Naše drahé čtenářky, dnes mají svátek všichni svatí, neboli slavíme Dušičky. Určitě i vy na někoho vzpomínáte, zapálíte za něj svíčku, nebo navštívíte hřbitov.
A tak jsme v pátek vyhlásili soutěž, která bude probíhat až do dnešní 16. hodiny. Odpovězte co nejoriginálněji na otázku:
Na koho či na co vzpomínáte o Svátku všech svatých?
Možná budete přemýšlet i nad zemřelými, které jste sice znali, ale spíše jako bližní (o mrtvých jen dobře), kteří byli, slušně řečeno, hodně vzdálení.
A také se možná budete procházet po rozzářeném hřbitově, číst si nápisy na pomnících, prohlížet si zažloutlé fotografie úplně cizích lidí a představovat si, jak žili, zda byli šťastní, jak spolu rodina vycházela (když teď spolu musí všichni ležet v jednom hrobě). Tady zjistíte, že leží dvě děti, které za války zemřely na záškrt, vedle mladou slečnu zkosila tuberkulóza a že jen málo žen bývalo něčím jiným než něčí choť. Jak se ty doby mění!
Babi, počkej na mě
A třeba vám vytane na mysli, že jednou takhle bude někdo chodit zapalovat svíčku i na váš hrob… a vy si začnete v duchu povídat se svou zesnuvší babičkou, postěžujete si jí na život a zavzpomínáte na to, jaké kdysi pekla vynikající buchty, a pak vám celé odpoledne četla pohádky. Připomenete jí, aby vám nezapomněla tam nahoře (nebo dole) držet místo, že se s ní, až přijde čas, rády setkáte a všechno jí řeknete osobně (nebo spíš neosobně). Zkrátka Dušičky je den vzpomínek, představ a zamyšlení.
Takže nažhavte klávesnice, nešetřete foťáky a zúčastněte se velké dušičkové soutěže. Těší se celá redakce Ženy-in na mailové adrese:
Nový komentář
Komentáře
Vzpomínám na všechny příbuzné, které jsem doprovodila na poslední cestě. Nejvíce mi ale chybí rodiče a čím víc přibívají léta, tak tím více mi chybí.
tlustoprdka — #38 Děkuji
skubka — #27 hezky napsáno
Mamka chce u nás na hřbitově rozptýlit. Bez obřadu, taťka by chtěl zase k rodičům a Ti jsou pohřbeni v Německu. Ten pohřeb by stál spoustu peněz, převoz do ciziny, proclít, vyplnit formuláře. No nsad to jednou vyřeší má sestra. Ta to v naší rodině diriguje.
OlgaMarie — #36 Souhlasím. Pohřbít někoho bez obřadu, je jako odejít z návštěvy bez rozloučení. Všechno se musí nějak ukončit.
Na hřbitov za tatínkem jdu ráda,ikdyž odcházím pokaždé se slzami v očích.Svíčku zapaluji v létě v zimě, co tam přijedu .Na "dušičky" udělám velký věnec, který by mi určitě pochválil.
Nějak mě zaskočily názory na "dušičky" v duchu jakési povinnosti navštívit místa odpočinku našich zesnulých a komercializace tohoto svátku. Mně to vždy spíš přišlo jako souznění se všemi pozůstalými, že nejsem sama, komu někdo odešel. Trošku mně to přopomnělo Svědky Jehovovi, kteří neslaví Štědrý den a nedávají si dárky na tento povel. Obdarovávají se, když chtějí někomu udělat radost. Pochopitelně, že na zesnulé, ke kterým jsme měli zvláště citový vztah, vzpomínáme často, ale právě na dušičky si uvědomíme, že nejsme ve smutnění sami a že i my jsme smrtelní.
Také mi je cizí zpopelnění bez obřadu. Někdy to budoucí nebožtík říká i proto, aby pozůstalí neměli vydání s pohřbem, někdy se i obávají, že by se nikdo s nimi nikdo nepřišel rozloučit?
Vždyť jakmile něco skončí,má se udělat tečka.
dnes vzpomínám na Michaela Jacksona, jdu za chvíli jdu na něj do kina. Tak tomu dneska taky zapálím svíčku.
na své milé co už jsou na druhém břehu vzpomínám hlavně během roku. Svíčku zapaluji na hřbitově v létě kdy jedu na Slovensko. Na dušičky si zapálím maximálně doma.
Já vzpomínám, vlastně nevzopomínám, protože jsou pořád se mnou. Na dědu, babičku, tátu, mámu.... Prostě na všechny. Jsem s nima pořád tak nějak ve styku, takže se s nima běžně radím, chodím se k nim vybrečet, postěžovat si, i potěšit když mám nějakou radost. Nějak mám pořád pocit že jsou se mnou aby na mně a bráchu dohlídli. Oni jsou tam někde už všichni a představuju si, že je tam strašně krásně a pohoda. Takže Dušičky nedržím, protože není prostě proč.
skubka — #27 beze zbytku souhlasím s tím, že čančání hřbitovů je hnusná komerce, nikoliv projev úcty k zemřelým. To cítím spíš duchovně, intimně, a nemám potřebu kvůli tomu utratit 250 za věnec, který po svátcích kdosi ukradne, obere a příští rok z toho zase načančá věnec za 290.
na své zemřelé vzpomenu nejenom o dušičky , ale během celého roku , stejně je toto období pro mě více zatěžující , vzhledem k tomu že né všichni moji zemřelí jsou poměrně na více místech a objet to prostě to nejde , zapálím svíčku a pozdravím se s nima ,alespoň takto na dálku.Možná je mám u sebe a né na místě kam jsou uloženi
Právě jsme se vrátili se hřbitova, bylo to tam krásně osvícené, bylo vidět kolika lidem se stýská, nám všem taky před měsícem jsme pochovali dědečka a moc nám všem chybí, ale co naděláme život začíná i končí a měl krásných 89 let.Máme ho schovaného v srdíčku jak říká má 3letá dcerka a to nám nikdo neveme a babičku taky. Čest jejich památce.
Dušičky se u nás nikdy nedržely, nikdy jsme nechodili ani na hřbitov, protože všechny příbuzné máme na Slovensku a žijeme v Čechách. Smrt se mě dotkla, když umřel taťka, bylo mi 20. Vzpomínám na něj vždycky na jeho svátek, narozeniny, ale i když někdo nevědomky udělá gesto, jaký dělal nebo mi ho čímkoliv připomene. Je mi strašně líto, že mě jednou neodvede k oltáři
.
Tak jsem si to tu pročetla , a slzu zamáčkla!
Já na dušičky jdu na hřbitov spíš "z povinosti".Jinak tam zajdu během roku ,když máme cestu (máme to 100km od domova) Ale na všechny vzpomínám stále,hlavně na rodiče,ač sama už bába ,tak mě moc chybí!
Taky nechci pohřbít ,chci rozprášit!A kdo bude chtít ,ať na mě vzpomene! a třeba doma svíčku zapálí!
Na své zemřelé vzpomínám při běžných všedních činnostech, často mě napadne: Toto by se líbilo tátovi; takhle to vždycky vonělo u dědečka v kuchyni; o tom nám vlastně vyprávěl pradědeček; jak by to asi řešila Anička?; nejlepší věnečky byly od Věrky, ty já nkdy nesvedu; hrají babiččinu zamilovanou písničku... atd. A nepotřebuji k tomu chodit na hřbitov ani prohlížet alba. Ty lidi mám prostě v srdci a jsou tam pořád. O dušičkách zásadně na hřbitov nechodím, hrob upravím dlouho před nimi. Od dětství vnímám dušičky jako povinnou návštěvu hřbitova, aby lidé viděli... Nazdobit hroby, rozsvítit svíčky a ukázat se. Nepřipadá mi to jako úcta k zemřelým, spíše jako má prezentace živým.Není důležité mít svůj hrob. Důležité je žít tak, aby po mně zůstala vzpomínka v myslích těch, co mě přežijí.
Na hřbitov chodím na jaře a na podzim, nepůsobí na mě depresivně. Ale nutí k zamyšlení nad životem a jeho pomíjivostí. Při čtení nápisů na náhrobcích často popouštím uzdu fantazii a představuji si osudy těch neznámých. Nechodím tam na návštěvu za svými zemřelými, ale pro načerpání takového vnitřního klidu. Je to místo zmaru, ale někdy mě i nabije novou energii, protože se uvědomím, že já ještě můžu,že jsem na tom líp než ti na hřbitově.
Smrt jedna ********!!!!
Přečetla jsem si příspěvky a málem jsem se tady naplno rozeřvala. Hrozně se bojím té chvíle, až přijdu o rodiče, je to naprosto šílené. Moje stejně stará kamarádka (23) letos přišla o tátu. Na konci února mu našli rakovinu a do tří týdnů konec. Tenkrát jsem si naplno uvědomila smrtelnost rodičů.
A teď jsme s rodinou byli po čtyřech letech u našich vzdálenejších příbuzných (mámina sestřenice a její muž). Těm před dvěma měsíci umřela máma/tchýně a když tam vyprávěli TU CHVÍLI, měla jsem s tím knedlíkem v krku co dělat. O to hůř bylo, když se mámina sestřenice nakonec rozbrečela.
2.11. si kromě zemřelých symbolicky vzpomenu taky na můj první vztah, který bolestivě skončil 1.11.2007.
Tu svíčku zapálím, ale doma.
Hřbitovy mi nijak nevadí, ani mě nepřitahují, tu a tam na nějaký jdu, povětšině z pusté zvědavosti. Lesní hřbitov v Novém Boru, například, staré židovské hřbitovy, čímž nemyslím ty pražské, tam je veškeré kouzlo či tajemno dávno pryč. To už je jen turistická atrakce. Stejně jako třeba Terezín. 
Ale jsou i místa, kde zůstala jistá pieta zachována. Nicméně žádné rodinné hroby a hrobky, kam by bylo dlužno nosit věnce, nemáme a ani neplánuju, že by mí potomci něco takového měli zařizovat.
Nejen o dušičkám myslíme s mým přítelem na naše drahé zesnulé, ale přece jen, když přijde dušičkový čas, tak chodíváme spolu na hřbitov zavzpomínat a také kvůli té atmosféře, kdy jsou v tento čas rozsvícené mraky svíček a většina hrobů je krásně naaranžovaná. Je to čas, kdy to je pro mě taková zvláštní atmosféra, v tom příšeří při svíčkách to zavání tajemnem.
na hřbitovy nechodím, ani na Dušičky, nemám ráda ani pohřby nebo kremace, na své blízké, kteří už s námi nejsou vzpomínám skoro každý den, proto nemusím chodit zapalovat svíčky na hroby
Vzpomínáme kdykoliv během roku na babičky a dědu a ostatní, na hřbitov docházíme celoročně, nebereme to jako pouhou povinnost, kterou je potřeba splnit jen o dušičkách.
já vzpomínám každý den na svého prvního manžela, který mě opustil v mých 27 letech a po 10 letech za ním odešel i náš jediný syn. na tyhle dva vzpomínám neustále, hrob jsem jim zařídila, malý urnový. na hřbitov za nima chodím, ale navždy jsou oba v mém srdci.