nebo ztracený rok/y.Nebojím se jejich rozhodnutí teda aspoň ne ted'

Tak teď vidím, že můj příspěvek sem nepatří. Příště budu líp číst

Když se mi narodila moje první dcera, měla jsem hodně těžký porod. Když mi ji pak poprvé přinesly, říkala jsem jí, že jenom co si nepřeju, aby byla jednou lékařkou a musela se setkávat s lidskou bolestí. No - a je lékařkou! Občas, když mi vypráví i nehezké příběhy z nemocnice, tak si na to svoje přání vzpomenu. Ale stejně si myslím, že jsem jí to asi přivolala.

Samík97 — #3 náhodu, je to pěkná tradice, ikdyž tvůj strach chápu. Ale stejně, pokud to dělají s láskou, vztahy v rodině fungují, můžou si navzájem pomáhat a jít si příkladem. Neboj!  Mě asi čeká něco podobného. Kluk zřejmě půjde na lesnickou školu, nevím teda po kom to má, ale prostě musí jít studovat něco co má spojitost s přírodou toho si nedovedu snad představit studovat něco jného. 

Mé dvě 18-ti měsíční holky mají budoucnost před sebou.Každá z nich je úplně jiná a každá je originál.Manžel už má ale pro ně budoucnost nalajnovanou.Když Hanička spustí ten svůj řevopláč,je to kravál,který rve uši a její hlásek rázem zní jako zubní vrtačka. Manžel rozhodl,že z Haničky bude určitě stomatolog.Eliška je kamarádka s každým chlapem a je až neuvěřitelné,jak taková malá holka dokáže po chlapech pokukovat a koulet očima.Dle manžela se toho pokukování v mládí nabaží,pak nastane vystřízlivění a bude z ní jeptiška..... tak a teď děj se vůle Boží, je to na nich 

Dnes mám už strach za sebou, ale v dětství syn dost tíhnul k přírodě. Manžel byl myslivec a vždy při honech jsem se dost bála, aby nedošlo k neštěstí.  Měla jsem ještě v uších vyprávění mého pradědečka hajného, co dokázali pytláci...A co si vybral ? Lesnickou střední a pak i Vysokou školu ! Co jsem mohla dělat, asi se ty geny v něm spojily. Zase mám strach, jakmile nastanou hony. Aby toho nebylo málo , i vnouček začíná mluvit o "lesárně" ! ještěže nejmladší je vnučka, tam se to "zelené prokletí" asi zastaví. Kdybyste ji ale viděli, jak se nakrucuje v tátově lesáckém klobouku.....

1. na tento komentář reaguje dajdada — #5

Nebojím se čím bude má dcera. Ať si vybere školu, jaká ji bude bavit, hlavně když nějakou školu dokončí, protože můj bratr skončil učiliště v prvním ročníku a chce raději pracovat než studovat, ale bez školy je to hodně složité. A pokud má dítě svou hlavu, tak s tím ani rodič nic nenadělá..Naopak pokud bude potřebovat dcera podpořit nebo poradit, tak ji budu vždy na blízku..

Každé dítě je originál, některé umí krásně malovat, jiné zpívat, další má šikovné ruce. Cesta, na kterou se ve svém životě vydají, je hodně ovlivněna rodinou, ve které vyrůstají. Nebojím se tedy toho, co si moji synové vyberou za své povolání, ale bojím se toho, aby se z nich nestali narkomané, alkoholici, agresoři. Chci ,aby z nich vyrostli slušní lidé, kteří budou respektovat druhé lidi, budou schopni vcítit se do druhých, budou si vážit starších, budou pracovat,  bojím se pokud tohoto nebudou schopni.